12 tvrzení, na která by měl umět odpovědět každý katolík
Některá z nich se opakují, jiná jsou vzácná. Ať tak či onak, zatímco zastánci těchto omylů je mohou svobodně propagovat, my jako katolíci máme povinnost na ně reagovat.
1. Omyly, o nichž se hovoří, jsou v rozporu se zákonem. „Nic takového jako absolutní pravda neexistuje. Co je pravda pro tebe, nemusí být pravda pro mě.“
Tento argument lidé často používají, když s nějakým tvrzením nesouhlasí a nemají jiný způsob, jak svou myšlenku podpořit. Koneckonců, pokud nic neplatí pro všechny, pak si mohou věřit, čemu chtějí, a vy nemůžete říct nic, co by je přimělo změnit názor.“
Podívejte se ale na tento výrok znovu: „Nic takového jako absolutní pravda neexistuje.“ Není to samo o sobě tvrzení, které je absolutní? Jinými slovy, vztahuje nějaké pravidlo či normu na všechny plošně – tedy přesně to, co relativisté tvrdí, že není možné. Prostě tím, že uvedli svůj případ, zrušili svůj vlastní argument.
Dalším problémem tohoto tvrzení je, že mu žádný relativista ve skutečnosti nevěří. Kdyby vám někdo řekl: „Absolutní pravda neexistuje,“ a vy byste ho praštili do břicha, pravděpodobně by se rozčílil. Ale podle svého vlastního kréda by se musel smířit s tím, že zatímco dát někomu ránu do břicha může být pro něj špatné, pro vás to špatné být nemusí.
V tu chvíli se vrátí s dodatkem k původnímu tvrzení tím, že řekne: „Dokud neubližuješ druhým, můžeš si dělat a věřit, čemu se ti zlíbí“. To je však arbitrární rozlišení (stejně jako další absolutní tvrzení). Kdo říká, že nesmím ubližovat druhým? Co představuje „ubližování“? Odkud toto pravidlo pochází?“
Jestliže je toto tvrzení učiněno na základě osobních preferencí, neznamená to nic pro nikoho jiného. „Neubližuj“ je samo o sobě apelem na něco většího – na jakousi univerzální důstojnost lidské osoby. Otázkou však opět je, odkud se tato důstojnost bere?
Jak vidíš, čím hlouběji se do těchto otázek ponoříš, tím blíže se dostaneš k pochopení, že naše pojmy práva a pravdy nejsou libovolné, ale vycházejí z nějaké větší, univerzální pravdy mimo nás – pravdy vepsané do samotné podstaty našeho bytí. Možná ji neznáme celou, ale nelze popřít, že tato pravda existuje.
2. „Křesťanství není lepší než jakákoli jiná víra. Všechna náboženství vedou k Bohu.“
Pokud jste tohle neslyšeli už desetkrát, moc se ven nedostanete. Je smutné, že člověk, který toto tvrzení vyslovuje, je často sám křesťanem (alespoň podle jména).
Problémy s tímto názorem jsou poměrně přímočaré. Křesťanství předkládá řadu tvrzení o Bohu a člověku: že Ježíš Nazaretský byl sám Bůh a že zemřel a byl vzkříšen – to vše proto, abychom byli osvobozeni od svých hříchů. Každé jiné náboženství na světě každý z těchto bodů popírá. Pokud má tedy křesťanství pravdu, pak světu říká zásadní pravdu – pravdu, kterou všechna ostatní náboženství odmítají.
Už jen díky tomu je křesťanství jedinečné.
Ale tím to nekončí. Připomeňme si Ježíšův výrok v Janově evangeliu:
„Já jsem ta cesta, pravda a život; nikdo nepřichází k Otci, leč skrze mne.“ V křesťanství máme úplné Boží zjevení lidstvu. Je pravda, že všechna náboženství obsahují určitou míru pravdy – její množství se liší podle náboženství. Nicméně pokud chceme Boha upřímně následovat a uctívat, neměli bychom to dělat způsobem, který nám předepsal?
Jestliže je Ježíš skutečně Bůh, pak pouze křesťanství obsahuje plnost této pravdy.
3. „Starý a Nový zákon si na mnoha místech odporují. Kdyby všemohoucí Bůh inspiroval Bibli, nikdy by tyto chyby nedopustil.“
Toto je běžné tvrzení, které se vyskytuje po celém internetu (zejména na ateistických a volnomyšlenkářských stránkách). V článku na stránkách amerických ateistů se píše: „Na Bibli není neuvěřitelné její božské autorství, ale to, že někdo může věřit, že takový výmysl plný rozporuplných nesmyslů napsal vševědoucí Bůh.“
Po takovém tvrzení obvykle následuje výčet biblických „rozporů“. Tvrzení o rozporech se však dopouštějí několika jednoduchých chyb. Kritici například nečtou jednotlivé biblické knihy v souladu s žánrem, v němž byly napsány. Bible je koneckonců souborem několika druhů spisů… historie, teologie, poezie, apokalyptický materiál atd. Pokud se budeme snažit číst tyto knihy stejně dřevěným způsobem, jakým přistupujeme k moderním novinám, budeme strašně zmatení.
A seznam biblických „rozporů“ to potvrzuje. Vezměme si například první položku na seznamu amerických ateistů:
„Pamatuj na sobotní den, abys ho zachovával jako svatý“. Exodus 20,8
Versus…
„Jeden člověk si váží jednoho dne více než druhého, jiný si váží každého dne stejně. Každý ať je o tom plně přesvědčen ve své mysli.“ Římanům 14,5
Tady ateista vykřikne: „Jasný rozpor. Kritik však opomíjí zmínit něco, co ví každý křesťan: Když Kristus ustanovil Novou smlouvu, obřadní požadavky Staré smlouvy byly splněny (a pominuly). A tak dává dokonalý smysl, že starozákonní obřadní pravidla již nebudou platit pro lid Nové smlouvy.
Kdyby kritik pochopil tento jednoduchý princip křesťanství, neupadl by do tak zásadního omylu.
Podobně chybná je i další položka na seznamu amerických ateistů:
„…země zůstane na věky“. Kazatel 1,4
Versus…
„…živly se rozplynou žárem, shoří i země a díla, která jsou na ní.“
Starý zákon tedy tvrdí, že země bude trvat věčně, zatímco Nový říká, že bude nakonec zničena. Jak je můžeme sladit? Vlastně je to docela snadné a opět to vychází z pochopení žánru, v němž byly tyto dvě knihy napsány.
Například kniha Kazatel staví do kontrastu světský a náboženský pohled na svět – a většina knihy je napsána ze světského hlediska. Proto zde najdeme verše jako: „Chléb je stvořen pro smích a víno rozveseluje život a peníze odpovídají na všechno.“. (Kazatel 10,19)
Na konci knihy nám však autor předhazuje zvrat, zbavuje se všech „moudrostí“, které nám nabídl, a říká nám: „Bojte se Boha a zachovávejte jeho přikázání, neboť to je celá povinnost člověka.“ (Kaz 10,19). (12,13)
Pokud se čtenář zastaví před koncem, bude stejně zmatený jako kritik u amerických ateistů. Protože však názor, který dal vzniknout představě o věčné zemi, je v posledních řádcích knihy odmítnut, není zde zřejmě žádný rozpor s tím, co bylo později zjeveno v Novém zákoně. (A to je jen jedna z možností, jak na tento údajný rozpor odpovědět.)
Na ostatní „rozpory“ mezi Starým a Novým zákonem lze odpovědět podobně. Téměř do puntíku platí, že kritici, kteří je používají, zaměňují kontext, ignorují žánr a odmítají dát prostor rozumnému výkladu.
Žádného myslícího křesťana by tyto seznamy neměly znepokojovat.
4. „Nemusím chodit do kostela. Dokud jsem dobrý člověk, na ničem jiném nezáleží.“
Tento argument se používá často a je dost neupřímný. Když někdo říká, že je „dobrý člověk“, ve skutečnosti tím myslí, že „není špatný člověk“ – špatní lidé jsou ti, kteří vraždí, znásilňují a kradou. Většina lidí nemusí vyvinout velké úsilí, aby se těmto hříchům vyhnula, a o to jde: Chceme dělat co nejméně práce, která je nutná k tomu, abychom přežili. To není příliš podobné Kristu, že?“
Ale když pomineme tuto mentalitu, existuje mnohem důležitější důvod, proč katolíci chodí do kostela, než jen jako cvičení v tom, aby udělali něco navíc. Mše je základním kamenem našeho života víry kvůli tomu, co leží v jejím srdci: eucharistie. Pro katolíky, kteří věří, že chléb a víno se stávají skutečným tělem a krví Kristovou, je zdrojem veškerého života. Není to jen symbol Boha, ale Bůh se nám fyzicky zpřítomňuje způsobem, který nezažijeme pouze při modlitbě.
Ježíš řekl: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nemáte v sobě život; kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den“ (Jan 6,53-54). Ctíme Ježíšův příkaz a důvěřujeme tomuto zaslíbení pokaždé, když jdeme na mši svatou.
Navíc je eucharistie – spolu s ostatními svátostmi – dostupná pouze těm, kdo jsou v církvi. Jako členové církve, Kristova viditelného těla zde na zemi, jsou naše životy úzce spjaty s životy ostatních členů této církve. Náš osobní vztah s Bohem je zásadní, ale máme také odpovědnost žít jako věrní členové Kristova těla. Být jen „dobrým člověkem“ nestačí.
5. Je třeba se snažit, abychom byli členy Kristova společenství. „Nemusíte se zpovídat ze svých hříchů knězi. Můžeš jít přímo k Bohu.“
Jako bývalý baptistický duchovní chápu protestantské námitky proti zpovědi (mají jiné chápání kněžství). Ale aby něco takového řekl katolík… to je zklamání. Mám podezření, že lidská přirozenost je taková, jaká je, lidé prostě neradi říkají druhým lidem své hříchy, a tak si vymýšlejí ospravedlnění, proč to nedělat.
Svátost zpovědi je tu s námi od počátku, vychází ze slov samotného Krista:
„Ježíš jim znovu řekl: ‚Pokoj vám. Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás‘. Když to řekl, dechl na ně a řekl jim: ‚Přijměte Ducha svatého. Odpustíte-li někomu hříchy, jsou mu odpuštěny; zadržíte-li někomu hříchy, jsou mu zadrženy.“ A tak se stal Duchem svatým. (Jan 20,21-23)
Všimněte si, že Ježíš dává svým apoštolům moc odpouštět hříchy. Samozřejmě by nevěděli, které hříchy mají odpustit, kdyby jim nebylo řečeno, o jaké hříchy se jedná.
Praktika zpovědi je patrná také v Jakubově listu:
„Je někdo z vás nemocný? Ať zavolá starší církve a ti ať se nad ním pomodlí a pomažou ho olejem ve jménu Páně; modlitba víry nemocného zachrání a Pán ho vzkřísí; a jestliže se dopustil hříchů, budou mu odpuštěny. Proto si navzájem vyznávejte své hříchy a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni.“ (Jak 5,14-16)
Zajímavé je, že Jakub (ani Ježíš) nikde neříká, že máme vyznávat své hříchy jen Bohu. Spíše se zdá, že se domnívají, že odpuštění přichází nějakým způsobem veřejného vyznání.
A není těžké pochopit proč. Víte, když hřešíme, přetrháváme svůj vztah nejen s Bohem, ale i s jeho tělem, církví (protože všichni katolíci jsou vzájemně propojeni jako děti společného Otce). Když se tedy omlouváme, musíme tak učinit vůči všem zúčastněným stranám – Bohu i církvi.
Přemýšlejte o tom takto. Představte si, že vejdete do obchodu a ukradnete nějaké zboží. Později pocítíte výčitky svědomí a svého hříšného činu litujete. Nyní se můžete modlit k Bohu, aby vám odpustil, že jste porušili jeho přikázání. Ale je tu ještě další strana; budete muset zboží vrátit a svůj čin nahradit.
Je to stejné jako s církví. Ve zpovědnici kněz zastupuje Boha i církev, protože jsme zhřešili proti oběma. A když vysloví slova rozhřešení, je naše odpuštění úplné.
6. „Kdyby církev skutečně následovala Ježíše, prodala by své honosné umění, majetek a architekturu a peníze by dala chudým.“
Když někteří lidé pomyslí na Vatikán, okamžitě si představí něco jako bohaté království s palácovým bydlením pro papeže a truhlicemi zlata zastrčenými v každém rohu, nemluvě o pohádkové sbírce neocenitelných uměleckých děl a artefaktů. Při takovém pohledu je snadné pochopit, jak se někteří lidé mohou rozhořčovat nad tím, co považují za okázalou a marnotratnou přehlídku bohatství.
Pravda je však úplně jiná. I když se hlavní budovy nazývají „Vatikánský palác“, nebyl postaven proto, aby sloužil jako honosné obydlí papeže. Ve skutečnosti je obytná část Vatikánu poměrně malá. Větší část Vatikánu je věnována účelům umění a vědy, správě oficiálních záležitostí církve a řízení paláce obecně. Spolu s papežem ve Vatikánu žije poměrně velké množství církevních a správních úředníků, takže se jedná spíše o hlavní sídlo církve.
Co se týče působivé umělecké sbírky, která skutečně patří k nejlepším na světě, Vatikán ji považuje za „nenahraditelný poklad“, nikoli však v peněžním vyjádření. Papež tato umělecká díla „nevlastní“ a nemohl by je prodat, ani kdyby chtěl; jsou pouze v péči Svatého stolce. Umělecká díla dokonce ani neposkytují církvi bohatství; ve skutečnosti je tomu právě naopak. Svatý stolec investuje do údržby sbírky nemalé prostředky.
Pravdou je, že Svatý stolec má poměrně napjatý finanční rozpočet. Proč si tedy nechává umělecká díla? Vychází to z přesvědčení o poslání církve (jednom z mnoha) jako civilizační síly ve světě. Stejně jako středověcí mniši, kteří pečlivě přepisovali starověké texty, aby byly k dispozici budoucím generacím – texty, které by jinak byly navždy ztraceny -, i církev nadále pečuje o umění, aby časem neupadlo v zapomnění. V dnešní kultuře smrti, kdy lze pojem „civilizace“ používat jen volně, je civilizační poslání církve dnes stejně důležité jako kdykoli předtím.“
7. „Nesouhlas je vlastně pozitivní věc, protože bychom všichni měli být otevřeni novým myšlenkám.“
Tento argument můžete dnes slyšet často, zejména v souvislosti se skandálem kolem zneužívání v církvi. Každý chce najít řešení problému a někteří lidé přitom prosazují myšlenky, které jsou mimo rámec naší katolické víry (tj. ženy kněží, otevřenost vůči homosexualitě atd.). Mnoho lidí vyčítá církvi, že je ve své víře příliš rigidní a nechce zkoušet nic nového.
Pravdou je, že mnoho nápadů na reformu, které se dnes objevují, není nových. Existují již nějakou dobu a církev o nich již uvažovala. Církev vlastně celý svůj život pečlivě zkoumá myšlenky a určuje, které z nich jsou v souladu s Božím zákonem a které ne. Zavrhovala jednu herezi za druhou a zároveň pečlivě budovala zásady víry. Nemělo by nás překvapit, že dnes existují tisíce jiných křesťanských církví – všechny měly v určitém okamžiku „nové myšlenky“, o kterých církev rozhodla, že jsou mimo vklad víry.
Církev má důležitou odpovědnost za ochranu integrity naší víry. Nikdy neodmítá myšlenky bez rozmyslu, jak tvrdí někteří odpůrci, ale má za sebou dva tisíce let modliteb a studia, které považuje za pravdivé.
To neznamená, že se nikdy nemůžeme v ničem neshodnout. Vždy je prostor pro diskusi o tom, jak nejlépe prohloubit naše chápání pravdy – například jak můžeme zlepšit naše semináře nebo vzájemné vztahy mezi duchovními a laiky – to vše v rámci zásad naší víry.“
8. „Správně interpretovaná Bible neodsuzuje homosexualitu. Spíše se staví proti promiskuitě – ať už homosexuální nebo heterosexuální. Proto nemáme důvod stavět se proti láskyplným homosexuálním vztahům.“
Jakmile homosexuální aktivity získají v naší kultuře větší akceptaci, bude mezi křesťany narůstat tlak na vysvětlování jasného biblického zákazu. V současné době je standardní linií liberální strany tvrdit, že Bible – pokud je správně chápána – homosexuální aktivity nezakazuje.
Toto tvrzení však odporuje jasným pasážím Starého i Nového zákona. První z nich je samozřejmě známý příběh o Sodomě a Gomoře. Pokud si vzpomínáte, Bůh poslal do Sodomy dva anděly, aby navštívili Lota:
„Než však ulehli, muži města, sodomští muži, mladí i staří, všechen lid do posledního muže, obklopili dům a volali na Lota: ‚Kde jsou ti muži, kteří k tobě dnes přišli? Vyveď je k nám, ať je poznáme. Lot vyšel ze dveří k těm mužům, zavřel za sebou dveře a řekl: „Prosím vás, moji bratři, nechovejte se tak zle. Hle, mám dvě dcery, které nepoznaly člověka; vyvedu je k vám a udělejte s nimi, co se vám zlíbí; jen těm mužům nic nedělejte, protože přišli pod mou střechu. Ale oni řekli: „Ustupte! A řekli: ‚Tento člověk přišel, aby tu pobýval, a chtěl by si hrát na soudce! Teď s vámi naložíme hůř než s nimi. Tvrdě tedy přitlačili na Lota a přiblížili se, aby vyrazili dveře. Muži však vztáhli ruce, přivedli Lota k sobě do domu a zavřeli dveře.“ (1. Mojžíšova 19,4-10)
Poselství této pasáže je celkem jasné. Muži ze Sodomy byli homosexuálové, kteří chtěli mít vztah s muži uvnitř domu. Lot jim nabídl své dcery, ale oni neměli zájem. Krátce nato byla Sodoma Bohem zničena jako odplata za hříchy svých obyvatel – konkrétně za jejich homosexuální jednání. Tuto skutečnost potvrzuje i Nový zákon:
„Stejně jako Sodoma a Gomora a okolní města, která se podobně chovala nemravně a oddávala se nepřirozené žádostivosti, slouží za příklad tím, že jsou potrestána věčným ohněm.“ (Juda 7)
Ale to rozhodně nejsou jediné pasáže v Bibli, které odsuzují homosexuální aktivity. Starý zákon obsahuje další jednoznačné odsouzení: „Nebudeš obcovat s mužem jako se ženou, je to ohavnost.“ Je to ohavnost. (3. Mojžíšova 18,22).
A tyto výroky nejsou vyhrazeny pouze Starému zákonu.
„Proto je Bůh vydal hanebným vášním. Jejich ženy vyměnily přirozené vztahy za nepřirozené a muži se podobně vzdali přirozených vztahů se ženami a propadli vzájemné vášni, muži se dopouštěli nestydatých činů s muži a dostávali na svých vlastních osobách patřičný trest za svůj omyl.“ (Římanům 1,26-27)
Pro liberálního křesťana je strašně těžké to vysvětlit. Prostě zde není zmínka pouze o promiskuitě homosexuálů nebo o znásilnění; Pavel se spíše vymezuje proti jakýmkoli homosexuálním vztahům (které označuje za „nepřirozené“, „nestoudné“ a „hanebné“).
Liberální křesťané jsou v úzkých. Jak koneckonců sladit homosexualitu s Biblí? Zdá se, že jejich řešením je zbavit Bibli její morální síly a běhat v rétorických kruzích a snažit se uniknout jejímu jasnému poselství.
9. Co se týče homosexuality? „Katolíci by se měli ve všem řídit svým svědomím… ať už jde o potraty, kontrolu porodnosti nebo svěcení žen.“
Je to tak – Katechismus říká zcela jasně: „Člověk má právo jednat podle svědomí a svobodně, aby se osobně morálně rozhodoval. ‚Nesmí být nucen jednat v rozporu se svým svědomím. Nesmí se mu také bránit, aby jednal podle svého svědomí, zejména v náboženských záležitostech'“ (1782). Toto učení je jádrem toho, co znamená mít svobodnou vůli.
To však neznamená, že naše svědomí je osvobozeno od veškeré odpovědnosti nebo že může neznat Boží zákon. Katechismus o tom hovoří jako o „dobře utvářeném svědomí“.
Katechismus přisuzuje svědomí člověka velkou odpovědnost:
„Mravní svědomí, přítomné v srdci člověka, mu ve vhodnou chvíli ukládá, aby konal dobro a vyhýbal se zlu…. Vydává svědectví o autoritě pravdy ve vztahu k nejvyššímu Dobru, k němuž je lidská osoba přitahována, a přijímá přikázání. Když rozumný člověk naslouchá svému svědomí, může slyšet, jak k němu mluví Bůh“ (1777).
Jinými slovy, naše svědomí není jen to, „co cítíme, že je správné“; je to to, co posuzujeme jako správné na základě toho, co víme o učení Boha a církve. A abychom mohli tento úsudek učinit, máme povinnost toto učení pečlivě studovat a modlit se nad ním. Katechismus má oddíl, který je celý věnován pečlivé formaci našeho svědomí – tak důležité je pro správné rozhodování.
A nakonec, ať už máme pravdu, nebo ne, jsme stále zodpovědní za své činy: „Svědomí umožňuje převzít odpovědnost za vykonané činy“ (1781). Je-li správně formováno, pomáhá nám poznat, kdy jsme se dopustili chyby, a požadovat odpuštění našich hříchů.
Snahou o plně zformované svědomí vlastně prožíváme velkou svobodu, protože se přibližujeme nekonečné Boží Pravdě. Není to břemeno nebo něco, co nám brání dělat to, co chceme; je to průvodce, který nám pomáhá dělat to, co je správné. „Výchova svědomí zaručuje svobodu a plodí pokoj v srdci“ (1784).
10. V tomto ohledu je třeba se zaměřit na to, aby se člověk cítil svobodný. „Přirozené plánování rodiny je jen katolická verze antikoncepce.“
Přirozené plánování rodiny (NFP) má nepřátele na všech stranách. Někteří se domnívají, že je to nereálná alternativa antikoncepce (která podle nich stejně není hříšná), zatímco jiní si myslí, že je stejně špatná jako antikoncepce. NFP se musí pohybovat na tenké hranici mezi oběma extrémy.
V první řadě je hlavním problémem antikoncepce to, že působí proti přirozenosti našeho těla – a přirozenosti vůbec. Jejím cílem je oddělit akt (sex) od jeho následku (těhotenství), čímž v podstatě redukuje posvátnost sexu na pouhou honbu za rozkoší.
NFP, pokud se používá ze správného důvodu, je spíše nástrojem sloužícím k rozlišení, zda má pár prostředky (ať už finanční, fyzické nebo citové) k tomu, aby do svého života přijal dítě. Zahrnuje porozumění vlastnímu tělu, pečlivé zhodnocení životní situace, diskusi o této otázce s manželem či manželkou a především modlitbu. Místo toho, abyste se odřízli od plné reality sexu, vstupujete do něj s lepším pochopením všech souvisejících aspektů.
Lidé, kteří jsou zastánci antikoncepce, poukazují na ty lidi, kteří si nemohou dovolit více dětí nebo jejichž zdraví by mohlo být dalším těhotenstvím ohroženo. To jsou však naprosto legitimní důvody pro použití NFP – situace, kdy by byla naprosto účinná – a církev její použití umožňuje.
Jiní lidé si myslí, že převzít jakoukoli kontrolu nad velikostí své rodiny je jako hrát si na Boha, místo abychom ho nechali, aby nás zaopatřil, jak uzná za vhodné. Je pravda, že musíme důvěřovat Bohu a vždy přijímat životy, které nám posílá, ale nemusíme mít v tomto ohledu zcela volné ruce.
Například místo rozhazování peněz a říkání, že „Bůh se postará“, rodiny pečlivě rozpočítávají své finance a snaží se nepřekračovat své možnosti. NFP je jako tento rozpočet, pomáhá nám v modlitbě zvážit naši životní situaci a podle toho jednat. Je součástí naší lidské přirozenosti rozumět sami sobě a používat svůj rozum a svobodnou vůli, místo abychom pasivně očekávali, že se o všechno postará Bůh. Jsme povoláni k tomu, abychom byli dobrými správci darů, které jsme dostali; musíme si dávat pozor, abychom s těmito dary nikdy nezacházeli lehkomyslně
11. „Někdo může být pro volbu a zároveň katolík.“
Je to sice jeden z nejčastějších mýtů, které katolíci o své víře mají, ale také jeden z nejsnáze vyvratitelných. Katechismus nešetří slovy, když mluví o potratech: Je uveden spolu s vraždou mezi zločiny proti pátému přikázání: „Nezabiješ.“
Následující pasáže to objasňují: „Lidský život musí být absolutně respektován a chráněn od okamžiku početí“ (2270). „Od prvního století církev potvrzuje morální zlo každého uměle vyvolaného potratu. Toto učení se nezměnilo a zůstává neměnné“ (2271). „Formální spolupráce na potratu představuje těžké provinění. Církev s tímto zločinem proti lidskému životu spojuje kanonický trest exkomunikace.“ (2272)
Jednodušeji to říci nelze. Někteří lidé by však mohli namítnout, že být „pro volbu“ neznamená být pro potraty; spousta lidí si myslí, že potraty jsou špatné, ale nechtějí tento názor vnucovat ostatním.
Zase ten argument „co je pravda pro tebe, nemusí být pravda pro mě“. I na to má církev odpověď: „Nezadatelná práva osoby musí být občanskou společností a politickou autoritou uznávána a respektována. Tato lidská práva nezávisí ani na jednotlivých osobách, ani na rodičích; nepředstavují ani ústupek ze strany společnosti a státu; patří k lidské přirozenosti a jsou osobě vlastní na základě stvořitelského aktu, z něhož osoba vzešla.“ (2273)
Svatost života je univerzální pravda, kterou nelze ignorovat. Radit někomu, aby šel na potrat, nebo dokonce volit politika, který by prosazoval potraty, je těžký hřích, protože vede druhé ke smrtelnému hříchu – to, co katechismus nazývá dáváním pohoršení (2284).
Církev se důrazně a jasně staví proti potratům a my jako katolíci musíme zaujmout svůj postoj také.
12. Církev se staví proti potratům. „Vzpomínky lidí na jejich minulé životy dokazují, že reinkarnace je pravdivá … a že křesťanský pohled na nebe a peklo není pravdivý.“
S rostoucí fascinací společnosti paranormálními jevy můžeme očekávat, že tvrzení o „vzpomínkách na minulé životy“ budou přibývat. V současné době skutečně existují organizace, které vás pomocí hypnózy pomohou provést vašimi předchozími životy.
Ačkoli to pro někoho může být přesvědčivé, pro někoho, kdo zná mechanismy hypnózy, to rozhodně přesvědčivé není. Téměř od počátku si vědci všímají, že pacienti v hluboké hypnóze často spřádají složité příběhy a vzpomínky, které se později ukáží jako naprosto nepravdivé. Renomovaní terapeuti jsou si tohoto jevu dobře vědomi a pečlivě zvažují, co pacient v hypnóze říká.
To však bohužel neplatí pro zájemce o nalezení „důkazu“ reinkarnace. Snad největším příkladem této nedbalosti je slavný případ Bridey Murphyové. Pokud ho neznáte, zde je jeho stručný nástin: V roce 1952 byla žena v domácnosti z Colorada jménem Virginia Tigheová podrobena hypnóze. Začala mluvit irským brogue a tvrdila, že kdysi byla ženou jménem Bridey Murphyová, která žila v irském Corku.
Z jejího příběhu vznikl knižní bestseller „Hledání Bridey Murphyové“, který se těšil velkému zájmu veřejnosti. Novináři pročesávali Irsko a hledali jakoukoli osobu nebo detail, který by mohl potvrdit pravdivost této regrese do minulého života. Ačkoli se nikdy nic nenašlo, případ Bridey Murphyové je stále využíván k podpoře tvrzení o reinkarnaci.
To je škoda, protože Virginia Tigheová byla jako podvodnice odhalena již před desítkami let. Uvažujme: Virginini přátelé z dětství vzpomínali na její bujnou fantazii a schopnost vymýšlet složité příběhy (často se soustředily na imitaci brogue, kterou zdokonalila). A nejen to, měla velkou zálibu v Irsku, mimo jiné díky přátelství s jednou Irkou, jejíž dívčí jméno bylo – hádáte správně – Bridie.
Navíc Virginia svá vyprávění o hypnóze naplnila četnými prvky z vlastního života (aniž by odhalila paralely s hypnotizérem). Bridey například popisovala „strýčka Plazze“, což horliví badatelé považovali za zkomoleninu gaelského „strýčka Blaise“. Jejich nadšení však vyprchalo, když se zjistilo, že Virginia měla přítele z dětství, kterému říkala „strýček Plazz“.
Když zhypnotizovaná Virginia začala tančit irský jig, badatelé byli ohromeni. Jak by se přece žena v domácnosti z Colorada mohla naučit jig? Záhada byla vyřešena, když se ukázalo, že Virginia se tanec naučila v dětství.
Jak ukazuje případ Bridey Murphyové, tvrzení o regresi do minulého života jsou vždy působivější než skutečnost. Dodnes neexistuje jediný ověřitelný příklad regrese do minulého života. Jistě, mnoho příběhů bylo vyprávěno pod kontrolou hypnotizéra, ale přesto nám důkazy o reinkarnaci (stejně jako o víle Zuběnce) stále unikají.