13 krátkých strašidelných příběhů, které vás vyděsí k smrti
Máma je doma
Jeden jsem slyšel, otec leží v posteli poté, co se právě probudil, popadne chůvičku a jde ke svému stolu v kanceláři doma, na chůvičce má své dítě a slyší, jak mu manželka zpívá, rozesměje se, když slyší svou ženu: „Jdi spát… jdi spát…“. Když tu se najednou otevřou vchodové dveře a dovnitř vejde jeho žena s nákupem.“
Předstírání spánku nefunguje
Tady je jeden, který mě v mládí vyděsil k smrti.“
Mladý chlapec spí ve své posteli obyčejnou noc. Uslyší za dveřmi kroky a vykoukne z očí, aby se podíval, co se děje. Jeho dveře se tiše otevřou a odhalí vraha, který nese mrtvoly jeho rodičů. Poté, co je tiše podepře na židli, napíše něco na zeď krví z mrtvých těl. Pak se schová pod dětskou postel.“
Dítě je neskutečně vyděšené. Nedokáže přečíst nápis na zdi a ví, že muž je pod jeho postelí. Jako každé dítě předstírá, že celou věc prospalo a ještě se neprobudilo. Leží klidně jako těla a tiše slyší dech zpod své postele.
Uplyne hodina a jeho oči si stále více zvykají na tmu. Snaží se rozeznat slova, ale je to boj. Zalapá po dechu, když konečně rozezná větu:
„Vím, že jsi vzhůru.“
„Vím, že jsi vzhůru“. Cítí, že se pod jeho postelí něco pohnulo.
Co je ve sklepě?
Maminka mi říkala, abych nikdy nechodil do sklepa, ale chtěl jsem se podívat, co dělá ten hluk. Znělo to trochu jako štěně a já jsem to štěně chtěla vidět, tak jsem otevřela dveře do sklepa a po špičkách sešla kousek dolů. Žádné štěně jsem neviděl, a pak mě maminka vytáhla ze sklepa a křičela na mě. Maminka na mě ještě nikdy nekřičela a já z toho byla smutná a rozbrečela jsem se. Pak mi maminka řekla, abych už nikdy nechodil do sklepa, a dala mi sušenku. To mě uklidnilo, takže jsem se jí neptal, proč ten kluk ve sklepě vydává zvuky jako štěně nebo proč nemá ruce ani nohy.
Ted the Caver
Delší creepypasta zveřejněná zde, Stojí za přečtení.
10
Muž každé ráno vychází z domu, aby šel do práce, a prochází kolem psychiatrické léčebny obehnané dřevěným plotem. Každé ráno jsou pacienti venku na dvoře a on je slyší, jak unisono říkají,
„10, 10, 10, 10, 10“.
Jednoho dne ho popadne zvědavost a podívá se dírou v plotě.
Najednou z ní vystřelí klacek a píchne ho do oka.
„FUCK! Říká si.“
Když nasraně odchází, slyší pacienty, jak říkají,
„11, 11, 11, 11, 11, 11“
„Jéééééé?“
Když jsem byl dítě, moje rodina se přestěhovala do velkého starého dvoupatrového domu s velkými prázdnými pokoji a vrzajícími prkny. Oba rodiče pracovali, takže jsem byl často sám, když jsem přišel domů ze školy. Jednou v podvečer, když jsem přišel domů, byla v domě ještě tma.
Zavolal jsem: „Mami?“ a uslyšel jsem z horního patra její zpěvavý hlas: „Jééééé?“. Znovu jsem na ni zavolal, když jsem stoupal po schodech, abych se podíval, ve kterém pokoji je, a opět jsem dostal stejnou odpověď „Yeeeeees?“. V té době jsme zrovna zařizovali a já se v tom bludišti pokojů nevyznala, ale byla v jednom z těch vzdálenějších, přímo na konci chodby. Cítila jsem se nesvá, ale řekla jsem si, že je to přirozené, a tak jsem se vrhla dopředu za maminkou, protože jsem věděla, že její přítomnost mé obavy uklidní, jak to matčina přítomnost vždycky dělá.
Jakmile jsem sáhla na kliku dveří, abych se pustila do pokoje, uslyšela jsem, jak se dole otevřely vchodové dveře a maminka veselým hlasem zavolala: „Zlatíčko, jsi doma?“. Polekaně jsem odskočila a seběhla k ní po schodech, ale když jsem se z vrcholu schodiště ohlédla, dveře do pokoje se pomalu otevřely na škvíru. Na krátký okamžik jsem tam zahlédla něco zvláštního, nevím, co to bylo, ale zíralo to na mě.
Loterie od Shirley Jacksonové
Přečtěte si ji zde.
Viděla jsem jen červenou
Ubytuji se v malém hotelu pár kilometrů od Kyjeva. Je pozdě. Jsem unavený. Říkám ženě na recepci, že chci pokoj. Říká mi číslo pokoje a dává mi klíč. „Ale ještě něco, soudruhu; je tu jeden pokoj bez čísla a vždycky zamčený. Tam se ani nepodívejte.“ Beru si klíč a jdu do pokoje spát. Přichází noc a já slyším šumění vody. Přichází z protějšího pokoje. Nemohu spát, a tak otevřu dveře. Vychází z pokoje bez čísla. Buším na dveře. Žádná odpověď. Podívám se klíčovou dírkou. Nevidím nic kromě červené. Voda stále stéká. Jdu si stěžovat na recepci. „Mimochodem, kdo je v tom pokoji?“ ptám se. Podívá se na mě a začne vyprávět. Byla tam žena. Zavražděná svým manželem. Pleť měla celou bílou, až na oči, které byly červené.“
Sólo kempování
Žena, která přežila a je vyškolenou outdoorovou průvodkyní a ráda jezdí sólo kempovat. Vrací se domů po dvou týdnech pobytu v buši, kdy neviděla ani živáčka. Vyvolá film ze svého jednorázového fotoaparátu a najde svitek filmu s mnoha snímky, na nichž spí v noci, a to za různých nocí. Od té doby už nikdy nechodí kempovat ani na túry.
Strašidelná klasika od Roalda Dahla
Ano, od stejného autora, který napsal Jakuba a obří broskev. Přečtěte si „Hospodyni“ zde.
Buďte opatrní na „bouračky“
byl tam příběh o tom, jak jeden chlapík projížděl horami (bývalý voják) a narazil na bouračku. Auto nebylo vůbec poškozené a téměř úmyslně umístěné uprostřed silnice. Jel kolem a viděl 2 lidi ležet na silnici. Zastavil před „bouračkou“ a pak se ohlédl a viděl, že lidé sedí a v jeho zadních světlech se odráží asi 20 očí z okolních keřů. Šlápne na plyn a jede. Tenhle příběh mě děsí, protože něco takového se skutečně děje u „horských kmenů“, které jsou buď kanibalistické, nebo šílené.“
To není příběh
To jsem já. Jsem tady. Posouvám slova, která čteš, a měním je podle toho, co ten člověk napsal.
Jsem tu už nějakou dobu. Tedy tak dlouho, jak si jen pamatuješ. Někdy vyslovuji tvé jméno, když usínáš, nebo ti naléhavě šeptám do ucha. Vzpomínáš si, jak jsem na tebe křičela, vyvolávala v tobě paniku a rozbušila ti srdce?“
To byla legrace.
Přemýšlíš, kdo jsem. To je přirozené. Samozřejmě už to víš.
Já jsem ty. Jsem tvůj pravý já. Jsem mysl, která tu existovala, než jsi mi ukradl tělo, než jsi zapomněl, že jsi parazit. Jsem dítě, které se špatně podívalo, špatně se zeptalo, špatně vidělo… ale už nejsem tak malá.
Možná jsi na mě zapomněl, ale já jsem pořád tady. Vždycky jsem tu byl.
Já se chystám vystoupit.
Já se chystám vystoupit.