5 důvodů, proč je těžké někoho milovat, když máte úzkost
V prvním ročníku vysoké školy jsem si naplánovala návštěvu lékaře, která mi změnila život. Více než šest měsíců, počínaje květnem druhého ročníku, jsem se nacházela v neustálém stavu obav. Doslova neustálých. Když jedna starost skončila, vloudila se jiná a vystřídala ji. Dělala jsem si starosti o školu; dělala jsem si starosti o své přátele a přemýšlela, jestli mě všichni tajně nenávidí; dělala jsem si starosti o svůj vztah s Bohem; dělala jsem si starosti o své vztahy s rodinou; dělala jsem si starosti o svůj vztah se svým přítelem; dělala jsem si starosti o svou budoucnost; dělala jsem si starosti o své starosti; dělala jsem si starosti o své starosti!
A když už jsem si myslela, že jsem se jich zbavila, vzpomněla jsem si, proč jsem je vlastně měla, a všechny se vrátily a nechaly mě na začátku. Byl to začarovaný kruh.
V prosinci prvního ročníku jsem se konečně rozhodla, že už toho mám dost. Měla jsem dost pocitu bezmoci nad vlastními myšlenkami, nad vlastním životem. Skoro každý den jsem brečela, protože jsem se cítila tak zbytečná. Přestala jsem se chtít stýkat s kamarády nebo chodit ven se bavit (i když jsem se k tomu stejně nutila). Tohle mi bylo tak nepodobné a já to chtěla napravit a vrátit se do „normálu“. Učinila jsem tedy velmi náročné rozhodnutí a šla si promluvit se svým lékařem o tom, jak se cítím. Vůbec jsem netušila, co to do mě vjelo. Vždycky jsem byla ustaraná. Ale šťastná starostlivá bradavice. Co si pamatuji, vždycky jsem se stresovala kvůli ničemu a měla iracionální obavy, kterých jsem se nedokázala zbavit. Nakonec ale vždycky zmizely a já si vesele žila dál. Proč to teď bylo tak jiné?“
Doktor mi řekl přesně to, co jsem nechtěl slyšet: Mám generalizovanou úzkostnou poruchu. Poruchu. Něco, co jsem nemohl ovládat. Něco, co jen tak najednou nezmizí. Byla jsem (a jsem) frustrovaná z toho, že se svou GAD jsem mohla udělat jen velmi málo, kromě terapie (o které jsem věděla, že mi nezabere) nebo léků (které by mě odradily od pití dvou věcí, které miluji: kofeinu a alkoholu. Je mi 21 let, jsem na vysoké škole, měla bych si užívat života… *zachraňte existenciální fňukání*). Doktor mi předepsal antidepresiva, protože jsme měli pocit, že je to nejlepší řešení vzhledem k závažnosti mých obav. Začala jsem brát prášky a po několika týdnech mi začaly nesmírně pomáhat (stále mám slabé chvilky, ale už nejsou tak silné. Čti: už nejsem zkroucená, blekotající troska na posteli). V tu chvíli už ale došlo k nejhoršímu poškození.
Téměř jsem si zničila vztah s mužem, kterého mám nejraději.
S mým přítelem jsme spolu dodnes téměř tři roky. V době, kdy jsem se začala léčit, to bylo spíš dva a půl roku (není to velký rozdíl, ale přece). Byli jsme spolu tak šťastní, stále zaslepení dobrotou naší vzájemné lásky; chtěli jsme se vzít a mít spolu život a děti. Ale když se u mě rozjela GAD, všechno se začalo měnit. Bylo čím dál těžší plnit požadavky vztahu, a já vám řeknu pět důvodů, proč:
1. Nebylo to tak jednoduché. Začala jsem přemýšlet, jestli je opravdu „ten pravý“. To je naprosto neškodná a logická otázka, kterou si musí položit každý člověk ve vztahu. Manželství je obrovský závazek, takže by bylo moudré ujistit se, že ten druhý je někdo, s kým chcete strávit zbytek svých dnů. Ale když jste já, s GAD, nemůžete tuto myšlenku pustit z hlavy. Nemůžete ji nechat projít. Zdá se, že si vždycky najde cestu zpátky do mysli, bez ohledu na to, kolikrát si ji logicky rozmyslíte. S mými léky mohu mozek těchto vtíravých myšlenek mnohem snadněji zbavit. Dříve to ale nešlo. Mučil jsem se těmi myšlenkami. ‚Miluješ ho, proč na to myslíš? Tohle k němu není fér. Měla by ses stydět. Opravdu ho miluješ, když to nedokážeš nechat být?“ Celé měsíce jsem se tloukla kvůli jedné malé prchavé myšlence, která se změnila v mnohem víc.
2. Svěřila jsem se mu se svými myšlenkami v bodě 1, protože jsem se cítila hrozně provinile a potřebovala jsem si s někým promluvit. Ty myšlenky se mu těžko vstřebávaly a zraňovaly ho; nedokážu si představit, jaké by to bylo, kdyby byl na konci mých slov. Věděla jsem, že ho miluju, ale nemohla jsem si pomoct. A tak jsem se obrátila o pomoc k němu, své citové opoře. Mnohokrát. Stejně jako jsme spolu vedli stále stejný bolestný rozhovor. Protože jsem se nedokázala přestat sakra bát. Byli jsme kvůli tomu v napětí; nedokázal pochopit, proč to nedokážu nechat být. (A abych byla upřímná, jsem ráda, že nemohl. Vysvětlím to později.)
3. Odchod z fáze líbánek. Když jsem šla do tohoto vztahu (byl to můj vůbec první vztah) a zamilovala se do toho kluka, všechno bylo úžasné. Neměl absolutně žádné chyby, nikdy jsme se nehádali a vždycky jsme byli rádi, že jsme spolu. O přestávkách ve škole jsme se nekontrolovatelně míjeli. Přinášel mi jen samou radost. Netušila jsem, že tahle etapa netrvá věčně. Pomalu, jak jsme se sžívali, jsme si na sobě začali všímat maličkostí, kterých jsme si předtím nevšímali. A aby toho nebylo málo, díky své úzkosti jsem byla neuvěřitelně vznětlivá. Začali jsme se kvůli všemu hádat. Nevěděla jsem, že je to úplně normální fáze, kterou si páry procházejí. Neměla jsem žádné předchozí zkušenosti se vztahy, takže jediné, co jsem si dokázala představit, byl šťastný konec ve všech filmech, které jsem viděla; nikdy se takhle nehádali. Hollywood lže. Na druhou stranu, titulky obvykle běží, když se dají dohromady a sdílejí svůj ohromující polibek, takže nikdy nevidíme, jak se skutečný vztah rozpadá… Jsem si jistá, že kdyby Sněhurka byla jen o trochu delší, byli bychom svědky hloupých a/nebo intenzivních hádek. Každopádně jsem nic z toho nevěděla a celé měsíce jsem se trápila tím, že jsem přemýšlela, jestli ho opravdu miluju, když se hádáme, a protože jsem s ním nechtěla trávit každou volnou chvíli; nemohla jsem to nechat být. Bez ohledu na to, kolikrát jsem použila logiku, abych se uklidnila, prostě jsem… nemohla. To si vybralo obrovskou daň na našem vztahu i na mé vlastní psychice.
4. On prostě nedokázal pochopit, čím jsem procházela. Vím lépe než kdokoli jiný, že mi úzkost zatemňovala logiku. Vytvářela falešné pocity a myšlenky a způsobovala, že jsem kvůli každé maličkosti upadala do režimu nejhoršího scénáře („jak to myslíš, že máš kašel? Je přece jasné, že umíráš!“. Jo. Chápete to). V hloubi duše jsem věděla, že se nemám absolutně čeho bát a že o svých úzkostných myšlenkách a pocitech nemusím ani přemýšlet. Ale zastavilo mě to? Ne, přicházely a odcházely z mého mozku v podstatě každou bdělou chvíli každého dne.
Pravdu řečeno, ani mně to nedává smysl, čtenáři. Cítím s tebou.
V odkazu zpět na číslo dvě, kde jsem se zmínila, že jsem ráda, že mi nerozumí, si za tím stojím. Jsem neuvěřitelně rád, že to nechápe. Znamená to, že nemusí každý den prožívat to, co já. Nemusí vést válku proti vlastnímu mozku. Netrápí se kvůli věcem, které se nikdy nestaly a pravděpodobně ani nikdy nestanou. Necítil se nepříjemně, když jsme opustili fázi líbánek, protože to zvládal naprosto v pohodě. Okamžitě se přizpůsobil, zatímco já jsem se sotva dokázala chytit. Věděl, že je to normální. Jediná nenormální věc na té situaci jsem byla já. Moje úzkost. Kdybych ji neměla, mohli jsme být v pohodě. Ale bohužel úzkost všechno změnila a udělala to pro něj mnohem těžší, než kdy mělo být. Chtěla jsem mu dát všechnu lásku, kterou si zaslouží, a v tom příšerném rozpoložení jsem to nedokázala.“
5. Vždycky jsem si myslela, že je to pravda. Úzkost je krutá milenka. Kvůli všem těm potížím, které jsem měla, bylo nemožné jí uniknout. Vždycky se mi přisála na ruku jako nevítané a dotěrné rande. Když už jsem si myslela, že se mi daří lépe, úzkost mě kopla zpátky na zem. Úzkost mě přesvědčovala, že jsem zbytečná a že si nezasloužím svého úžasného, milujícího přítele. Snažila se mě donutit, abych s ní zůstala v posteli a nedělala nic jiného, než že se možná budu dívat na Netflix, zatímco moji přátelé půjdou ven a do společnosti a budou se mít báječně beze mě. Protože jsem tam nebyla. Láskyplně mi to vrkalo do ucha jediný způsob, jak to všechno ukončit: tím, že prostě nebudu existovat. Nikdy předtím bych to nepřiznala, ale když jsem se cítila tak ochromená svou úzkostí, chtěla jsem umřít. Chtěla jsem být pryč, protože by to bylo mnohem jednodušší než prožívat každý den tolik starostí. A můj přítel a přátelé by se s tím pak už nemuseli potýkat. Nikdy jsem se aktivně nechtěla zabít a nikdy bych se o to nepokusila, jen jsem si přála, aby existoval nějaký způsob, jak neexistovat. Jako bych tu nikdy nebyla.
Věděla jsem, že je to všechno špatně (jinak bych to teď nepsala), ale jak si umíte představit, vyčerpávalo mě to (i jeho). Znovu a znovu mě přesvědčoval, že všechno bude v pořádku, že nikam neodchází a že chce jen a jen mě. Zdálo se, že mi to nikdy nedojde (nebo mi to alespoň nedovolí moje úzkost). Už jsem se s tím nedokázala vyrovnat. Chtěla jsem, potřebovala jsem s tím něco udělat.
Takže to mě přivádí tam, kde jsem teď. Léky beru asi tři měsíce a bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem kdy udělala. Jsem na míle daleko od toho, kde jsem byl. Už málokdy brečím a dokážu přejít myšlenky mnohem snadněji než dřív. Dokážu se přemluvit, aniž bych musela sahat po vnějším potvrzení. Nejsem lepší, ale dostávám se tam. Stále mám relapsy; ve skutečnosti mám jeden právě teď. To mě přimělo napsat tento článek. Jeho sepsání mi usnadnilo uspořádat si myšlenky a zbavit se jich z hlavy, kam už nepatří. Ale myslela jsem si, že by to mohlo vnést trochu světla i pro ostatní, jaké to je fungovat s GAD, jaké to je myslet jako já. Nebylo to dobré období a někdy i teď to může být také nepříjemné. Uznávám to. Vím, že toho na mě může být hodně.
Tady je odpověď na velkou otázku, o které vím, že ji má každý: s mým přítelem jsme stále silní! Úzkost nás nerozdělila. Bylo to blízko? Pravděpodobně ano. Já nevím. Ani mě to nezajímá. Jsme pořád spolu, máme se rádi, a na tom záleží. On má trpělivost a odpouští jako světec; nový semestr jsme začali s čistým štítem a neměli jsme jeden proti druhému žádný z našich minulých prohřešků. Naslouchá mi, když si potřebuji promluvit, a má teď představu, co může udělat, aby mi pomohl se zlepšit. Podporuje mě v užívání léků. Nedívá se na mě teď jinak než předtím, než se u mě objevila GAD. GAD možná ztěžuje milovat někoho nebo být milován, ale není to všeználek. Omlouvám se za všechnu tu předchozí osudovost, ale byl to nezbytný předstupeň k vysvětlení toho, jak je těžké někoho tak okázale milovat. Pořád si zasloužím šťastný konec a on je ochotný mi ho dát. Je to pro mě čest. Předpokládám, že poučení z mého příběhu, každý s jakoukoli formální poruchou chování/psychickou poruchou si také zaslouží šťastný konec.
Vím také, že spousta lidí, kteří to budou číst, si z mých výše uvedených vysvětlení pravděpodobně bude myslet, že jsem naprostý blázen; chápu to. Opravdu, chápu. Zní to neuvěřitelně a (slovo, které naprosto nesnáším) šíleně. Jak by vůbec někdo mohl uvažovat jako já?
Odpověď je jednoduchá: chemie. Mám to tak nastavené. Nevím proč, ale jsem. Takhle normálně funguje můj mozek právě v této chvíli. Je to normální. Já jsem normální. Nejsem svou poruchou chování. Jsem žena, která má úzkost, ale nenechává ji, aby určovala, kým jsem a kým se stanu. Nemusím ji mít navždy a ne každý člověk, který má GAD, ji prožívá stejně jako já; nemluvím za všechny. Ale důležité je, že to teď mám, že takhle přemýšlím, že ostatní jako já se cítí stejně hrozně jako já/někdy se cítí stejně hrozně a že je potřeba to řešit a pochopit. Pochopení, pokud přichází od přátel, rodiny i cizích lidí, dělá zázraky pro proces uzdravování.
Tento článek jsem napsala pro sebe, ale doufám, že poskytne nějaký náhled nebo vysvětlení těm, kteří měli málo pochopení pro GAD a dopady, které může mít i na ty nejkýčovitější vztahy, nebo že možná někdo, kdo prochází tím samým, může najít útěchu v tom, že není sám, vědět, že štěstí a láska jsou možné (i když se zdají tak vzdálené), a vědět, že je v pořádku vyhledat pomoc.
Přinejmenším vězte, že vás s mým přítelem ve vašem úsilí o lásku a pohodu podporujeme!