A Fraternity Brother Speaks Out
A Fraternity Brother Speaks Out
By: Colin Schlank
Nedokážu spočítat, kolikrát jsem si uprostřed posledních čtyř let svého života položil následující otázku: Co mohu udělat, abych zastavil šikanu? Tato jediná otázka ve mně zanechala zmatek, vztek, rozčarování a nakonec i inspiraci změnit svět k lepšímu. Doufám, že když se s vámi podělím o svůj příběh, i vás to inspiruje k tomu, abyste ve své komunitě něco ovlivnili.
Jmenuji se Colin a v současné době jsem postgraduálním studentem na Connecticutské univerzitě. Studuji střední pedagogiku a historii a nesmírně se těším na svou budoucnost po vysoké škole. Před čtyřmi lety, během jarního semestru prvního ročníku na UConnu, jsem se rozhodl složit slib jednomu známému bratrstvu. Stejně jako většina ostatních studentů, kteří se rozhodnou vstoupit do řecké organizace, jsem se snažil poznat nové lidi a obohatit své vysokoškolské zkušenosti. Ačkoli má zkušenost s bratrstvem měla mnoho vrcholů i pádů, jsem navždy vděčný za to, že jsem se rozhodl do něj vstoupit.
Praktik šikany jsem si v bratrstvu začal všímat hned první večer, kdy jsem se stal jeho členem. Té noci bratři z kapituly shromáždili mou třídu nováčků na parkovišti u našeho domu v kampusu a zahájili první akci procesu přijímání nováčků. V naději, že mi okamžitě ukáží, kdo tu velí, mi dva bratři nařídili, abych si sedl na zadní sedadlo jejich auta a omotal si kolem očí kravatu. Pustili hlasitou hudbu a následně sešlápli plynový pedál. Vzpomínám si, že jsem si připadal jako na horské dráze, jenže tohle nebyla jízda v zábavním parku.
Bratr, který řídil, zrychlil na rychlost, která mi připadala jako devadesát kilometrů v hodině, a zatřásl volantem sem a tam; mě i druhého nováčka na zadním sedadle to poslalo do vzduchu. Stále se zavázanýma očima nás přivezli na blíže neurčené místo a postavili do řady. Bratři se mi pak postavili přímo před obličej a zařvali: „Sundej si kalhoty, nováčku!“. Ačkoli jsem zůstal nečinný, slyšel jsem, jak si jeden z mých nováčkovských bratrů rozepíná přezku u opasku, aby na něj pak jeden z bratrů křičel, že to dělá. S vířícími hlavami jsme byli přivedeni zpět do kampusu a oficiálně uvedeni do nové třídy nováčků bratrstva.
Po týdnu nováčkovství jsem začal nahlas mluvit o šikaně, kterou jsem zažíval. Věděl jsem, že s tím, jak s námi zacházejí, je něco velmi špatně; jako bychom ani nebyli lidé. Během celého procesu přijímání nováčků jsem seděl s bratry a pokládal jim otázky, které většině z nich nikdy nikdo nepoložil. Proč si říkáš můj bratr, když se ke mně jako k bratrovi nechováš? Jaký je účel těchto šikanujících akcí? Nejsou tyto akce v rozporu se základními hodnotami našeho bratrstva? Tyto otázky, které mi připadaly jako naprosto rozumné dotazy, rozpoutaly v mé kapitule ohnivou bouři. Ještě teď mě mrazí, když si vzpomenu na esemesky, které mi bratři posílali, když se dozvěděli o mých názorech. Nazývali mě podněcovatelem, potížistou a nezapomenutelně také „rakovinou organizace“. Podle toho, co mi bylo řečeno, mnoho bratrů usilovalo o to, aby mě vyřadili z programu nováčků. S určitou podporou uvnitř kapituly se však tento tlak nikdy nedostal k hlasování.
Nějakým způsobem jsem prošel procesem přijímání nováčků a okamžitě jsem se začal ujímat vedoucích rolí, abych se zasadil o změnu. Ve druhém ročníku jsem se stal členem Mezibratrské rady. Jako vedoucí představitelé společenství jsme uskutečnili iniciativu za odstranění alkoholu z náborového procesu, který v té době sloužil jako hlavní přispěvatel k nezdravému prostředí. Ačkoli jsme přímo neřešili problém šikany, považoval jsem tento počin za důležité hnutí v rámci řeckého systému. S hrdostí mohu říci, že jsme se jako komunita spojili, abychom podpořili naše hodnoty tím, že odstraníme náborové večírky. V nižším ročníku jsem se v rámci svého oddílu ujala role předsedkyně HuskyTHON. Jako bratrstvo jsme vybrali přes 8 000 dolarů pro Dětské lékařské centrum v Hartfordu, což je pozoruhodný nárůst oproti předchozímu roku. V tom roce se na HuskyTHONu vybralo celkem více než 300 000 dolarů. Kromě toho jsem jako bratr bratrstva nadále vystupoval proti praktikám šikany v rámci kapitoly, ale bez úspěchu. Po mnoha neúspěšných pokusech domoci se kromě osobních přátelských vztahů také opatření ze strany vedení mé kapitoly jsem se rozhodl omezit veškerou angažovanost v bratrstvu.
Jak jste možná viděli ve zprávách, v březnu loňského roku veřejně vystoupila studentka ze sesterstva na UConnu se svým příběhem o šikaně. Tento incident byl pro celý kampus šokem, pro mě však nebyl v žádném případě překvapením, protože jen posílil to, proti čemu jsem po celou dobu studia bojovala. Po přečtení novin jsem začal zveřejňovat články o rozvíjejícím se příběhu na své stránce na Facebooku. Okamžitě jsem začal dostávat ohromnou pozornost, a to jak pozitivní, tak negativní. Různí jedinci, většinou členové řecké komunity, se mě snažili za mé příspěvky napadat a obviňovali mě, že se k nim obracím zády. Mnoho studentů a odborníků z UConnské komunity i mimo ni mě však chválilo za upřímnost a řešení problému, který byl příliš dlouho zametán pod koberec. Několik týdnů po zveřejnění příspěvků mě Tracy Maxwellová z HazingPrevention.Org a Mike Dilbeck z RESPONSE ABILITY vyzvali, abych vystoupil ve zpravodajské síti Al Jazeera a zúčastnil se diskuse u kulatého stolu na téma hazingu. Ve shodě s poselstvími těchto dvou inspirativních vůdců jsem hovořil o dopadu šikany na univerzitní kampusy.
Rád bych jasně řekl, že mým posláním není obviňovat mé bratrstvo nebo mé bratry, ale zvýšit povědomí o šikaně a propagovat pozitivní aspekty bratrského hnutí. Pro ty z vás, kteří se ptají, jak může šikana nadále existovat, doufám, že můj příběh pro vás něco znamená. Pokud jste student, který čte tento článek, důrazně vás vyzývám, abyste využili sílu svého hlasu k řešení tohoto problému ve své vlastní komunitě. I když někteří s vaším názorem možná nebudou souhlasit, budete moci v noci usínat s vědomím, že děláte správnou věc. Můj osobní hrdina Robert F. Kennedy ve svém slavném projevu předneseném studentům na univerzitě v Kapském Městě zdůraznil, že je třeba se postavit za to, co je spravedlivé. Prohlásil: „Pokaždé, když se muž nebo žena postaví za nějaký ideál, jedná, aby zlepšil osud druhých, nebo zasáhne proti nespravedlnosti, je vyslána malá vlnka naděje. A tyto drobné vlnky, křižující se navzájem z milionu různých center energie a odvahy, vytvoří proud, který dokáže strhnout i ty nejmohutnější zdi útlaku a odporu.“
Postavte se za to, co je správné. I když se může zdát, že váš hlas je jen jeden z mnoha, vaše slova mohou spustit hnutí, které bude rezonovat v celém světě. Upřímně doufám, že najdete vnitřní odvahu postavit se nespravedlnosti čelem a propůjčíte svůj hlas hnutí za prevenci šikany jakýmkoli způsobem, který vám připadá nejrozumnější a nejpůsobivější. Jsem ochoten říci, že budoucnost vaší organizace závisí právě na tom, zda to uděláte.