Analýza básně Emily Dickinsonové Much Madness is Divinest Sense
Báseň „Much Madness is Divinest Sense“ napsaná v 19. století vyjadřuje pocity každého jedince, který alespoň jednou pomyslel na život bez otroctví společnosti. V tomto článku jsme se pokusili analyzovat význam jednotlivých veršů této básně a vysvětlit každou emoci Emily Dickinsonové.
Smutná skutečnost…
Emily Dickinsonová napsala za svůj život asi 1800 básní, z nichž ani ne tucet byl publikován před její smrtí.
Žena 19. století, americká básnířka Emily Dickinsonová, předběhla svou dobu a psala básně netradičním způsobem. Většina jejích děl nebyla ve své době z tohoto důvodu uznána a ta, která byla vydána, byla silně upravena a pozměněna, aby se počítala podle konvenčních měřítek poezie.
Emily napsala stovky krátkých básní s hlubokým významem a výrazem. Byly objeveny až po její smrti, kdy její sestra objevila několik knih překypujících jejími básněmi. Emily si zvolila život samotářky, uzavřela se před společností a napsala jedny z nejlepších básní svého života. Po její smrti v 56 letech v roce 1886 vyšel v roce 1890 první svazek jejích básní. Přestože uznání jejího díla nebylo součástí její živé přítomnosti, je posmrtně proslulá jako velký vliv ve světě poezie pro spisovatele 21. století.
Báseň Emily Dickinsonové Mnoho šílenství je nejroztodivnější smysl zní takto:
Much Madness is divinest Sense –
To a discerning Eye –
Much Sense – the starkest Madness –
‚Tis the Majority
In this, as all, převažuje –
Souhlas – a ty jsi příčetný –
Demur – jsi přímo nebezpečný –
A zachází se s tebou řetězem –
Shrnutí
Emily Dickinsonová začíná tuto báseň slovy, že šílenství v tobě skutečně není šílenství. Je to skutečné ty, v „nejbožštějším smyslu“. To je skutečnost, kterou znáš jen ty a člověk s „bystrým okem“, který toto skutečné já v tobě dokáže pochopit.
Srovnává smysl (ten společenský) s „nejostřejším šílenstvím“, což znamená naprosté šílenství. Pak udeří na „většinu“, čímž myslí společnost, v níž žijeme, která chce, abychom byli rozumní a žili jejich snobským životním stylem, a právě to pro ně znamená rozumnost. Tento smysl, který ukazujete světu, je ve skutečnosti jen to, co ve vás chce svět vidět. Šílenství, v němž „všichni převládáme“. V tom žijeme, do toho patříme.
Pokud souhlasíte s tím, co si společnost myslí nebo v co věří, budete považováni za její součást. Budete přijati a nazýváni pravicově smýšlejícími, bude s vámi zacházeno jako s rozumnými. Pokud se však odvážíte udělat opak, dementovat, vzbouřit se proti šílenství společnosti, budete nejen odmítnuti nebo nazváni šílenými, ale „rovnou“ prohlášeni za „nebezpečné“. To, že jsi nebezpečný, z tebe dělá hrozbu, takže s tebou budou „zacházet řetězem“, řetězem, který tě svazuje k tomu, abys byl někým jiným, a nutí tě chovat se tak, jak chtějí oni, zotročen společenským otroctvím!“
Analýza
Dějiny Emily Dickinsonové odhalují spoustu hněvu, který je v ní zakořeněn na společnost. Tato báseň musí vycházet z jejího skutečného příběhu, z toho, jak ji společnost odmítla za to, že byla sama sebou. Věřila, že společnost nemá právo rozhodovat o životě člověka a vynášet soudy na základě jeho způsobu života. V této analýze je řádek po řádku objasněno, co Emily v této své básni ztvárnila.
Řádek č. 1
Mnoho šílenství je božský rozum
Emily věří, že každý člověk má v sobě šílenství. ‚Šílenství‘ je pouze definice, kterou svět dal těm lidem, kteří chtějí být sami sebou. Je to, ale nejčistší forma nás samých. Volba mezi tím, zda chceme být skutečným já, a tím, co se od nás očekává, je v našich rukou.
Řádek č. 2
K rozeznávajícímu oku
Pokud se rozhodneme být skutečným já, nikdo jiný než my a ti s ‚rozeznávajícím okem‘, tedy lidé, kteří mají smysl pro pravdivý úsudek o tom, co je správné a co špatné, nás nepochopí. Takových lidí bychom mohli najít jen velmi málo, a to kvůli otrokům, jimiž se ostatní rádi stávají společnosti, kterou sami vybudovali. Existuje jen velmi málo těch, kteří by byli sami sebou bez ohledu na to, co jim společnost říká.
Řádek č. 3
Mnoho smyslu – nejostřejší šílenství
Pokud žijeme ve společnosti, začne od nás očekávat velkou povinnost vůči nim. Všichni však nejsme stejní a nechceme se řídit jejich pravidly. Tato společnost vytváří svá pravidla na základě toho, co považuje za správné, a lidé se jimi slepě řídí, i když je to ta největší hloupost. Chtějí ze všech udělat hlupáky a udržet je v tomto klamu, dokud nezahynou. Jejich zoufalé přání, aby věci šly podle nich, jejich potřeba přijetí toho, co je správné nebo špatné, je čiré šílenství. Když ne tohle, tak co jiného?“
Řádek č. 4 & č. 5
‚Je to většina
V tom, jako ve všem, převládá
Emilie mluví o většině jako o těch lidech společnosti, kteří ji nábožně následují. Narodili se, aby jí byli otroky, a protože je jich víc než těch pár z nás, kteří se chtějí vymanit z této falešné chamtivosti představovat se jako ztělesnění domýšlivých bytostí, jejich způsob života je to jediné, co převládá. Jsme nuceni být součástí šílenství, které nám společnost nabízí na stříbrné lžičce, abychom pod ní hltali naše systémy potlačující naše skutečné já. Nakonec z vás dostanou to, co chtějí, i když to není ve vašem nejlepším zájmu.
Řádek č. 6
Souhlasíte – a jste při smyslech
Emily nás varuje, že jen když přistoupíme na nelogické přesvědčení většiny, jsme v bezpečí před jakýmkoli duševním mučením. Naše jednání a myšlení musí být v souladu s jednáním a myšlením společnosti. Pak budeme považováni za sobě rovné, rozumné a za jedny z nich.
Řádek č. 7
Demur – jsi přímo nebezpečný
Ale pokud proti nim vůbec budeme protestovat, budeme vystaveni zradě jejich posvátné geometrie hlouposti. Budou se na nás dívat svrchu, s očima plnýma nenávisti a zloby, které nás nenechají žít v míru. Budeme nejen prohlášeni za blázny, ale také považováni za hrozbu pro společnost. Jakákoli změna, která přichází k dobrému, nebyla nikdy společností přijata, dokud nebylo obětováno a umučeno několik životů.
Řádek č. 8
A nakládáno s řetězem
Jakmile budeme prohlášeni za hrozbu, za nebezpečí pro zkostnatělé myšlení této společnosti, budou se nás snažit všemi možnými prostředky potlačit a přinutit nás, abychom se stali jedněmi z nich. Je to jejich společenské otroctví, které nás všechny připoutává k jejich úzkoprsému myšlení.
Téma
Tématem této básně může být buď vzpoura proti takzvané zdravé společnosti, které by nevadilo, kdyby se vměšovala do života lidí, které nazývá šílenými, nebo revoluce, kterou jejich myšlenky mohou vnést do myslí lidí a způsobit, že se vzdají celé myšlenky společnosti.
Může to být také hněv a frustrace plačícího svědomí spoutaného řetězy společnosti, která mu nedovolí dýchat vzduch svobody, dokud se nerozpadne v prach.