Biografie
Quintus Horatius Flaccus (8. prosince 65 př. n. l. – 27. listopadu 8 př. n. l.), v anglicky mluvícím světě známý jako Horace, byl předním římským lyrickým básníkem v Augustově době. Rétor Quintillianus považoval jeho Ódy za téměř jedinou latinskou lyriku, kterou stojí za to číst: „Horác je také autorem elegantních hexametrických veršů (Sermones a Epistles) a jízlivé jambické poezie (Epodes).
Horác je také autorem elegantních hexametrických veršů (Sermones a Epistles) a jízlivé jambické poezie (Epodes). Hekzametry jsou zábavná a zároveň vážná díla s přátelským tónem, což vedlo antického satirika Persia k poznámce: „Horác, jak se směje jeho přítel, mu lstivě ukazuje na každou jeho chybu; jakmile ho pustí dovnitř, hraje si se strunami srdce“. Některé jeho jambické básně se modernímu publiku zdály odpudivé.
Jeho kariéra se časově shodovala s významnou proměnou Říma od republiky k císařství. Jako důstojník republikánské armády poražené v bitvě u Filipp v roce 42 př. n. l. se spřátelil s Octavianovou pravou rukou v civilních záležitostech Maecenou a stal se mluvčím nového režimu. Pro některé komentátory bylo jeho spojení s režimem křehkou rovnováhou, v níž si zachovával silnou míru nezávislosti (byl „mistrem ladného úskoku stranou“), ale pro jiné byl, řečeno slovy Johna Drydena, „dobře vychovaným dvorním otrokem“.
Jeho poezie se stala „běžným platidlem civilizace“ a dodnes si udržuje oddané příznivce, přestože po první světové válce poněkud ztratil na popularitě (snad kvůli nedůvěře ke staromódnímu patriotismu a císařské slávě, s nimiž byl spojován). Horatiánské studie se v posledních letech staly natolik rozmanitými a intenzivními, že již pravděpodobně není v silách jediného badatele ovládnout celou škálu argumentů a problémů.