Bitva o hrad Itter
Bitva o hrad Itter, vojenské střetnutí za druhé světové války, v němž američtí vojáci spojili síly s odpadlými německými jednotkami a odvrátili útok Waffen-SS na pevnost v rakouském Tyrolsku, kde nacisté věznili elitní francouzské politické osobnosti. Bitva se odehrála 5. května 1945, pouhé tři dny před oficiálním koncem války v Evropě. Je považována za jediný případ, kdy Američané a Němci během druhé světové války bojovali jako spojenci.
Hrad Itter (německy Schloss Itter) v rakouských Alpách existoval jako pevnost nejméně od 13. století a v roce 1532 byl přestavěn. V roce 1878 byl renovován a počátkem 20. století se stal hotelem. V roce 1940, po anšlusu Rakouska v rámci Třetí říše, byl zámek pronajat německé vládě. V roce 1943 přešel pod správní kontrolu Dachau, koncentračního tábora vzdáleného asi 90 mil (145 km), a bylo z něj vytvořeno zvláštní vězeňské zařízení SS pro vězně, kteří měli potenciální hodnotu jako rukojmí.
Posledními vězni hradu Itter byli většinou starší Francouzi, kteří byli vysokými vládními úředníky, než upadli v nemilost vichistické Francie nebo Třetí říše. Dva vězni byli bývalí francouzští premiéři: Édouard Daladier, který podepsal Mnichovskou dohodu, ale byl zatčen v africkém exilu, a Paul Reynaud, který důsledně vystupoval proti Německu. Na zámku byli zadržováni také bývalí generálové Maxime Weygand, který byl v roce 1942 chycen při pokusu o útěk ze země, a Maurice Gamelin, který se na jaře 1940 neúspěšně bránil německému postupu. K dalším významným vězňům patřili Léon Jouhaux, odborář, který se postavil proti vichystické vládě, Jean-Robert Borotra, tenisový šampion, který působil jako vichystický ministr sportu, než se dostal do rozporu s režimem, François de La Rocque, bývalý fašistický řečník, který byl zatčen poté, co se rozešel s kolaboranty, a Michel Clemenceau (syn zesnulého premiéra Georgese Clemenceaua), který se v poslední době obrátil proti vichystickému režimu. Kromě toho bylo uvězněno několik žen spolu s jejich manžely nebo partnery a dvě osoby – sestra generála Charlese de Gaulla a příbuzný generála Henriho Girauda – byly zadržovány kvůli rodinným vazbám na nepřátele režimu.
Vězni obývali cely přestavěné z hotelových pokojů pro hosty a měli k dispozici obsluhu z Dachau. Měli dostatek jídla a mohli se volně pohybovat v rámci svého areálu. Přesto se v roce 1945 začali obávat o svůj život, protože Německo ve válce rychle ztrácelo pozice. Velitel Dachau uprchl na hrad Itter, když tábor osvobozovala americká vojska, ale 2. května spáchal sebevraždu. O dva dny později opustili svá stanoviště i samotný velitel zámku Itter a dozorci tábora, kteří ponechali vězně ve vazbě, ale nemohli odejít, protože v blízkosti zůstávali nepřátelští Němci. Vězni již vyslali svého jugoslávského pobočníka Zvonimira Čučkoviće, aby sehnal pomoc od postupujících Američanů. Čučković navázal kontakt s americkými jednotkami v Innsbrucku, ale zámek byl mimo vojenskou jurisdikci jejich divize. Navzdory rozkazům vyslal major John T. Kramers malou záchrannou skupinu.
Nic netušíce o Čučkovićově osudu, vyslali itterští vězni druhého emisara, kuchaře Andrease Krobota. Ten se setkal s majorem Seppem Ganglem, důstojníkem wehrmachtu, který se vzdal nacistické věci a vedl malou skupinu německých vojáků. Gangl pak navázal kontakt s kapitánem Jackem C. Leem mladším, velitelem amerického tanku, a oba důstojníci tajně navštívili hrad a provedli průzkum. Lee se vrátil ke své jednotce a zorganizoval záchrannou výpravu, ale žádný jiný tank než Leeův vlastní se do hradu nedostal.
Převzal velení obrany hradu a připravil se na obléhání. Jeho malá skupina se spoléhala na pomoc Ganglových mužů a kapitána Kurt-Siegfrieda Schradera, důstojníka Waffen-SS, který stejně jako Gangl odmítl nacismus. Očekávaný útok Waffen-SS přišel ráno 5. května 1945. Někteří z vězňů pomáhali při obraně hradu s ručními zbraněmi, které tu zanechali jejich strážci. Útočníci Waffen-SS zastřelili Gangla, zničili Leeho tank a poškodili hradby. Když se obráncům chystala dojít munice, odpoledne konečně dorazila kolona tanků organizovaná Kramersem a útočníky rozprášila. Lee byl nakonec za své hrdinství vyznamenán Záslužným křížem za službu.