Boží mír
Boží mír, latinsky Pax Dei, hnutí vedené středověkou církví a později civilními úřady na ochranu církevního majetku a žen, kněží, poutníků, obchodníků a dalších nebojujících osob před násilím v 10. až 12. století.
Božský mír vznikl v jižní Francii, zejména v Akvitánii, koncem 10. století jako reakce na rostoucí neschopnost královských a regionálních světských úřadů udržet pořádek. Hnutí mělo kořeny v královském míru karolinské dynastie v 9. století, během něhož posvátná moc panovníka chránila slabé vrstvy společnosti, a sahalo až do předkarolínských dob, kdy církevní koncily v Galii ukládaly sankce jednotlivcům, kteří útočili na církevní majetek. Boží mír začal na církevním koncilu v Le Puy (975) a byl prosazen na řadě následujících koncilů, včetně významných koncilů v Charroux (asi 989 a asi 1028), Narbonne (990), Limoges (994 a 1031), Poitiers (asi 1000) a Bourges (1038). Na těchto koncilech se církevní představitelé sešli s regionálními světskými autoritami a snažili se projevit Boží ochrannou moc.
Většina zpráv o mírových shromážděních je velmi stručná, a proto nabízí jen omezený vhled do povahy tohoto hnutí. Zprávy o mírových shromážděních v Limoges, zejména o tom z roku 1031, jsou však mnohem podrobnější. Tyto zprávy, které se nacházejí ve spisech mnicha Adhémara ze Chabannes (asi 989-1034), nabízejí mnoho poznatků o charakteru a účelu hnutí Božího míru. Adhémar se ve svých spisech mnohokrát zmiňuje o Božím míru, což z něj činí hlavní pramen k tomuto fenoménu.
Jak vyplývá ze spisů Adhémara a jeho současníků, ústřední význam pro toto hnutí měl kult svatých. Na každé mírové shromáždění byly přiváženy relikvie z okolí a mělo se za to, že na něm hrají aktivní roli. Na těchto skutečných relikviářových jamboree církevníci vzbuzovali nadšení přítomných mas a hlásali zásah svatých a nebeského řádu, aby se pokusili zmírnit násilí proti církevním zemím a bezbranným. Přítomní navíc skládali na relikviích přísahu, že budou zachovávat Boží mír a podpoří snahu o omezení dobového násilí, kterého se často dopouštěl rostoucí počet kastelánů – držitelů tvrzí, kteří mohli vykonávat moc na úkor regionální moci. Cílem těchto shromáždění bylo prostřednictvím svatých přinést na zem mír nebeského řádu – mír, který tak jasně formuloval velký teolog a církevní otec svatý Augustin z Hippo v 19. knize knihy Boží město.
Dalším faktorem těchto shromáždění byl zřejmě živý smysl pro blízkost nebeského řádu, apokalyptické očekávání, které částečně vysvětluje výskyt tohoto hnutí v době milénia. Apokalyptický charakter hnutí potvrzuje vysoké procento mírových shromáždění, která se konala v desetiletí před rokem 1000 a znovu těsně před rokem 1033, který byl považován za tisící výročí smrti, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení Krista. Koncil v Bourges svědčí o tom, že naděje na přímý nebeský zásah ustupovala po uplynutí apokalyptických let pozemskému zbrojení. Přítomní bojovníci se zavázali vést válku proti narušitelům Božího míru. Když jejich úsilí vyústilo v těžkou porážku z rukou těch, kdo mír porušili, utrpělo hnutí vážnou porážku a v polovině 11. století posvěcený mír v jižní Francii, který tolik závisel na moci svatých jako vymahatelů, skončil.
Instituční mír, snaha dosáhnout cílů Božího míru prostřednictvím právních kroků založených na světském i kanonickém právu, se po zhroucení posvěceného mírového hnutí dále rozvíjel. V severní Francii se normandští vévodové a flanderská hrabata na konci 11. a ve 12. století snažili prosadit mírová opatření. Normané ve stejném období usilovali o zavedení míru také v jižní Itálii a na Sicílii. V Německé říši byl koncem 11. století jeho zastáncem Jindřich IV. Papežství od dob papeže Urbana II (1088-99) propůjčovalo snahám o nastolení míru svou institucionální váhu. Činnost prvních stoupenců Božího míru se tak stala součástí institucionální struktury středověké společnosti.
Božský mír byl důležitý v několika ohledech. Na počátku 11. století se z něj vyvinulo Boží příměří, které usilovalo o omezení počtu dnů pro vedení války. Boží mír také přispěl k posvátné bojovnosti, která připravila půdu pro křížové výpravy. Ačkoli Boží mír sám o sobě nebyl velkým úspěchem, přispěl k obnovení pořádku ve společnosti v 11. století, pomohl rozšířit uznání potřeby pomáhat chudým a bezbranným a položil základy moderních evropských mírových hnutí.
.