Bob Dylan rok po roce
Jedná se o původní dvě série článků sledujících písničkářství Boba Dylana z historické perspektivy
Tyto dvě série (Rok po roce a Desetiletí po desetiletí) berou písně Boba Dylana a rozebírají je v pořadí, v jakém byly napsány, takže můžeme vidět, jak Bob vyvíjel své myšlenky a písničkářství v průběhu času.
Seznam všech Dylanových písní v chronologickém a abecedním pořadí, vše na jedné stránce, najdete na stránce Every Dylan Song.
V době vzniku tohoto seriálu bylo na stránce uvedeno 455 písní. Od té doby zde bylo objeveno a zrecenzováno úžasně dalších 138 písní, v důsledku čehož se nyní vracím ke svým původním myšlenkám a snažím se podrobněji pochopit, jak nejlépe porozumět Dylanově tvorbě napříč časem.
Rejstřík písní v seriálu Decade by Decade najdete uvedený hned pod ním a abecední seznam všech zrecenzovaných písní, pokud sjedete dolů na úvodní stránku.
Bob Dylan dekádu po dekádě
- Dylanovy písně šedesátých let
- Dylanovy písně sedmdesátých let
- Dylanovy písně osmdesátých let
- Dylanovy písně osmdesátých let 90. let
- Dylanovy písně 21. století
Bob Dylan rok po roce – seriál
Každý z těchto článků je shrnutím toho, co Dylan v daném roce napsal.
- Dylan v roce 1961:
- Dylan v roce 1962: Přehled
- Dylan v roce 1963: Přehled – Dylan vypravěč 1. část
- Bob Dylan v roce 1964: Přehled. Dylan vypravěč 2. část
- 1965: přehled – rok, kdy Dylan vynalezl dvě zcela nové formy hudby
- Dylan v roce 1966 přehled: psaní písní, zatímco kapela trpělivě čeká
- Dylan v roce 1967: Rok dvou, nebo možná tří polovin.
- Bob Dylan v roce 1968:
- Bob Dylan v roce 1969: Všechno je krásné
- Bob Dylan v roce 1970: Koktavý návrat k psaní písní.
- Bob Dylan v roce 1971 – dává si další pauzu, ale produkuje dvě brilantní písně.
- Bob Dylan v roce 1972. Stále toho moc nenapsal, ale to, co napsal, nám napovědělo
- Bob Dylan v roce 1973: přechod do druhého kola nefalšované geniality
- Bob Dylan v roce 1974: návrat génia, a jak!
- Bob Dylan v roce 1975: spolupráce s Jacquesem Levym
- Bob Dylan v roce 1976: rok pauzy a přemýšlení
- Bob Dylan v roce 1977: přípravné práce na „Ještě není tma“
- Bob Dylan v roce 1978: Helena Springs a náš osud je naše vlastní vina
- Bob Dylan v roce 1979: Až se vrátí
- Dylan v roce 1980: přechod od křesťanských písní ke kráse a zmatku.
- Dylan v roce 1981: poslední gospelové písně a hledání nového směru
- Písně Boba Dylana z let 1982/3: jak ignorovat mistrovské dílo.
- Bob Dylan v roce 1984: geniální píseň zazněla jen jednou.
- 1985: Dylan v roce 1986: rok, kdy se netopil v cizím víně
- Bob Dylan v roce 1986: Dylan v roce 1987/8: Experiment, experiment, experiment, geniální, ignorovat
- Bob Dylan v roce 1987/8. Tři různé, ale propojené triumfy
- 1989: Bob Dylan pronásledovaný temnotou
- Bob Dylan v roce 1990: konec éry
- Bob Dylan: léta pauzy (1991-1995)
- Bob Dylan v roce 1996: mistr písničkář se vrací po pěti letech mimo.
- Bob Dylan v roce 1997: dokončení „Time out of mind“ před dalším turné
- Bob Dylan v roce 1998/9: cesta k Oscarovi
- Bob Dylan v roce 2000/1: starý přístup k psaní písní a také nový přístup.
- Bob Dylan: filmová léta 2001/2005
- 2005/6: zajímavá sbírka přepracovaného materiálu
- Písně Boba Dylana z let 2008/9: je to všechno dobré, pokud slyšíte, co říká.
- 2011/12: závěrečná tvorba mistra skladatele Boba Dylana
Bob Dylan – vrchol roku (z hlediska skladeb)
1961: Dylan vzal existující formát a použil ho zcela novým způsobem – na dvacetiletého mladíka to nebyl špatný tah. Ale „Song to Woody“ musí dostat zmínku za jisté podání písně na LP.
1962: Balada pro přítele. Tato málo známá bluesová píseň je naprosto dokonalá, využívá rytmus a text, který dává bluesovému formátu nový nádech a naprosto udržuje naši pozornost po celou dobu.
1963: Když loď přijíždí. Zčásti náboženská, zčásti protestní píseň má veškerý elán a vitalitu změn a reforem, kterým se „Times they are a changing“ (napsaná krátce poté) ani zdaleka nepřibližuje, a to díky obraznosti, která je v rámci tohoto typu hudby naprosto nová.
1964: To je v pořádku, mami. Řádek za řádkem obžaloby moderní doby podávané s takovou silou a vášní. Takovou píseň ještě nikdo předtím nenapsal.
1965: Nemožné si vybrat. „Subterranean“ dala beatové poezii místo v popu a rocku, „Love Minus Zero“ přenesla milostné písně do světa nevyslovitelného, „Rolling Stone“ vytvořil písně opovržení, „Desolation Row“ posunula politický protest na zcela novou úroveň a „Johanna“ přenesla hudbu do impresionismu.
1966: Jeden z nás to musí vědět. Není to volba většiny lidí, vlastně podle mě asi nikoho, ale tahle píseň bere jedno ze tří základních témat popu (ztracená láska – další dvě jsou láska a tanec) a dává mu zcela nový rozměr. Zcela nový způsob loučení.
1967: Drifter’s Escape. Má jen jednu hudební linii, ale přenáší impresionismus Johanny do zcela nových souvislostí na další úrovni. Tento svět není skutečný. Tento svět nedává žádný smysl. Tento svět nabízí ztraceným naději: problém je najít dveře.
1968: Dylan může přestat. A zastavil se. Po více než stovce písní za posledních sedm let, v době, kdy se zdálo, že se vše od umění po politiku navždy mění, Dylan prostě přestal.
1969: Dylan se může změnit. Ze seznamu nových skladeb nedokážu vybrat žádnou píseň, protože nic se tu neshoduje s tím, co bylo předtím, a nic mě neuchvacuje jako originální, nové nebo ohromně krásné. Ale právě experimentování s country hudbou přivedlo Dylana zpět k písničkářství. Bez tohoto zvratu by možná už nikdy nic nenapsal.
1970: Čas plyne pomalu. Nejisté období v Dylanově psaní, kdy se snažil oklepat z toho, co se stalo v předchozích dvou letech. Netvrdím, že je to skvělá píseň, ale úspěšně vystihuje daný okamžik a dokonale ukazuje, kde se Bob nachází a jak se cítí.
1971: Když maluji své mistrovské dílo a Pozoruji tok řeky. V roce pouhých tří skladeb by mělo být snadné vybrat tu nejlepší, ale mně připadá snadné vybrat tu nejhorší. Jedna píseň to pro mě opravdu nedělá, ale obě When I paint my masterpiece a pak Watching the river flow jsou vznešené úvahy o práci tvůrčího umělce – a takových je v popové a rockové hudbě vzácně málo.
1974: Tangled up in Blue. Pro kohokoli jiného by to byl vrchol totální kariéry, vytesaný na náhrobku a zmiňovaný v každém článku. Idiotský vítr je až na velmi těsném druhém místě.
1975: Opuštěná láska. Poslední spolupráce s Levym byla mimořádná, ale všechno na této písni křičí „genialita“ a nechává člověka přemýšlet, proč Dylan potřeboval spolupracovníka. Obě verze, které máme k dispozici, tak stojí za to hrát znovu a znovu a znovu.
1976: Rok pauzy. A proč ne, vždyť za poslední dva roky přispěl do populární hudby víc než kdokoli jiný za celý život.
1977: „Kde jsi dnes v noci?“ (Where are you tonight?) Neobyčejná báseň, která začíná těmi nejsugestivnějšími verši: „A jestli vás verše jako
Mířil přesně, ale stejně minul
Čekala, dávala květiny na poličku
Cítila mé zoufalství, když jsem jí lezl po vlasech
A objevil její neviditelné já
nezachvějí, tak nevím, co vás zachvěje.
1978: „Musím tě mít příliš rád“. Je to těžké rozhodování mezi tímto a „Slow Train Coming“ a Slow Train prohrává jen díky tomu, co se stalo potom. „I love you“ je správně valivý zábavný rockový kousek, který nás ohromí svou energií a vášní. Kdyby Dylan něco z tohoto drajvu vložil do svých náboženských písní, možná by obrátil na víc lidí.
1979: „When He Returns“ (živá verze). Nejen výjimečný moment tohoto roku, ale jeden z výjimečných momentů Dylanovy dekády.
1980: „Caribbean Wind“ s písněmi „The Groom’s Still Waiting at the Alter“ a „Yonder Comes Sin“. Tři úžasné písně, které později navázaly na „Every Grain of Sand“ Jaký úžasný počin.
1981: Lenny Bruce je mrtev. Nejen znamenitá píseň, ale i Dylanova konečná konfrontace s rozpory náboženství, které poslední tři roky vyznával. Napsal ještě dvě gospelové písně, ale pak zjistil, že už v tom nemá srdce.
1982/3: Blind Willie McTell. Tato píseň nemá žádný vztah k hudbě Williama Samuela McTiera, objevila se z ničeho nic a nezanechala žádný vliv na Bobovu další tvorbu. A přesto je sama o sobě naprostým mistrovským dílem.
1984: Znal jsem kdysi jednoho muže Vystupoval jen jednou, ale ó jaká píseň! Dokonalé blues.
1985: Tmavé oči, i když běží velmi těsně na druhém místě se spoluautorstvím Well Well Well. „Žiju v jiném světě, kde život a smrt jsou zapamatovány / kde země je navlečena perlami milenců a jediné, co vidím, jsou tmavé oči“. Poté už je opravdu jen málo co říct.
1986: Zamilovat se do tebe. U jakéhokoli jiného autora by tohle bylo hned na začátku seznamu mistrovských děl. U Boba to bylo vyzkoušené, napůl napsané a opuštěné. Díky bohu, že někoho napadlo uschovat si kazetu.
1987/8: K čemu jsem dobrý? Závěrečné tři písně tohoto roku tvoří v pravém slova smyslu trilogii úvah o tom, co je na světě špatně z osobního i společenského hlediska. Toto je druhá z této trojice – hluboká osobní reflexivní odpověď na „Political World“, která jí předchází, a „Dignity“, která následuje.
1989: Muž v dlouhém černém plášti. Celý rok se k tomuto bodu schyluje, když nám Bob Dylan ukazuje, že temnota nemá vůbec žádný smysl. Opět tu všichni sedíme jako na trní, ale ze všech sil se to snažíme popřít.
1990: Kde jsi byl včera večer? Bob přebírá jednoduchý formát klasického popu o ztracené lásce a s vervou a rozmachem přináší píseň, která je skutečným swingovým číslem, jež si lze užít stejně tak na tanečním parketu jako v koncertním sále. Proto je taková škoda, že nám nikdy nedal jedinou živou verzi tohoto mistrovského díla žánru.
1991/5: The Gap Years. Nikdy nekončící turné se zdálo být delší a delší, některé akce se zdály být o něco chaotičtější, a především Bob prostě nenapsal žádné nové písně.
1996: Ještě není tma a Mississippi. Druhá jmenovaná nebyla zařazena na následné album, ale schována na později, ale jedna nahrávka této písně vyniká. Not Dark Yet zůstává jedním z vůbec nejlepších Dylanových děl.
1997: Make you feel My Love & Nemocná láskou. Dva konce spektra lásky – ten cit, který nás dobývá, přemáhá a nepustí.
1998/9: Věci se změnily. Jediná píseň, kterou Dylan složil, ale i kdyby jich napsal dvacet, mám podezření, že by se tato skladba stala písní roku.
2000/1: Honest With Me. Love and Theft je velmi výstižný název alba, ale jeho naprostá amerikanizace znamená, že neameričané se s ním těžko mohou plně ztotožnit.
2001/2005: Tell Ol Bill. Naprosto totální mistrovské dílo, které vzniklo ze čtyř filmových písní napsaných v pauze mezi tvorbou alb.
2005/6: Nettie Moore. V době, kdy Bob podle vlastního přiznání psal náhodné verše, nás tato evoluce tradiční písně vrací k dřívějšímu Bobovi, kdy myslel na muže v dlouhých černých kabátech a podobně.
2008/9: It’s all good. Bob shrnuje všechno, co je na světě špatně, do jedné písně založené na jednom akordu. Tohle opravdu říká, jak to je, a zkrátka a dobře je to všechno docela u konce.
2011/12: Úzká cesta a Dlouhá a promarněná léta. I po takové době dokáže Bob přijít ne s jednou dvěma radikálními vynálezy formy. Obě písně v sobě mají jedinečné prvky, které z nich samy o sobě dělají skladby hodné pozornosti – ale obě fungují tak dobře jako hudební díla, že je těžké najít slova, která by vyjádřila, co znamenají.