Boj o Afriku: Jak se africký kontinent rozdělil
V čele ACS stáli jižané a jejím prvním prezidentem byl James Monroe z Virginie, který se v letech 1817-1825 stal pátým prezidentem Spojených států. Jedním z hlavních zastánců americké kolonizace Afriky tak byl paradoxně tentýž muž, který ve svém projevu o stavu Unie v roce 1823 vyhlásil názor USA, že evropské mocnosti by již neměly kolonizovat Ameriku a zasahovat do záležitostí suverénních národů nacházejících se v Americe. Na oplátku USA plánovaly zůstat neutrální ve válkách mezi evropskými mocnostmi a ve válkách mezi evropskou mocností a jejími koloniemi. Pokud by však k posledně jmenovanému typu válek v Americe došlo, USA by takové jednání považovaly za nepřátelské vůči sobě. Toto slavné prohlášení se stalo známým jako Monroeova doktrína a bylo základem izolacionismu Spojených států v 19. století.
Ačkoli se kolonie Libérie nikdy nestala tak velkou, jak se předpokládalo, byla podle jejích prvních zastánců pouze prvním krokem v americké kolonizaci Afriky. Jehudi Ashmun, jeden z prvních vůdců ACS, si tak představoval americké impérium v Africe. V letech 1825-1826 podnikal kroky k pronájmu, anexi nebo koupi kmenových pozemků podél pobřeží a podél hlavních řek vedoucích do vnitrozemí. Stejně jako jeho předchůdce poručík Robert Stockton, který v roce 1821 určil místo pro Monrovii tím, že „přesvědčil“ místního náčelníka označovaného jako „král Petr“, aby prodal mys Montserado (nebo mys Mesurado) tím, že mu namířil pistoli na hlavu, byl Ashmun připraven použít k rozšíření území kolonie sílu. Ve smlouvě z května 1825 král Peter a další domorodí králové souhlasili s prodejem půdy výměnou za 500 prutů tabáku, tři sudy rumu, pět sudů střelného prachu, pět deštníků, deset železných sloupků a deset párů bot a další věci. V březnu 1825 začala ACS vydávat čtvrtletník The African Repository and Colonial Journal, který redigoval reverend Ralph Randolph Gurley (1797-1872), jenž stál v čele společnosti až do roku 1844. Repository byl koncipován jako propagační orgán Společnosti a propagoval kolonizaci i Libérii.
Společnost kontrolovala kolonii Libérie až do roku 1847, kdy byla pod dojmem toho, že by Britové mohli osadu anektovat, Libérie prohlášena za svobodný a nezávislý stát, a stala se tak prvním africkým dekolonizovaným státem. Do roku 1867 vyslala Společnost více než 13 000 emigrantů. Po americké občanské válce (1861-1865), kdy do Libérie chtělo odejít mnoho černochů, finanční podpora kolonizace ochabla. V pozdějších letech se společnost zaměřila spíše na vzdělávací a misijní úsilí v Libérii než na další emigraci.
Krize před první světovou válkou
Kolonizace Konga
Henry Morton Stanley
Průzkumy Davida Livingstona, v nichž pokračoval Henry Morton Stanley, vzrušovaly představy. Stanleyho velkolepé myšlenky na kolonizaci však zpočátku nenacházely vzhledem k problémům a rozsahu potřebných akcí velkou podporu, s výjimkou belgického krále Léopolda II, který v roce 1876 zorganizoval Mezinárodní africkou asociaci. V letech 1869-1874 byl Stanley tajně vyslán Léopoldem II. do oblasti Konga, kde uzavřel smlouvy s několika africkými náčelníky podél řeky Kongo a v roce 1882 získal dostatečné území pro vytvoření základu Svobodného státu Kongo. Od roku 1885 vlastnil Léopold II. kolonii osobně a využíval ji jako zdroj slonoviny a kaučuku.
Pierre Savorgnan de Brazza ve své verzi „domorodého“ oděvu, na fotografii Félixe Nadara
Když Stanley zkoumal Kongo z pověření belgického krále Léopolda II, se francouzsko-italský námořní důstojník Pierre de Brazzat vydal do západní části Konžské pánve a v roce 1881 vztyčil francouzskou vlajku nad nově založeným Brazzaville, čímž obsadil dnešní Konžskou republiku. Portugalsko, které si díky starým smlouvám s domorodým konžským císařstvím na tuto oblast rovněž činilo nárok, uzavřelo 26. února 1884 smlouvu s Velkou Británií, aby Konžské společnosti zablokovalo přístup k Atlantiku.
V roce 1890 Svobodný stát Kongo upevnil kontrolu nad svým územím mezi Leopoldvillem a Stanleyvillem a chtěl ze Stanleyvillu postupovat na jih po řece Lualaba. V téže době britská Jihoafrická společnost Cecila Rhodese(který jednou prohlásil: „Všechny ty hvězdy… ty obrovské světy, které zůstávají mimo dosah. Kdybych mohl, anektoval bych další planety“ ) expandovala na sever od řeky Limpopo a vyslala Pionýrskou kolonu vedenou Frederickem Selousem přes Matabeleland a založila kolonii v Mashonalandu. Na západě upoutala pozornost země, kde by se jejich expanze setkalyKatanga, místo, kde se nacházelo království Yeke Msiri. Msiri byl nejen vojensky nejmocnějším vládcem v oblasti, ale také obchodoval s velkým množstvím mědi, slonoviny a otroků a k evropským uším se donesly zvěsti o zlatě. Boj o Katangu byl ukázkovým příkladem tohoto období. Rhodes a BSAC vyslali v roce 1890 do Msiri dvě expedice vedené Alfredem Sharpem, který byl odmítnut, a Josephem Thomsonem, kterému se do Katangy nepodařilo dostat. V roce 1891 Leopold vyslal čtyři expedice CFS. Expedici Le Marinel se podařilo získat pouze nejasně formulovaný dopis. Expedice Delcommune byla odmítnuta. Dobře vyzbrojená Stairsova expedice měla rozkaz dobýt Katangu s Msiriho souhlasem nebo bez něj; Msiri odmítl, byl zastřelen a expedice mu uřízla hlavu a napíchla ji na kůl jako „barbarskou lekci“ pro lidi. Expedice Bia dokončila práci na zavedení jakési správy a „policejní přítomnosti“ v Katanze.
Domorodí dělníci ze Svobodného státu Kongo, kteří nesplnili kvóty na sběr kaučuku, byli často trestáni useknutím rukou
Půl milionu kilometrů čtverečních Katangy přešlo do Leopoldova vlastnictví a jeho africká říše se tak rozrostla na 2 300 000 kilometrů čtverečních (890 000 km²), tedy asi 75krát více než Belgie. Svobodný stát Kongo zavedl vůči kolonizovanému obyvatelstvu takový režim teroru, včetně masových vražd s miliony obětí a otrocké práce, že Belgie na nátlak Konžského reformního sdružení ukončila vládu Leopolda II. a v roce 1908 jej anektovala jako belgickou kolonii, známou jako Belgické Kongo.
Tvrdý punčokarikatura z roku 1906 zobrazující belgického krále Leopolda II. jako gumovou liánu omotávající Konžana.
Brutalita belgického krále Leopolda II. v jeho bývalé kolonii Svobodný stát Kongo, dnešní Demokratická republika Kongo, byla dobře zdokumentována; v letech 1885 až 1908 zahynulo až 8 milionů z odhadovaných 16 milionů původních obyvatel. Podle bývalého britského diplomata Rogera Casementa mělo toto vylidňování čtyři hlavní příčiny: „nevybíravá válka“, hladomor, snížení porodnosti a nemoci. Zemi pustošila spavá nemoc, kterou je také třeba vzít v úvahu pro dramatický pokles počtu obyvatel.
Odhady celkového počtu mrtvých se značně liší. Vzhledem k tomu, že první sčítání lidu proběhlo až v roce 1924, je obtížné vyčíslit úbytek obyvatelstva v tomto období. Casementova zpráva ji stanovila na tři miliony. Další podrobnosti včetně počtu obětí viz Svobodný stát Kongo.
Podobná situace nastala i v sousedním Francouzském Kongu. Většinu těžby surovin provozovaly koncesionářské společnosti, jejichž brutální metody měly za následek ztrátu až 50 % původního obyvatelstva. Francouzská vláda jmenovala v roce 1905 komisi v čele s de Brazzou, aby vyšetřila údajné zneužívání v kolonii. De Brazza však při zpáteční cestě zemřel a jeho „ostře kritická“ zpráva nebyla přijata ani zveřejněna. Ve 20. letech 20. století zemřelo při stavbě železnice přes francouzské území asi 20 000 nuceně nasazených dělníků.
Suezský průplav
Berlínská konference
Okupace Egypta a získání Konga byly prvními významnými kroky v tom, co se stalo překotným bojem o africké území. V roce 1884 svolal Otto von Bismarck Berlínskou konferenci 1884-1885, aby projednala problém Afriky. Diplomaté se tvářili humanitárně, když odsoudili obchod s otroky, zakázali prodej alkoholických nápojů a střelných zbraní v některých regionech a vyjádřili obavy z misionářské činnosti. Důležitější však bylo, že diplomaté v Berlíně stanovili pravidla soutěže, jimiž se měly velmoci řídit při hledání kolonií. Dohodli se také, že oblast podél řeky Kongo bude spravována belgickým králem Léopoldem II. jako neutrální oblast, známá jako Svobodný stát Kongo, ve které bude volný obchod a plavba. Žádný národ si nesměl činit nároky v Africe, aniž by o svých záměrech informoval ostatní mocnosti. Žádné území nemohlo být formálně nárokováno dříve, než bylo skutečně obsazeno. Konkurenti však tato pravidla ignorovali, když se jim to hodilo, a v několika případech se jen těsně vyhnuli válce.
Britská okupace Egypta a Jižní Afriky
http://en.wikipedia.org/wiki/Scramble_for_Africa
.