Bouře v americkém Kapitolu byla o udržení moci bílých v Americe
Ve středu, po týdnech odmítání uznat výsledek voleb, vtrhli příznivci prezidenta Trumpa do Kapitolu Spojených států, když se členové Kongresu scházeli, aby splnili své povinnosti a potvrdili výsledky voleb a vítězství Joea Bidena.
Mnoho bude řečeno o tom, že tyto akce ohrožují podstatu naší demokracie a podkopávají právní stát. Komentátoři a političtí pozorovatelé budou správně poznamenávat, že tyto kroky jsou důsledkem dezinformací a zvýšené politické polarizace ve Spojených státech. A nebude chybět ani debata a diskuse o tom, jakou roli sehrál Trump při vzniku tohoto druhu extrémního chování. Při těchto diskusích však musíme dbát na to, abychom si uvědomili, že nejde jen o to, že jsou lidé naštvaní na výsledek jedněch voleb. Ani na vteřinu bychom neměli věřit, že jde o prostý projev prezidentových lží o čestnosti jeho porážky. Stejně jako v mnoha jiných oblastech americké politiky jde o rasu, rasismus a tvrdošíjnou snahu bílých Američanů o nadvládu bílé rasy bez ohledu na cenu a následky.
Není náhodou, že většina osob, které se sjely do hlavního města země, byli běloši, a není ani náhodou, že se hlásí k Republikánské straně a tomuto prezidentovi. Navíc není náhodou, že byly přítomny a viditelně vystaveny symboly bělošského rasismu, včetně vlajky Konfederace. Léta výzkumu spíše jasně ukazují, že to, čeho jsme byli svědky ve Washingtonu, je násilným vyústěním systému přesvědčení, který tvrdí, že bílí Američané a vůdci, kteří ujišťují o bělošství, by měli mít neomezenou mocenské páky v této zemi. A to je bohužel to, co bychom měli očekávat od těch, jejichž bílá identita je ohrožena stále rozmanitějšími občany.
Začněme zde: Vědci, kteří se zajímají o sociologické základy bělošského rasismu, nás často upozorňují na obavy o skupinový status jako na východisko pro pochopení postojů bílých Američanů k příslušníkům jiných sociálních skupin. Ve slavné eseji z roku 1958 na toto téma, nazvané „Rasové předsudky jako pocit skupinového postavení“, napsal známý sociolog Herbert Blumer následující:
Existují čtyři základní typy pocitů, které se zdají být vždy přítomny v rasových předsudcích dominantní skupiny. Jsou to (1) pocit nadřazenosti, (2) pocit, že podřízená rasa je ze své podstaty odlišná a cizí, (3) pocit vlastnického nároku na určité oblasti privilegií a výhod a (4) strach a podezření, že podřízená rasa skrývá plány na výsady dominantní rasy.
V návaznosti na Blumerovy rané práce upozornili další vědci na důsledky, které vznikají, když bílí Američané vnímají ohrožení svého dominantního postavení ve společenské hierarchii. Některé výzkumy sociálních psycholožek Maureen Craigové a Jennifer Richesonové například zjistily, že připomínání měnící se rasové demografie způsobuje, že bílí Američané zaujímají negativnější rasové postoje vůči menšinovým skupinám. Stejní výzkumníci také zjistili, že toto připomínání vede k tomu, že politicky neangažovaní bílí Američané hlásí silnější náklonnost k Republikánské straně a vyjadřují větší politický konzervatismus. Tato zjištění dávají smysl, protože GOP je široce vnímána jako strana, která vychází vstříc zájmům bělochů, což je vnímání, které předcházelo zvolení Trumpa, ale které bylo nepochybně posíleno jeho nástupem k moci ve straně. Ashley Jardina jde ve své oceňované knize „White Identity Politics“ (Politika bílé identity) při dokumentování příčin a důsledků bílé identity dál než kterýkoli dosavadní vědec a tvrdí, že zvýšená důležitost bělošství jako sociální kategorie do značné míry koresponduje s tím, jak se v této zemi změnila demografická situace. Jardina ve svém výzkumu zjišťuje, že to u některých bílých Američanů vyvolalo strach, že jejich moc je stále nejistější, což se nejvýrazněji projevilo nástupem Baracka Obamy, černocha, do Bílého domu.
A nejnověji Larry Bartels, renomovaný odborník na americkou politiku z Vanderbiltovy univerzity, ve svém výzkumu zaměřeném na erozi oddanosti republikánů demokracii napsal následující:
Podporu, kterou mnozí republikáni vyjadřují porušování řady zásadních demokratických norem, nelze primárně přičítat stranickému afektu, nadšení z prezidenta Trumpa, politickému cynismu, ekonomickému konzervatismu nebo obecnému kulturnímu konzervatismu, ale tomu, co jsem nazval etnickým antagonismem. Jediná položka průzkumu s nejvyšší průměrnou korelací s antidemokratickými náladami není měřítkem postojů k Trumpovi, ale položka vyzývající respondenty, aby souhlasili s tím, že „diskriminace bělochů je dnes stejně velký problém jako diskriminace černochů a jiných menšin“. Nedaleko za nimi jsou položky tvrdící, že „věci se změnily natolik, že se často cítím jako cizinec ve své vlastní zemi“, že přistěhovalci dostávají více než spravedlivý podíl vládních zdrojů, že lidé na sociálních dávkách se mají často lépe než ti, kteří se živí prací, že mluvit anglicky je „nezbytné pro to, abych byl pravým Američanem“ a že Afroameričané „musí přestat používat rasismus jako výmluvu“.“
Shrneme-li Bartelsova tvrzení, bílí republikáni, kteří se postavili proti demokracii, tak činí zčásti proto, že nemají rádi ty, kterým podle nich demokracie slouží. A navíc se domnívají, že zájmy nebělošských Američanů byly upřednostněny před zájmy jejich rasové skupiny. Mnozí bílí Američané si zřejmě kladou otázku: „Proč jednat na obranu demokracie, která prospívá „těm lidem“?“
Vraťme se tedy k záběrům ze středy, kdy se u Kapitolu shromáždil dav bělochů s americkými vlajkami, Trumpovými vlajkami a symboly Konfederace. Pro tyto bílé Američany je samotný pojem Amerika pravděpodobně pojmem bílé rasy, takže americká vlajka, kterou tak hrdě třímají jako symbol, je zároveň symbolem nadřazenosti bílé rasy a bílé rasové nadvlády. Ikonografie neúspěšné Konfederace je samozřejmě vedle dalších připomínek bělošského rasového násilí, včetně umístění oprátky kolem stromu poblíž Kapitolu, také záměrná. Pro ty, kdo rozbíjeli sklo v oknech Kapitolu, kdo pochodovali v opozici proti americké demokracii, kdo dávali za vzor vzpurné chování otrokářských států, kdo ohrožovali životy zvolených úředníků a vyvolávali chaos, který obnažuje nebezpečnou situaci, v níž se jako země nacházíme – to nejsou političtí protestující, kteří žádají svou vládu o nápravu křivd. Nejsou to ani vlastenci, jejichž jednání by mělo být ve společnosti, která se řídí právním státem, tolerováno.
Naopak je musíme charakterizovat tak, jací jsou: Jsou nebezpečným davem zarmoucených bělochů, kteří se obávají, že jejich postavení v hierarchii postavení ohrožuje multirasová koalice Američanů, která vynesla k moci Bidena a porazila Trumpa, jehož ještě v roce 2017 Ta-Nehisi Coates označil za prvního bílého prezidenta. Při této provokativní poznámce Coates napsal: „Často se říká, že Trump nemá žádnou skutečnou ideologii, což není pravda – jeho ideologií je bělošská nadřazenost, a to v celé své trucovité a svatouškovské síle“. Když tedy přemýšlíme o těch, kteří se ve středu sešli ve Washingtonu a kteří budou jistě pokračovat ve svém postupu proti demokratické vládě, nezapomeňme, že nepřicházejí jen na obranu Donalda Trumpa. Přicházejí na obranu nadřazenosti bílé rasy.
To nejlepší z FiveThirtyEight, co vám přinášíme.
.