Britský mandát – úvod
Začátek 20. století byl zlomový pro sionisty, kteří usilovali o vytvoření domoviny pro Židy v Palestině. Konec první světové války, blížící se rozpad Osmanské říše a několik dohod uzavřených Velkou Británií měly fakticky připravit půdu pro vznik židovské Palestiny.
V roce 1916 Sykes-Picotova dohoda rozdělila Osmanskou říši mezi Francii a Velkou Británii v očekávání jejího pádu na konci první světové války. Podle této dohody měla být Palestina určena pro mezinárodní správu, jak uvádí Informační systém OSN o palestinské otázce (UNISPAL) v publikaci „The Origins and Evolution of the Palestine Problem“.
Anglo-francouzská deklarace z roku 1918 pak popřela Sykes-Picotovu dohodu s tím, že Francie a Británie mají pomoci původnímu obyvatelstvu vytvořit vlastní vlády v Sýrii a Mezopotámii. Protože Palestina byla považována za území pod syrskou kontrolou, přešla do sféry vlivu Velké Británie.
Balfourova deklarace z roku 1917 byla vydána Velkou Británií Světové sionistické organizaci a byla zlomovým bodem v úsilí sionistů o Palestinu; uváděla, že Velká Británie podporuje zřízení „národního domova pro židovský národ“ v Palestině a vyvine maximální úsilí k dosažení tohoto cíle.
Palestina byla od prosince 1917 pod britskou vojenskou okupací. Založení Společnosti národů v roce 1919 a mandátního systému bylo pro sionistický program zásadní. Mandátní systém umožňoval mandátní mocnosti vládnout pod hlavičkou Společnosti národů s cílem zajistit blahobyt původního obyvatelstva – Palestinců – obývajících mandátní území.
Britský mandát vstoupil v platnost v září 1923. Součástí dokumentu upravujícího mandát byla Balfourova deklarace: Britská vláda měla pomoci usnadnit vytvoření židovského národního domova v Palestině.
Mandát měl být vytvořen jako nástroj ochrany zájmů původního obyvatelstva – Palestinců. Skutečnost, že Balfourova deklarace byla zahrnuta do mandátního dokumentu, však zpochybňuje platnost samotného mandátu. Jak by mohla být respektována a chráněna práva původního obyvatelstva, když tentýž dokument, který k tomu vyzývá, zároveň dává Velké Británii pravomoc usnadnit vytvoření národního domova pro Židy?
Sionistická organizace pod vedením svého předsedy Dr. Chaima Weizmanna se podílela na přípravě mandátního dokumentu a trvala na tom, aby byla do preambule zahrnuta věta „Uznává historická práva Židů na Palestinu“. Lord George Curzon tuto větu zpochybnil a byla změněna na „historické spojení“, i když lord Curzon s ní stále nesouhlasil.
„Řekl jsem Dr. Weizmannovi, že nemohu připustit, aby byla v preambuli uvedena věta „historické spojení“. … Je jisté, že se v budoucnu stane základem nejrůznějších tvrzení. Sám neuznávám, že spojení Židů s Palestinou, které skončilo před 1 200 lety, jim dává jakýkoli nárok…,“ citoval lord Curzon ve zprávě UNISPAL. Jak Curzon předpověděl, tvrzení o „historickém spojení“ se stalo stálým refrénem sionistů.
V době platnosti mandátu se židovské přistěhovalectví do Palestiny a podíl Židů na půdě a hospodářství nesmírně zvýšily. UNISPAL uvádí, že ve 20. letech 20. století se do Palestiny přistěhovalo 100 000 Židů a ve 30. letech asi 232 000 Židů. V roce 1939 tvořili Židé téměř 30 % celkového počtu obyvatel Palestiny. Rostoucí počet židovských obyvatel se střetával s Palestinci. Čím déle mandát trval, tím více převládalo násilí. Židé nakonec vytvořili polovojenskou skupinu Hagana – předchůdce dnešní izraelské armády – a také teroristické skupiny Sternův gang a skupinu Irgun Zvei Leumi (Irgun) v rámci příprav na konečné dobytí Palestiny.
Po několika letech a několika pokusech o zvládnutí napjaté situace v Palestině se anglická vláda rozhodla z oblasti stáhnout. V únoru 1947 Velká Británie prohlásila mandát v Palestině za „neuskutečnitelný“ a Palestina byla předána Organizaci spojených národů. OSN se pokusila konflikt vyřešit vydáním rezoluce č. 181, která v listopadu 1947 rozdělila Palestinu na dva samostatné státy. S rezolucí nesouhlasily obě strany a nikdy nebyla uvedena v platnost. Velká Británie se rozhodla ukončit mandát 14. května 1948 a byl vyhlášen Stát Izrael
.