Budík
Starořecký filozof Platón (428-348 př. n. l.) prý vlastnil velké vodní hodiny s blíže neurčeným budíkovým signálem podobným zvuku vodních varhan; používal je v noci, snad pro signalizaci začátku svých přednášek za úsvitu (Athenaeus 4.174c). Helénistický inženýr a vynálezce Ktesibius (fl. 285-222 př. n. l.) opatřil své klepsydry ciferníkem a ukazatelem pro indikaci času a doplnil je důmyslnými „poplašnými systémy, které mohly být vyrobeny tak, aby v předem nastavený čas pouštěly oblázky na gong nebo troubily (zatlačením zvonkohry dolů do vody a odváděním stlačeného vzduchu přes tlukoucí rákos)“ (Vitruv 11.11).
Pozdější římský státník Cassiodorus (asi 485-585) obhajoval ve své knize pravidel pro mnišský život vodní hodiny jako užitečný budík pro „Kristovy vojáky“ (Cassiod. Inst. 30.4 f.). Křesťanský rétor Prokopius před rokem 529 podrobně popsal složité veřejné odbíjecí hodiny ve svém rodném městě Gaze, které se vyznačovaly hodinovým gongem a postavami pohybujícími se mechanicky ve dne i v noci.
V Číně vymyslel odbíjecí hodiny buddhistický mnich a vynálezce Yi Xing (683-727). Čínští inženýři Zhang Sixun a Su Song integrovali v 10., respektive 11. století do orlojů odbíjecí hodinový mechanismus. Mimo Čínu byly bijícími hodinami věžní hodiny poháněné vodou u Umajjovské mešity v syrském Damašku, které odbíjely jednou za hodinu. Je předmětem knihy O konstrukci hodin a jejich používání (1203), jejímž autorem je Riḍwān ibn al-Sāʿātī, syn hodináře. V roce 1235 byl ve vstupní hale madrasy Mustansiriya v Bagdádu dokončen raný monumentální budík poháněný vodou, který „oznamoval stanovené hodiny modliteb a čas ve dne i v noci“.
Od 14. století byly některé věžní hodiny v západní Evropě také schopny odbíjet každý den v pevně stanovený čas; nejstarší z nich popsal florentský spisovatel Dante Alighieri v roce 1319. Nejznámější původní odbíjecí věžní hodiny, které dosud stojí, jsou pravděpodobně ty v Hodinové věži svatého Marka na náměstí svatého Marka v Benátkách. Hodiny svatého Marka sestavil v roce 1493 slavný hodinář Gian Carlo Rainieri z Reggia Emilia, kde jeho otec Gian Paolo Rainieri již v roce 1481 sestrojil jiné slavné zařízení. V roce 1497 Simone Campanato vytvaroval velký zvon (v. 1,56 m, průměr m. 1,27), který byl umístěn na vrchol věže, kde na něj střídavě tloukli Due Mori (Dva Maurové), dvě bronzové sochy (v. 2,60) manipulující s kladivem.
Uživatelsky nastavitelné mechanické budíky pocházejí minimálně z Evropy 15. století. Tyto rané budíky měly v ciferníku kruh otvorů a nastavovaly se vložením špendlíku do příslušného otvoru.
První americký budík vytvořil v roce 1787 Levi Hutchins v Concordu ve státě New Hampshire. Tento přístroj však vyrobil pouze pro sebe a zvonil pouze ve 4 hodiny ráno, aby ho budil do práce. Francouzský vynálezce Antoine Redier si jako první nechal v roce 1847 patentovat nastavitelný mechanický budík.
Budíky se stejně jako téměř všechno ostatní spotřební zboží ve Spojených státech přestaly vyrábět na jaře roku 1942, protože továrny, které je vyráběly, byly během druhé světové války převedeny na válečné práce, ale v listopadu 1944 se jako jeden z prvních spotřebních předmětů začaly znovu vyrábět pro civilní použití. V té době vznikl kritický nedostatek budíků v důsledku opotřebení nebo poruchy starších hodin. Dělníci přicházeli pozdě nebo zcela zmeškali plánované směny na pracovištích důležitých pro válečné úsilí. V rámci dohody o sdružování, na kterou dohlížel Úřad pro správu cen, bylo několika hodinářským společnostem povoleno začít vyrábět nové hodiny, z nichž některé navazovaly na předválečné návrhy a některé byly nové, a staly se tak jedním z prvních „poválečných“ spotřebních výrobků, které se začaly vyrábět ještě před koncem války. Cena těchto „nouzových“ hodin však byla stále přísně regulována Úřadem pro správu cen.
První radiobudík vynalezl James F. Reynolds, a to ve 40. letech 20. století, a další design vynalezl také Paul L. Schroth starší.