Buněčné stárnutí (Hayflickův limit) a dlouhověkost druhů: sjednocující model založený na klonální sukcesi
Představen je model, který navrhuje specifický vztah příčiny a následku mezi omezeným potenciálem buněčného dělení a maximální délkou života lidí a dalších savců. Je založen na Kayově hypotéze klonální sukcese, která uvádí, že neustále se replikující buněčná ložiska (např. kostní dřeň, střevní krypty, epidermis) by mohla být složena z buněk s krátkým, přesně definovaným potenciálem dělení. V tomto modelu se navrhuje, aby buňky těchto ložisek existovaly v uspořádané hierarchii, která stanoví specifickou posloupnost buněčných dělení v průběhu života organismu. Vyčerpání dělicího potenciálu na všech hierarchických úrovních vede ke ztrátě funkce lůžka a stanoví vnitřní limit dlouhověkosti druhu. Je definována specifická hierarchie buněčné proliferace, která umožňuje výpočet doby do vyčerpání lůžka a v konečném důsledku do úmrtí organismu. Model umožňuje existenci malého počtu (n) kritických buněčných ložisek v organismu a definuje smrt organismu jako neschopnost některého z těchto ložisek produkovat buňky. Model je v souladu se všemi hlavními pozorováními týkajícími se stárnutí buněk a organismů. Zejména spojuje PDL (population doubling limit) pozorované u různých druhů s jejich střední délkou života; vysvětluje pomalý pokles PDL v závislosti na věku dárce; stanovuje termodynamicky stabilní maximální délku života pro populaci bez onemocnění; a může vysvětlit, proč transplantované tkáně přežívají dárce nebo hostitele.