Chicago Reader
Mým nejzajímavějším vánočním dárkem byla kniha Dr. Seuss jde do války z roku 1999, sbírka redakčních karikatur, které Theodor Seuss Geisel kreslil v letech 1941 a 42 pro newyorský deník PM. Nevěděl jsem, že tvůrce Zelených vajec a šunky a Želvy Yertel někdy kreslil redakční karikatury. Také jsem nevěděl, že kreslil Američany japonského původu jako pátou kolonu sloužící Hirohitovi a Tódžovi.
Nejextrémnější z těchto karikatur vyšla 13. února 1942. Zdá se na něm, že každý Američan japonského původu na západním pobřeží stojí ve frontě před výdejnou „čestné páté kolony“, aby dostal krabici – nebo je to cihla?“ TNT. Každá tvář má stejný zlověstný, idiotský úsměv. Jeden z těchto šklebících se ďáblů, usazený na střeše výdejny, hledí dalekohledem na západ do vlasti. Nápis: „Čekání na signál z domova …“. „
(O několik dní později byl shodou okolností či nikoliv vyhlášen program internačních táborů a začaly razie).
Richard Minear, který knihu redigoval a napsal komentář, označuje výše uvedenou karikaturu za „hanebnou“ a Geiselovu jistotu, že Japoncům-američanům nelze věřit, za jeho „jedinou velkou slepou skvrnu“. Jak si vysvětlit takový „rasismus na kolenou“ u člověka a novin tak „antirasistických a pokrokových“, jakými Geisel i PM byli? Válečná newyorská levice měla svá slepá místa, říká Minear, a toto bylo jedno z nich.
Dva měsíce po Pearl Harboru by tuto konkrétní slepou skvrnu sdílelo mnohem více lidí než jen newyorská levice. Ve skutečnosti by myšlenka, že existuje něco, co Geisel nevidí, nenapadla téměř nikoho. Měl oči dokořán. Zatímco Spojené státy stále seděly mimo válku, kreslil jednu karikaturu za druhou, v nichž pranýřoval izolacionisty, kteří chtěli, aby to tak zůstalo. Dne 1. října 1941 nesl premiér jeho kresbu babičky s nápisem „Amerika na prvním místě“, která četla pohádkovou knížku dvojici vyděšených dětí. Kniha se jmenuje „Vlk Adolf“ a babička v závěru říká: „… a vlk děti ohlodal a vyplivl jejich kosti. . . Ale to byly cizí děti a na tom opravdu nezáleželo“.
O čtyři dny později dostal jeho kreslený vtip podobu reklamy na revitalizační tonikum: „BYL JSEM SLABÝ A UTRACENÝ. Měl jsem kruhy pod očima. Měl jsem svěšený ocas. Měl jsem ošklivý případ Appeasementu. . . . POTOM JSEM SE DOVĚDĚL O ‚GUTS‘, tom úžasném léku na všechny strasti lidstva… . „
Když šla Amerika do války, Geisel kreslil jednu karikaturu za druhou a požadoval, aby černí a židovští dělníci dostali spravedlivý podíl na uvolňujících se pracovních místech. „Poslouchejte, mistře … ,“ říká strýček Sam „Válečnému průmyslu“, doutníkovému hromotlukovi ve fraku, který sedí u klavíru, „jestli chceš dosáhnout opravdové harmonie, používej černé klávesy stejně jako bílé!“ Tento komiks vyšel v červnu 1942. V prosinci téhož roku Geisel nakreslil Hitlera, jak stahuje stuhu kolem vánočního balíčku s nápisem „RASOVÁ NENÁVIST/Můj výroční dárek civilizaci“. Říká Hitler malému chlapíkovi s nápisem „americký antisemita“: „Polož sem prst, kamaráde . . . „
Dlouho před vstupem USA do války se Geisel zabýval Hitlerem. Japonsko bylo nepřítelem z levého pole. Sotva o něm přemýšlel. Japonští Američané byli lidé, o kterých pravděpodobně vůbec nepřemýšlel.
Seuss koncem roku 1943 opustil PM a připojil se k filmové jednotce americké armády Franka Capry. V roce 1947 navštívil Japonsko a v roce 1954 vydal knihu Horton Hears a Who!, která se zřejmě obecně interpretuje jako omluva. (Je věnována „mému velkému příteli Mitsugimu Nakamurovi z Kjóta v Japonsku“.) Jeden krátký komentář poznamenává, že „nadějný, inkluzivní refrén knihy – ‚Člověk je člověk, bez ohledu na to, jak je malý‘ – je asi tak daleko, jak daleko se lze dostat od jeho neuctivých slov o Japoncích o deset let dříve“.
Minear, historik válečného Japonska, si nebyl tak jistý. Horton vypráví příběh o přátelském slonovi, který chrání civilizaci tvorů tak maličkých, že zabírají smítko prachu. Pokud je Whoville Japonskem, Horton musí být poválečnými okupačními Spojenými státy, uvažuje Minear a cituje vyjádření vděčnosti starosty Whoville:
„Můj příteli,“ ozval se hlas, „jsi velmi milý přítel.
Zachránil jsi nás všechny lidi na této prachové skvrně beze zbytku.
Zachránil jsi všechny naše domy, naše stropy a podlahy.
Zachránil jsi všechny naše kostely a obchody s potravinami.“
Minear to pak komentuje: „Aby Američan v roce 1954 napsal tyto řádky – dokonce i v alegorii -, to vyžaduje úmyslnou amnézii.“ Než se totiž Horton/Amerika rozhodl zachránit Whoville/Japonsko a učinit ho bezpečným pro demokracii, jeho bombardéry rozmetaly na prach největší města země a zabily více než půl milionu civilistů.
Když jsem poprvé listoval knihou Dr. Seuss jde do války, myslel jsem si, že mě poučuje o tom, že i ti nejlepší z nás jsou produktem svých okolností a že nemáme co soudit, co tehdy dělali jiní, podle toho, co víme dnes. To je možná pravda. Ale větší ponaučení, jak jsem došel k názoru, je, že soudíme, budeme soudit a budeme souzeni. Nikdo nedostane volnou ruku. Téměř 70 let poté, co byly nakresleny, mě Geiselovy protijaponské karikatury přiměly k zamyšlení. A jestliže je dost snadné zamyslet se nad kontextem a přejít je, rasismus například Woodrowa Wilsona je jiná věc. Nyní na něm záleží víc než kdy jindy a je to velký kus jeho odkazu.
Je záhadné sledovat muže a ženy, kteří chtějí být prezidenty, jak zatracují přistěhovalce a uprchlíky a dvoří se voličům tím, že jim dopřávají strach. Myslí si snad, že historie k nim bude shovívavá, protože zohlední okolnosti? Historie umí mnohem lépe přisuzovat vinu a hanbu než odpouštět. Čas má své milostivé okamžiky, ale je krutý.