Dějiny USA II: od roku 1877 do současnosti
Afroamerická „velká migrace“
Mezi koncem občanské války a začátkem Velké hospodářské krize uprchly z jižanského venkova téměř dva miliony Afroameričanů, aby hledali nové příležitosti jinde. Zatímco někteří se přesunuli na západ, naprostá většina této Velké migrace, jak byl nazýván velký exodus Afroameričanů opouštějících Jih na počátku dvacátého století, putovala na severovýchod a horní středozápad. Hlavními cíli těchto Afroameričanů byla následující města: New York, Chicago, Filadelfie, St. Louis, Detroit, Pittsburgh, Cleveland a Indianapolis. Na těchto osm měst připadaly více než dvě třetiny celkové populace afroamerické migrace.
V tomto pohybu hrála roli kombinace „push“ i „pull“ faktorů. Navzdory konci občanské války a přijetí třináctého, čtrnáctého a patnáctého dodatku americké ústavy (zajišťujících svobodu, volební právo bez ohledu na rasu, respektive rovnou ochranu před zákonem) byli Afroameričané stále vystaveni intenzivní rasové nenávisti. Vzestup Ku-klux-klanu bezprostředně po občanské válce vedl k nárůstu výhrůžek smrtí, násilí a vlně lynčování. I po formálním rozpuštění Klanu koncem 70. let 19. století rasově motivované násilí pokračovalo. Podle výzkumníků z Tuskegee Institute bylo v letech 1865 až 1900 na Jihu spácháno třicet pět set rasově motivovaných lynčů a dalších vražd. Pro Afroameričany, kteří utíkali před touto kulturou násilí, nabízela města na severu a středozápadě příležitost uniknout nebezpečí na Jihu.
Kromě tohoto „vytlačení“ z Jihu Afroameričany do měst „táhly“ také faktory, které je přitahovaly, včetně pracovních příležitostí, kde si mohli vydělat mzdu a nebyli vázáni na domácího pána, a možnosti volit (alespoň pro muže), údajně bez hrozby násilí. Přestože mnozí z nich neměli dostatek finančních prostředků, aby se sami přestěhovali na sever, majitelé továren a dalších podniků, kteří hledali levnou pracovní sílu, migraci napomáhali. Muži se často stěhovali jako první, a jakmile se zabydleli v novém městě, poslali pro své rodiny. Rasismus a nedostatek formálního vzdělání odsunuly tyto afroamerické dělníky do mnoha hůře placených nekvalifikovaných nebo polokvalifikovaných profesí. Více než 80 % afroamerických mužů vykonávalo podřadné práce v ocelárnách, dolech, na stavbách a při balení masa. V železničním průmyslu byli často zaměstnáni jako nosiči nebo sluhové. V jiných podnicích pracovali jako údržbáři, číšníci nebo kuchaři. Afroameričanky, které čelily diskriminaci kvůli své rase i pohlaví, našly několik pracovních příležitostí v oděvním průmyslu nebo prádelnách, ale častěji byly zaměstnány jako pokojské a pomocnice v domácnosti. Bez ohledu na status jejich zaměstnání však Afroameričané vydělávali na Severu vyšší mzdy než za stejná povolání na Jihu a obvykle měli dostupnější bydlení.
Tento ekonomický přínos byl však kompenzován vyššími životními náklady na Severu, zejména pokud jde o nájemné, náklady na potraviny a další základní potřeby.
V důsledku toho se Afroameričané často ocitali v přeplněných a nehygienických podmínkách, podobně jako v činžovních slumech, v nichž žili evropští přistěhovalci ve městech. Pro nově příchozí Afroameričany, dokonce i pro ty, kteří vyhledávali města kvůli příležitostem, jež jim poskytovala, byl život v těchto městských centrech nesmírně obtížný. Brzy poznali, že rasová diskriminace nekončí na Mason-Dixonově linii, ale že nadále vzkvétá jak na Severu, tak na Jihu. Evropští přistěhovalci, kteří rovněž hledali lepší život ve městech Spojených států, nesli s nelibostí příchod Afroameričanů, kteří se obávali, že budou soutěžit o stejná pracovní místa nebo nabízet práci za nižší mzdu. Majitelé domů je často diskriminovali; jejich rychlý příliv do měst způsobil vážný nedostatek bytů a ještě větší přeplněnost činžáků. Majitelé domů v tradičně bělošských čtvrtích později uzavírali smlouvy, v nichž se zavazovali neprodávat byty afroamerickým kupcům; ti také často utíkali ze čtvrtí, do nichž se Afroameričané úspěšně dostali. Kromě toho někteří bankéři praktikovali hypoteční diskriminaci, později známou jako „redlining“, aby kvalifikovaným kupcům odepřeli půjčky na bydlení. Tato všudypřítomná diskriminace vedla ke koncentraci Afroameričanů v některých nejhorších chudinských čtvrtích většiny velkých metropolí, což byl problém, který přetrvával po většinu dvacátého století.
Proč se tedy stěhovali na Sever, když ekonomické problémy, kterým čelili, byly podobné těm, s nimiž se Afroameričané potýkali na Jihu? Odpověď spočívá v neekonomických ziscích. Pro Afroameričany, kteří se během Velké migrace vydali na cestu na sever, měly velký význam větší možnosti vzdělávání a rozsáhlejší osobní svobody. Státní legislativa a místní školské obvody vyčlenily na Severu více prostředků na vzdělávání černochů i bělochů a také důsledněji prosazovaly zákony o povinné školní docházce. Podobně na rozdíl od Jihu, kde pouhé gesto (nebo nedostatek úcty) mohlo vést k fyzické újmě Afroameričana, který se ho dopustil, život ve větších a přeplněných severských městských centrech umožňoval určitou míru anonymity – a s ní i osobní svobody -, která Afroameričanům umožňovala pohybovat se, pracovat a mluvit, aniž by se museli podřizovat každému bělochovi, s nímž se setkali. Z psychologického hlediska tyto zisky více než kompenzovaly přetrvávající ekonomické problémy, kterým černošští migranti čelili. (2)