Deník otrokyně: Tupý životopis Harriet Jacobsové a vzácné vyprávění uprchlé otrokyně
Tisíce amerických filmových diváků se letos v zimě seznámily se Solomonem Northupem, svobodným černochem uneseným a prodaným do otroctví v Louisianě. Jeho životní příběh se stal námětem nového brutálně bolestného filmu Steva McQueena 12 let otrokem. Film je obtížné sledovat, a přestože nekriticky využívá prvky standardního abolicionistického vyprávění, hrůzy amerického otroctví nijak nezveličuje. Dovolte mi tedy, abych vám představil někoho dalšího, koho byste měli znát:
V roce 1861 tato žena, která utekla z otroctví v Severní Karolíně a pracovala jako chůva v jedné rodině v New Yorku, nakonec vzdala snahu najít vydavatele a zaplatila tisk své vlastní pečlivě napsané autobiografie Příhody ze života otrokyně, kterou napsala sama. Poslední část tohoto názvu je obzvláště důležitá. Protiotrokářská vyprávění byla v letech před emancipací dost vzácná a Northupová se připojila k malé skupině, k níž patřil i bestseller napsaný Frederickem Douglassem. Ale vyprávění o životě žen v otroctví prakticky neexistovala – s výjimkou Jacobsové. Věděla, že jeho pravost bude zpochybněna.
Jacobsová měla jasno v tom, proč veřejnost potřebuje znát její příběh: „Otroctví je strašné pro muže,“ napsala, „ale mnohem strašnější je pro ženy. K břemenu, které je společné všem, se navíc přidávají křivdy, utrpení a umrtvení, které jsou jim vlastní“. Abolicionistka Lydia Maria Childová, která napsala krátký úvod k Jacobsové vyprávění, dodala, že tato část otroctví bývá obvykle zahalena, ale „veřejnost by měla být seznámena s jeho zrůdnými rysy“.
Přiznala, jak bolestné bylo popisovat vlastní ponížení, a slíbila, že nabídne „pravdivý a spravedlivý popis mého života v otroctví“. A také tak učinila, když v kronice popsala své pokusy uniknout neúprosné kampani sexuálních útoků ze strany svého pána tím, že dobrovolně navázala sexuální vztah s jiným bělochem, aby si zajistila jeho ochranu pro sebe a dvě děti, které s ním následně měla.
Není třeba dodávat, že tento příběh nebylo snadné vyprávět, zejména abolicionistickému publiku, které tvořily v nepoměrné většině ženy – vážené bílé ženy, pro něž, jak Jacobsová věděla, byla morální ctnost podstatou křesťanského ženství.
Ale Jacobsová měla dvě nemanželské děti, což by, kdyby to přiznala, zřejmě potvrzovalo stereotypy o otrocích jako nemorálních lidech a otrokyních jako sexuálně prostopášných.
Aby toho nebylo málo, v rámci svého plánu útěku z otroctví se dobrovolně oddělila od dětí. Jak si to vysvětlit? „Nebudu se snažit zaštiťovat námitkou, že jsem byla donucena pánem, protože to tak nebylo“. Obtíže spojené s vyprávěním této části jejího příběhu byly tak zdrcující, že se snížila k prosbě o pochopení: „Slituj se nade mnou a odpusť mi, ctnostný čtenáři! Nikdy jsi nepoznal, co je to být otrokem….Vím, že jsem se dopustila chyby. “
Ale při pohledu zpět, jak říká, došla k závěru, že „otrokyně by neměla být posuzována podle stejných měřítek jako ostatní.“
Po léta jí lidé nevěřili a zpochybňovali pravost jejího vyprávění. Ona to však očekávala. Ale v roce 1981 historička Jean Fagan Yellinová potvrdila klíčové části v archivech Severní Karolíny a příběh Jacobsové mohl konečně zaznít.
A jaký je to životní příběh. V knize Incidents in the Life of a Slave Girl (Příhody ze života otrokyně) Jacobsová popisuje, co zažila jako dítě, jak ji její první paní naučila číst a psát, jak ji v křesťanské víře vychovávala babička – svobodná černoška – a jak se tento život v otroctví rozpadl, když jí bylo 15 let a „můj pán mi začal šeptat do ucha sprostá slova“. Následoval souboj vůlí, kdy doktor Flint, muž o čtyřicet let starší, dospívající dívku sexuálně pronásledoval a donutil ji k předčasné dospělosti a k řadě obtížných rozhodnutí. Z těžko vysvětlitelných důvodů Flint chtěl, aby se podvolila dobrovolně. Neznásilnil ji, ale vyhrožoval jí drsnou prací na plantáži, prodejem atd. Jacobsová se však odmítla podřídit, což podnítilo boj vůle s jejím majitelem a, jak se dalo předpokládat, i s jeho ženou, která z dospívající učinila oběť své pomsty. Jacobsová popisuje tuto zkušenost i to, jak jí unikla díky vztahu s bělochem, s nímž měla děti: „Zdá se, že je méně ponižující odevzdat se, než se podrobit nátlaku. Je v tom něco podobného svobodě.“
Jacobsová je gotický příběh a je snadné pochopit, proč mu nikdo nevěřil. Aby unikla, skrývala se sedm let v malém špeluňkovém prostoru nad skladištěm v babiččině domě. Zní to neuvěřitelně, ale Yellin objevil plánek domu a vyprávění ověřil. Nakonec utekla na Sever sama, ale nakonec se znovu setkala se svou dcerou a synem.
Jacobs míří na rasismus i otroctví. Na rozdíl od knihy 12 let otrokem nevykresluje svobodný Sever jako útočiště pro Afroameričany. Stejně jako v případě mnoha jiných otroků ji její pán pronásledoval v New Yorku, jak ho k tomu opravňovaly americké zákony. Žádný svobodný Sever neexistuje, říká Jacobsová, když předkládá silnou obžalobu Spojených států, které přijaly zákon o uprchlých otrocích.
Měli byste si přečíst autobiografii Harriet Jacobsové. Je to vzácné a silné vyprávění, které znevěrohodňuje tvrzení zastánců otroctví – o otroctví jako křesťanské instituci, o Afroameričanech jako lidech, kteří lehkovážně chovají své rodinné vazby, o otrocích, kteří si zaslouží své zotročení na základě své méněcennosti a přijímají ho na základě jemné paternalistické péče svých majitelů. V jejím podání bylo otroctví brutální, krutou, nemorální, nekřesťanskou institucí a hroznou pro všechny čtyři miliony lidí, kteří v ní byli nuceni žít – ale dvojnásob hroznou pro ženy.
Stephanie McCurryová je profesorkou historie na Pensylvánské univerzitě a autorkou oceňované knihy Confederate Reckoning: