Denise Schmandt-Besserat

Stáhnout PDF (1,4 MB)

Publikováno v James Wright, ed., INTERNATIONAL ENCYCLOPEDIA OF SOCIAL AND BEHAVIORAL SCIENCES, Elsevier, 2014

Abstrakt

Písmo – systém grafických značek reprezentujících jednotky určitého jazyka – bylo vynalezeno nezávisle na sobě na Blízkém východě, v Číně a Mezoamerice. Jako první vzniklo klínopisné písmo v Mezopotámii, dnešním Iráku, asi 3200 let př. n. l.. Je to také jediný systém písma, u něhož lze vysledovat jeho nejstarší prehistorický původ. Tímto předchůdcem klínového písma byl systém počítání a zaznamenávání zboží pomocí hliněných žetonů. Vývoj písma od žetonů k piktografii, slabikáři a abecedě ilustruje vývoj zpracování informací pro práci s větším množstvím dat ve stále větší abstrakci.

Úvod

Tři systémy písma, které se nezávisle na sobě vyvinuly na Blízkém východě, v Číně a Mezoamerice, měly společnou pozoruhodnou stabilitu. Každý z nich si po tisíciletí uchoval rysy charakteristické pro své původní předlohy. Mezopotámské klínopisné písmo lze vystopovat nejdále do prehistorie až k systému počítání z osmého tisíciletí před naším letopočtem, který používal hliněné žetony různých tvarů. Vývoj od žetonů k písmu ukazuje, že písmo vzniklo z počítání a evidence. Písmo se používalo výhradně pro účetnictví až do třetího tisíciletí př. n. l., kdy sumerská starost o posmrtný život vydláždila cestu k literatuře používáním písma pro pohřební nápisy. Vývoj od žetonů k písmu také dokumentuje neustálý vývoj v abstrakci dat, od korespondence jedna ku jedné s trojrozměrnými hmatatelnými žetony k dvojrozměrným obrazům, vynálezu abstraktních čísel a fonetických slabičných znaků a nakonec ve druhém tisíciletí př. n. l. ke konečné abstrakci zvuku a významu se znázorněním fonémů písmeny abecedy.

Písmo je hlavní technologií lidstva pro shromažďování, manipulaci, ukládání, vyhledávání, sdělování a šíření informací. Písmo mohlo být vynalezeno nezávisle na sobě třikrát v různých částech světa: na Blízkém východě, v Číně a v Mezoamerice. Co se týče posledně jmenovaného písma, je dosud nejasné, jak se symboly a glyfy používané Olméky, jejichž kultura vzkvétala podél Mexického zálivu asi 600 až 500 let př. n. l., znovu objevily v klasickém mayském umění a písmu v letech 250-900 n. l. i v jiných mezoamerických kulturách (Marcus 1992). Nejstarší čínské nápisy, datované do období dynastie Šang, cca 1400-1200 př. n. l., sestávají z věšteckých textů vyrytých na zvířecích kostech a želvích krunýřích (Bagley 2004). Vysoce abstraktní a standardizované znaky naznačují předchozí vývoj, který v současnosti není doložen.

Z těchto tří písemných systémů lze tedy pouze nejstarší, mezopotámské klínopisné písmo, vynalezené v Sumeru, dnešním Iráku, asi 3200 let př. n. l., sledovat bez přerušení po dobu 10 000 let, od prehistorického předchůdce až po dnešní abecedu. Její vývoj je rozdělen do čtyř fází: (a) k účtování se používaly hliněné žetony představující jednotky zboží (8000-3500 př. n. l.); (b) trojrozměrné žetony se přeměnily na dvourozměrné piktografické znaky a stejně jako dřívější žetony sloužilo piktografické písmo výhradně k účtování (3500-3000 př. n. l.); (c) fonetické znaky, zavedené k přepisu jmen osob, znamenaly zlom, kdy písmo začalo napodobovat mluvenou řeč a v důsledku toho se stalo použitelným pro všechny oblasti lidské zkušenosti (3000-1500 př. n. l.); d) abeceda se dvěma desítkami písmen, z nichž každé označovalo jeden hlasový zvuk, zdokonalila ztvárnění řeči. Po ideografii, logografii a slabikářích představuje abeceda další segmentaci významu.

Žetony jako předchůdce písma

Přímým předchůdcem mezopotámského písma bylo záznamové zařízení sestávající z hliněných žetonů mnoha tvarů (Schmandt-Besserat 1996). Tyto artefakty, většinou geometrických tvarů, jako jsou kužely, koule, disky, válce a vejce, byly nalezeny na archeologických nalezištích z let 8000-3000 př. n. l. (obr. 1). Žetony, používané jako počítadla pro evidenci zboží, byly nejstarším kódem – systémem znaků pro přenos informací. Každý tvar žetonu měl sémantický význam a odkazoval na určitou jednotku zboží. Například kužel a koule označovaly malou, respektive velkou míru obilí a vejce představovala nádoby s olejem. Repertoár zhruba tří set typů počítadel umožňoval manipulovat a uchovávat informace o více kategoriích zboží (Schmandt-Besserat 1992).

(obr. 1) Obálka, žetony a odpovídající označení, ze Súsy, Írán (se svolením Musée du Louvre,
Département des Antiquités Orientales)

Systém žetonů měl jen málo společného s mluveným jazykem, kromě toho, že podobně jako slovo označoval jeden pojem. Na rozdíl od řeči se tokeny omezovaly pouze na jeden typ informace, a to na reálné zboží. Na rozdíl od mluveného jazyka systém tokenů nevyužíval syntax. To znamená, že jejich význam byl nezávislý na pořadí jejich umístění. Tři kužely a tři vejce, rozptýlené libovolným způsobem, měly být přeloženy jako „tři koše obilí, tři nádoby oleje“. Navíc skutečnost, že stejné tvary žetonů se používaly v rozsáhlé oblasti Blízkého východu, kde by se mluvilo mnoha dialekty, ukazuje, že počítadla nebyla založena na fonetice. Proto bylo zboží, které představovaly, vyjádřeno ve více jazycích. Systém žetonů zobrazoval počet jednotek zboží v korespondenci jedna ku jedné, jinými slovy počet žetonů odpovídal počtu počítaných jednotek: x nádob s olejem bylo reprezentováno x ovoidy. Opakování výrazu „sklenice oleje“ xkrát za účelem vyjádření množného čísla se nepodobá mluvenému jazyku.

Piktografie: Písmo jako účetní prostředek

Po čtyřech tisíciletích vedl žetonový systém k písmu. K přechodu od počítadel k písmu došlo současně v Sumeru a Elamu, dnešním západním Íránu, když byl Elam kolem roku 3500 př. n. l. pod sumerskou nadvládou. Došlo k němu, když se žetony, které pravděpodobně představovaly dluh, ukládaly do obálek až do zaplacení. Tyto obálky vyrobené z hlíny ve tvaru duté koule měly tu nevýhodu, že skrývaly žetony uložené uvnitř. Někteří účetní proto žetony před uzavřením dovnitř obálky otiskli na její povrch, aby bylo možné kdykoli ověřit tvar a počet žetonů držených uvnitř (obr. 1). Tyto značky byly prvními znaky písma. Metamorfóza z trojrozměrných artefaktů na dvojrozměrné značky neměla vliv na sémantický princip systému. Význam značek na vnější straně obálek byl totožný s významem žetonů držených uvnitř.

Přibližně 3200 př. n. l., jakmile byl systém vtištěných znaků pochopen, nahradily obálky naplněné žetony hliněné tabulky – pevné hliněné artefakty ve tvaru polštářků nesoucí otisky žetonů. Výsledkem otisku kuželového a kulového žetonu, které představovaly míry obilí, byl klín, resp. kruhová značka, které nesly stejný význam jako žetony, jež označovaly (obr. 2). Jednalo se o ideogramy – znaky reprezentující jeden pojem. Vyražené tabulky se nadále používaly výhradně k zaznamenávání množství přijatého nebo vydaného zboží. Stále vyjadřovaly množství v korespondenci jedna ku jedné.

(Obr. 2) Odtištěná tabulka s účtem obilí, z Godin Tepe, Írán (S laskavým svolením Dr. T. Cuylera Younga, Royal Ontario Museum, Toronto)

Piktogramy – znaky představující žetony obkreslené rydlem, nikoliv vyražené – se objevily kolem roku 3100 př. n. l.. Tyto piktogramy odkazující na zboží znamenají důležitý krok ve vývoji písma, protože se nikdy neopakovaly ve shodě jedna ku jedné, aby vyjadřovaly početnost. Kromě nich označovaly množství zaznamenaných jednotek také číslice – znaky představující množné číslo. Například „33 nádob s olejem“ bylo znázorněno naříznutým piktografickým znakem „nádoba s olejem“, kterému předcházely tři vtlačené kruhy a tři klíny, přičemž číslice znamenaly „10“ a „1“ (obr. 3). Symboly pro číslice nebyly nové. Jednalo se o otisky kuželů a koulí, které dříve představovaly míry obilí a které pak získaly druhý, abstraktní číselný význam. Vynález číslic znamenal značnou úsporu znaků, neboť 33 nádob oleje bylo možné zapsat pomocí 7, a nikoli 33 značek.

(Obr. 3) Piktografická tabulka s vyobrazením účtu 33 měr oleje, z Godin Tepe, Írán (s laskavým svolením Dr. T. Cuylera Younga, Royal Ontario Museum, Toronto)

Shrnuto, ve své první fázi zůstalo písmo většinou pouhým rozšířením dřívějšího systému značek. Ačkoli žetony prošly formální proměnou z trojrozměrných na dvojrozměrné a z otiskovaných značek na znaky obkreslované rydlem, symbolika zůstala v zásadě stejná. Stejně jako archaická počítadla se tabulky používaly výhradně k účtování (Nissen a Heine 2009). Tak tomu bylo i v případě, kdy stylus, vyrobený z rákosu s trojúhelníkovým zakončením, dal znakům klínovitý „klínopisný“ vzhled (obr. 4). Ve všech těchto případech se médium změnilo co do formy, nikoliv však co do obsahu. Jediný větší odklon od znakového systému spočíval ve vytvoření dvou odlišných typů znaků: řezaných piktogramů a otiskovaných číslic. Tato kombinace znaků iniciovala sémantické rozdělení mezi počítaným předmětem a číslem.

(obr. 4) Hospodářská klínopisná tabulka (se svolením Texas Memorial Museum, The University of Texas at Austin)

Logografie: Kolem roku 3000 př. n. l. znamená vytvoření fonetických znaků – znaků představujících zvuky řeči – druhou fázi vývoje mezopotamského písma, kdy se konečně toto médium oddělilo od svého znakového předchůdce, aby napodobilo mluvenou řeč. V důsledku toho se písmo přesunulo z pojmového rámce reálných statků do světa zvuků řeči. Přesunulo se z vizuálního do zvukového světa.

Se vznikem státu nové předpisy vyžadovaly, aby se na tabulky zapisovala jména osob, které vytvářely nebo přijímaly registrované zboží. Osobní jména se přepisovala pomocí logogramů – znaků představujících slovo v určitém jazyce. Logogramy byly snadno nakreslené obrázky slov se zvukem blízkým požadovanému (například v angličtině mohlo být jméno Neil zapsáno znakem znázorňujícím pokrčená kolena „kneel“). Protože sumerština byla většinou jednoslabičným jazykem, měly logogramy slabičnou hodnotu. Slabikou se rozumí jednotka mluveného jazyka, která se skládá z jedné nebo více samohlásek, samostatně nebo s jednou nebo více souhláskami. Pokud jméno vyžadovalo více hláskových jednotek, skládaly se rebusovým způsobem. Typické sumerské jméno „An dává život“ kombinovalo hvězdu, logogram pro boha nebes An, a šíp, protože slova pro „šíp“ a „život“ byla homonyma. Sloveso se nepřepisovalo, ale odvozovalo, což bylo snadné, protože jméno bylo běžné.

Fonetické znaky umožnily, aby se písmo odpoutalo od účetnictví. Nápisy na kamenných pečetích nebo kovových nádobách uložených v hrobkách „královského pohřebiště“ v Uru, asi 2700-2600 př. n. l., patří k prvním textům, které se nezabývaly zbožím, neobsahovaly číslice a byly zcela fonetické (Schmandt-Besserat 2007) Nápisy se skládaly pouze z osobního jména: „Meskalamdug“, nebo jména a titulu: „Puabi, královna“ (obr. 5). Tyto pohřební texty měly pravděpodobně zvěčnit jméno zemřelého, a tím mu podle sumerské věrouky zajistit věčný život. Další pohřební nápisy dále rozvíjely emancipaci písma. Například sochy zobrazující rysy jedince nesly stále delší nápisy. Po jménu a titulu zemřelého následovala patronymie, jméno chrámu nebo boha, jemuž byla socha zasvěcena, a v některých případech prosba o posmrtný život včetně slovesa. Tyto nápisy zaváděly syntax, čímž se písmo ještě o krok přiblížilo řeči.

(Obr. 5) Jméno a titul Puabiho vyryté na pečeti nalezené na královském pohřebišti v Uru (U10939) (Zdroj: Pierre Amiet, La Glyptique Mésopotamienne Archaique, Editions du CNRS, Paris 1980, Pl. 90: 1182)

Po roce 2600-2500 př. n. l. se sumerské písmo stalo složitým systémem ideogramů, které se stále častěji mísily s fonetickými znaky. Vzniklý slabikář – systém fonetických znaků vyjadřujících slabiky – dále modeloval písmo k mluvené řeči (Rogers 2005). S repertoárem asi 400 znaků mohlo písmo vyjadřovat jakékoli téma lidského snažení. Mezi nejstarší sylabické texty patřily královské nápisy a náboženské, magické a literární texty.

Druhá fáze vývoje mezopotamského písma, charakterizovaná vytvořením fonetických znaků, vedla nejen k rozchodu písma s účetnictvím, ale také k jeho rozšíření mimo Sumer do sousedních oblastí. První egyptské nápisy, datované do konce čtvrtého tisíciletí př. n. l., patřily královským hrobkám (Baines 2007). Tvořily je štítky ze slonoviny a obřadní artefakty, jako jsou palcáty a palety, nesoucí osobní jména, psaná foneticky jako rebus, viditelně napodobující sumerské. Například Narmerova paleta nese hieroglyfy identifikující jméno a titul faraona, jeho doprovodu a poražených nepřátel. Fonetické znaky pro přepis osobních jmen tedy vytvořily cestu k rozšíření písma mimo Mezopotámii. To vysvětluje, proč bylo egyptské písmo okamžitě fonetické. Vysvětluje to také, proč si Egypťané nikdy nevypůjčili sumerské znaky. Jejich repertoár se skládal z hieroglyfů představujících předměty známé v egyptské kultuře, které evokovaly zvuky v jejich vlastním jazyce.

Fonetický přepis osobních jmen hrál také důležitou roli při šíření písma do údolí Indu, kde se v období zvýšeného kontaktu s Mezopotámií, asi 2500 př. n. l., objevuje písmo na pečetích se jmény a tituly osob (Parpola 1994). Sumerské klínopisné slabičné písmo následně převzalo mnoho blízkovýchodních kultur, které jej přizpůsobily svým různým jazykovým rodinám, a to zejména semitské (Akkadové a Eblaité); indoevropské (Mitanni, Chetité a Peršané); kavkazské (Húrové a Urarti); a konečně elamitské a kassitské. Je pravděpodobné, že Lineární písmo A a B, fonetické písmo Kréty a pevninského Řecka, cca 1400-1200 př. n. l., bylo také ovlivněno Blízkým východem.

Abeceda: Segmentace zvuků

Vynález abecedy kolem roku 1500 př. n. l. zahájil třetí fázi vývoje písma na starověkém Blízkém východě (Sass 2005). První, tzv. protosinaitská nebo protokananejská abeceda, která vznikla v oblasti dnešního Libanonu, využívala toho, že zvuků jakéhokoli jazyka je málo. Skládala se ze souboru 22 písmen, z nichž každé označovalo jeden hlásek, a jejich nesčetné kombinace umožňovaly nebývalou flexibilitu při přepisu řeči (Powell 2009). Tato nejstarší abeceda byla naprostým odklonem od předchozích slabikářů. Zaprvé byl systém založen na akrofonii – znacích, které představovaly první písmeno slova, které označovaly – například volská hlava (alpu) byla „a“, dům (betu) byl b (obr. 6). Za druhé byla konsonantická – zabývala se pouze řečovými hláskami charakterizovanými zúžením nebo uzavřením v jednom nebo více bodech dechového kanálu, jako je b, d, l, m, n, p atd. Zatřetí zjednodušila systém na 22 znaků namísto několika stovek.

(obr. 6) Proto-sinaitská abeceda (zdroj: Michael Roaf, Cultural Atlas of Mesopotamia, Equinox, Oxford1990, str. 150)

Přechod od klínového písma k abecedě na starověkém Blízkém východě probíhal několik století. Ještě v sedmém století př. n. l. diktovali asyrští králové své edikty dvěma písařům. První z nich psal akkadsky klínovým písmem na hliněnou tabulku, druhý aramejsky kurzivním abecedním písmem obkresleným na papyrový svitek. Důležitou roli v šíření abecedy sehráli féničtí obchodníci usazení na pobřeží dnešní Sýrie a Libanonu. Zejména oni přinesli svůj konsonantický abecední systém do Řecka, a to snad již v roce 800 př. n. l., nebo dokonce ještě dříve. Řekové zdokonalili semitskou abecedu přidáním písmen pro samohlásky – hlásky, při jejichž artikulaci není blokován dechový kanál, jako a, e, i, o, u. Výsledkem bylo, že 27písmenná řecká abeceda zlepšila přepis mluveného slova, protože byly označeny všechny hlásky. Například slova sdílející stejné souhlásky jako „zlý“, „postel“, „nabídka“, „poupě“ bylo možné jasně rozlišit. Abeceda následně neprošla žádnou zásadní změnou.

Moderní abecedy

Protože abeceda byla vynalezena pouze jednou, všechny četné abecedy světa, včetně latinky, arabštiny, hebrejštiny, amharštiny, brahmánštiny a cyrilice, pocházejí z protosinaitštiny. Latinská abeceda používaná v západním světě je přímým potomkem etruské abecedy (Bonfante 2002). Etruskové, kteří obývali dnešní provincii Toskánsko v Itálii, převzali řeckou abecedu a mírně upravili tvar písmen. Etruská abeceda se zase stala abecedou Římanů, když Řím v 1. století př. n. l. dobyl Etrurii. Abeceda následovala římská vojska. Všechny národy, které se dostaly pod nadvládu Římské říše, se v prvních stoletích našeho letopočtu staly gramotnými. Týkalo se to Galů, Anglů, Sasů, Franků a Germánů, kteří obývali dnešní Francii, Anglii a Německo.

Karlemagne (800 n. l.) měl zásadní vliv na vývoj latinky tím, že zavedl normy. Zejména bylo vytvořeno jasné a čitelné minuskulní kurzivní písmo, z něhož pochází naše dnešní malá písmena. Tiskařský lis vynalezený v roce 1450 dramaticky znásobil šíření textů a zavedl novou pravidelnost v písmu a uspořádání. Internet katapultoval abecedu do kyberprostoru, přičemž zachoval její integritu

Písmo: Kromě formálních a strukturálních změn, kterými písmo v průběhu tisíciletí prošlo, znamenal jeho vývoj také pokrok ve schopnosti abstraktně zpracovávat data. V první fázi, v systému tokenů, který byl předchůdcem písma, se již informace abstrahovaly několika způsoby. Za prvé převáděl zboží každodenního života do libovolných, často geometrických forem. Za druhé počítadla abstrahovala počítané položky od jejich kontextu. Například ovce bylo možné počítat nezávisle na jejich skutečné poloze. Zatřetí, systém žetonů odděloval údaje od toho, kdo je zná. To znamená, že skupina žetonů přímo sdělovala konkrétní informace komukoli, kdo byl do systému zasvěcen. To byla významná změna pro orální společnost, kde se znalosti předávaly ústním podáním od jednoho jedince k druhému, tváří v tvář. Jinak systém tokenů představoval pluralitu konkrétně, v korespondenci jedna ku jedné. Tři nádoby s olejem byly znázorněny třemi žetony, jak je tomu ve skutečnosti. Zároveň skutečnost, že žetonový systém používal k počítání různých položek konkrétní počítadla, byla konkrétní – neabstrahoval pojem počítané položky od pojmu počtu. (Některé anglické číselné výrazy odkazující na konkrétní množiny, jako jsou twin, triplet, quadruplet a duo, trio nebo quartet, jsou srovnatelné s konkrétními čísly.“

Když se na obálky otiskly žetony označující počítadla přiložená uvnitř, s výsledným označením již nebylo možné manipulovat ručně. Jinými slovy, transmutace trojrozměrných počítadel na dvojrozměrné znaky představovala druhý krok v abstrakci. Odstraněním žetonů znamenaly hliněné tabulky třetí úroveň abstrakce, protože vyražené značky již nereplikovaly sadu skutečných počítadel. Vynález číslic, který oddělil pojem početnosti od pojmu počítaného předmětu, byl rozhodujícím čtvrtým krokem v abstrakci. Znaky vyjadřující pojem jednotnosti, dvojnosti atd. umožnily zabývat se pluralitou v plně abstraktním pojetí. Fonetické jednotky zase znamenaly pátý krok abstrakce, protože znaky již neodkazovaly na zobrazované předměty, ale na zvuk slova, který evokovaly.

Fonetika umožnila posun písma od reprezentativního k pojmovému jazykovému systému. To znamená, že umožnila písmu opustit sféru reálných statků, aby vstoupilo do světa slov a idejí, které označují. Nakonec proces, který začal ideogramy vyjadřujícími pojmy a fonetickými znaky odkazujícími na zvuk jednoslabičných slov, dospěl ke konečné segmentaci významu pomocí písmen. Jak definoval Marshall McLuhan (1997), abeceda se skládá ze sémanticky bezvýznamných písmen odpovídajících sémanticky bezvýznamným zvukům. Abeceda dovedla zacházení s daty ke konečné dvoustupňové abstrakci.

Závěr: Stabilita písemných systémů

Původ čínského písma a vývoj mezoamerického písma jsou dosud nejasné. Mezopotámské písmo však nabízí dobře zdokumentovaný vývoj po nepřetržité období 10 000 let. Systém prošel drastickými změnami formy, postupně přesněji přepisoval mluvenou řeč a zpracovával údaje v abstraktnější podobě. Nejvýraznějším univerzálním rysem všech systémů písma je však jejich podivuhodná odolnost, která nemá mezi lidskými výtvory obdoby. Čínské písmo nikdy nebylo třeba luštit, protože znaky se během 3400 let jeho zaznamenané existence měnily jen málo (Xigui 2000). Vždy také zůstávalo ideografické, pouze do některých znaků vkládalo rebusové fonetické doplňky. Fonetické glyfy mezoamerických Mayů zachovávaly symboliku započatou Olméky v předchozím tisíciletí (Coe a Van Stone 2005). A konečně, když byla na Blízkém východě kolem roku 300 n. l. zapsána poslední hliněná tabulka, používalo se klínopisné písmo již tři tisíciletí. Nahradilo prastarý znakový systém, který mu předcházel více než 5000 let; byl nahrazen abecedou, kterou nyní používáme již 3500 let.

Bagley, R. W. (2004). Písmo Anyang a vznik čínského písma. In S.D.
Houston (Ed.). The First Writing (s. 190-249). Cambridge: Cambridge University Press.

Baines, J. (2007). Vizuální a písemná kultura ve starověkém Egyptě. Oxford: Oxford University Press, Cambridge: Cambridge University Press.

Black, J. (2008) The Obsolescence and Demise of the Cuneiform Writing in Elam. In J. Baines, J. Bennet, S. Houston (eds). The Disappearance of Writing Systems (Zánik písemných systémů) (s. 45-72). Londýn: Equinox.

Bonfante, G., Bonfante, L. (2002) The Etruscan Language (revised edition). Manchester: Manchester University Press.

Coe, M. D. a van Stone, M. (2005) Reading the Maya Glyphs, Thames and Hudson, London.

Malafouris L, (2010) Grasping the concept of number: How did the sapient mind move beyond approximation, in: I. Morley & C. Renfrew (eds.), The Archaeology of Measurement. Cambridge: Cambridge University Press. (s. 35-42)

Marcus, J. (1992). Mezoamerické písemné systémy. Princeton: Princeton University Press.

Moos, M. A. ed., (1997) Marshall McLuhan Essays, Media Research. Amsterdam:Overseas Publishers Association.

Nissen, H. J., & Heine, P. (2009). Od Mezopotámie k Iráku. Chicago, IL: University of Chicago Press.

Parpola, A. (1994) Deciphering the Indus Script. Cambridge: Cambridge University Press.

Powell, B. B. (2009). Písmo: Theory and History of the Technology of Civilization [Teorie a dějiny civilizační technologie]. London: Wiley Blackwell.

Rogers, H. (2005). Systémy psaní, lingvistický přístup. London: Blackwell.

Salomon, R. (2012). Některé principy a vzorce změny písma. In S.D. Houston (ed). The Shape of Script (Tvar písma). (s. 119-133) Santa Fe: Sar Press.

Sass, B. (2005) The Alphabet at the Turn of the Millenium, The West Semitic Alphabet ca. 3. vydání. 1150-850 př. n. l. – Starobylost arabské, řecké a frygické abecedy, Tel Aviv: Tel Aviv University.

Schmandt-Besserat, D. (2007) When Writing Met Art. Austin, Texas: University of Texas Press.

Schmandt-Besserat, D. (1996). Jak vzniklo psaní. Austin, Texas: University of Texas Press.

Schmandt-Besserat, D. (1992). Před psaním. (2 svazky). Austin, Texas: University of Texas Press.

Xigui, Q. (2000) Chinese Writing, The Institute of East Asian Studies, The University of California, Berkeley.

Glosář

Abstrakce: Uvažovat o vlastnosti předmětu oddělené od jakékoli konkrétní instance.

Abstraktní počítání: Když se čísla uvažují odděleně od počítaných položek.

Abstraktní:

Konkrétní počítání: Používání různých souborů čísel k počítání různých souborů položek.

Kunéf: Písmo vzniklo v Mezopotámii ve čtvrtém tisíciletí před naším letopočtem. Písmo se psalo trojhranným rydlem, které dalo tahům charakteristický hranatý tvar.

Logografie: znak se vztahuje k jednomu slovu.

Číslice: znak pro zápis čísla.

Piktogram: znak pro zápis čísla: Znak v podobě obrázku, který představuje buď zvuk slova, které evokuje, nebo předmět, který představuje.

Sylabikář: znak, který má podobu obrázku:

Písmo : Systém lidské komunikace pomocí libovolných vizuálních znaků.

Stránka naposledy aktualizována: 2/6/21

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.