Existenciální terapie
Humanistickou psychologii lze vysledovat až k Abrahamu Maslowovi jako otci zakladateli, ale postupem času se úzce spojila s terapií zaměřenou na člověka (nebo terapií zaměřenou na klienta) Carla Rogera. Humanistická psychologie je však dnes mnohem širší a komplexnější než Maslowův a Rogerův základní přístup. Široká definice humanistické psychologie může zahrnovat mnoho různých přístupů, včetně terapie zaměřené na člověka, terapie zaměřené na emoce (EFT), Gestalt terapie, focusingu a existenciálně-humanistické terapie.
Dnes je běžné, alespoň ve Spojených státech, že vědci a praktici považují existenciální psychoterapii za jednu z humanistických psychoterapií a výzkumy naznačují, že je to jeden z nejoblíbenějších humanistických přístupů (Paige et al., 2018). Důvodů pro sbližování těchto terapií je celá řada. Jednak jsou tyto dva přístupy od svého vzniku v úzkém dialogu. Za druhé se objevilo mnoho pokusů o spojení existenciální a humanistické terapie (např. Bugentalova existenciálně-humanistická psychoterapie). A konečně oba přístupy sdílejí mnoho stejných hodnot.
Podobnosti s existenciální psychologií
Oba přístupy jsou fenomenologické. Ačkoli pojem fenomenologie je složitý termín, na němž se mnozí psychologové a filozofové neshodnou, podstatou toho, co pro tyto přístupy znamená, je, že si cení osobní zkušenosti a subjektivity. Psychologie si ve své snaze stát se vědou vytvořila preferenci objektivity. Fenomenologické přístupy sice nesnižují význam objektivních přístupů, ale domnívají se, že je důležité si uvědomit omezení objektivity. To částečně znamená, že objektivní poznání je pouze jednou částí celkového obrazu.
„Tady a teď“ neboli terapeutický okamžik je společnou hodnotou těchto přístupů. I když je minulost důležitá, je také důležité nezapomínat na přítomnost. Součástí tady-a-teď je závazek pochopit, zpracovat a ocenit terapeutický vztah. Tento vztah je vnímán jako skutečný vztah v rámci jedinečných omezení, hranic a souvislostí. Jinými slovy, zatímco mnohé psychoanalytické přístupy vnímají terapeutický vztah především jako produkt přenosu, humanistické, resp. existenciální přístupy se kromě vzorců přenosu/kontrapřenosu zaměřují na to, co je ve vztahu reálné.
Oba přístupy si cení sebeuvědomění. V obecnějším smyslu je to společné všem hlubinným psychoterapiím. V rámci humanistického a existenciálního myšlení však existuje ještě jeden jedinečný aspekt sebeuvědomění. Sebeuvědomění v obecnějším smyslu odkazuje na chápání sebe sama, které je vnímáno především jako nahromaděná životní zkušenost a nevědomé poznání. V humanistickém a existenciálním myšlení se sebeuvědomění také hluboce zabývá lidským stavem a jeho dopadem na individuální já.
Humanistický i existenciální přístup oceňují základní dobro v lidech a lidský potenciál. Část terapeutického procesu je chápána jako osvobození jedince, aby mohl přijmout své základní dobro a potenciál. Předpokládá se, že díky tomu bude šťastnější a spokojenější se svým životem.
Odlišnosti od existenciální psychologie
Ačkoli oba přístupy věří v lidský potenciál a dobro, existencialismus se více zaměřil na potenciál zla a lidskou omezenost. Jedná se spíše o rozlišení procesu než základních hodnot. Jinými slovy, humanistická psychologie obvykle zastává podobný postoj jako existencialismus, ale humanističtí terapeuti nevěnovali tolik času pobytu ve stínu nebo daimonii. Tento rozdíl by neměl být bagatelizován navzdory společnému základu jejich přesvědčení. V průběhu času byla humanistická psychologie nespravedlivě charakterizována jako příliš „hřejivá a vřelá“. Mnoho lidí se tomuto teoretickému přístupu vyhýbalo kvůli dojmu, že se nezabývá realitou lidského stavu. Naopak existencialisté jsou často obviňováni z toho, že tráví příliš mnoho času na temných místech a jsou spíše morbidní. Ani jedna z těchto charakteristik není přesná, přesto tyto charakteristiky občas ovlivnily, kdo se k různým teoretickým pozicím přiklonil a jak se v průběhu času vyvíjely.
Důležitá diskuse mezi Carlem Rogersem a Rollem Mayem tyto rozdíly zdůrazňuje a rozšiřuje. Diskuse začala článkem, který Carl Rogers publikoval v časopise Perspectives Asociace pro humanistickou psychologii. Na něj navázal pozdější článek publikovaný Mayem (1982) v Journal of Humanistic Psychology spolu s odpovědí Rogerse (1982; oba články byly znovu publikovány v Miller, 1992). Pro Rogerse je lidské zlo odlišné od lidské přirozenosti. Nachází se v kultuře. Podle Maye mají lidé vrozený potenciál jak pro dobro, tak pro zlo. Pro Rogerse a mnoho humanistických psychologů je zlo vnější realitou, která na jedince působí prostřednictvím kultury a socializace. May vyjádřil znepokojení nad touto skutečností částečně proto, že se domnívá, že se dostatečně nezabývá naším vlastním potenciálem ke zlu.
V témže dialogu May (1982) poukazuje na další důležitý rozdíl, který se někdy objevuje mezi humanistickými a existenciálními terapeuty. May vyslovuje obavu, že při extrémním zaměření na klienta a empatické reakci v terapii zaměřené na člověka dochází k určité ceně za hlubší skutečnou angažovanost, která vyžaduje, aby se terapeut zaměřil na své vlastní subjektivní prožívání. Jinak řečeno, humanističtí psychologové se mohou někdy zaměřit na klienta na úkor uznání vlastní zkušenosti. Tím je klient ochuzen o možnost hlubšího zapojení do terapeutova subjektivního já.
Tyto dvě teorie mají odlišné filozofické kořeny. Humanistické myšlení není tak úzce spjato s humanistickou filozofií jako existenciální psychologie s existenciální filozofií. Ve skutečnosti je záměna humanistické psychologie a humanismu v historickém smyslu poměrně významná. Obecně lze říci, že fenomenologická, kontinentální a existenciální filozofie ovlivnily humanistickou i existenciální psychologii více než humanistická filozofie a humanismus. Při tomto konstatování je přesto třeba uznat, že existuje mnoho širokých přístupů k humanistické psychologii a mnoho přístupů k humanismu. Humanismus je navíc často mylně chápán jako protináboženský. Ačkoli některé formy humanismu vystupují proti náboženství, existují náboženské přístupy k humanismu, dokonce i křesťanský humanismus. Přesto nesprávný názor, že humanismus je vždy protináboženský, a předpoklad, že humanistická psychologie má kořeny v humanismu, zanechal v některých domněnku, že humanistická psychologie je protináboženská, což není přesné.
Humanistická psychologie má tendenci zaměřovat se více na umění terapie, subjektivitu a záměrnost, a opomíjet vědu o terapii, objektivitu a lidskou omezenost. Ačkoli někteří humanističtí myslitelé by toto tvrzení právem zpochybnili, ve srovnání s existenciálním myšlením má toto tvrzení pádné argumenty. Existencialismus bývá vyváženější. Jeho hodnoty jsou v souladu se zaměřením humanistické psychologie, ale vytváří větší prostor pro vědu, objektivitu a lidskou omezenost.
Humanistický i existenciální přístup si cení autenticity, ale mají odlišný pohled na to, co to znamená. Du Plock a Tantam (2019) upřesňují, když uvádějí,
důležitá je zde debata mezi humanisty a existencialisty o významu „autenticity“. Humanisté se domnívají, že jde o sebepotvrzující život – být věrný svému bytostnému já. Existenciální terapeuti se domnívají, že autenticita znamená být otevřený a pravdivý vůči životu: přijmout jeho omezení a hranice a umožnit mu, aby se co nejplněji projevil skrze vlastní transparentnost. (s. 151)
Přestože si myslím, že by bylo přesnější nahradit slovo „humanisté“ slovy „humanističtí psychologové“, tento citát objasňuje důležitý rozdíl v chápání autenticity. V rámci existenciální psychologie je kladen větší důraz na projevení odvahy čelit danostem existence.
V neposlední řadě lze tvrdit, že existenciální myšlení si zachovává pružnější rámec pro integraci jiných přístupů. To platí i s ohledem na terapie zaměřené na řešení. I když mám určité obavy z některých kognitivně-existenciálních přístupů, zároveň považuji za silnou stránku existenciálního myšlení, že je dostatečně přizpůsobivé, aby to umožnilo. Existenciální psychologie se častěji používá jako rámec, který integruje jiné hloubkové přístupy. To lze sice stále dělat i s humanistickou psychologií, ale ta není tak přirozeně přizpůsobivá.
V konečném důsledku je právě přizpůsobivost a vyváženost silnou stránkou existenciální psychologie. Mnohokrát jsem ve své kariéře přehodnocoval, v čem spočívá můj terapeutický základ. Zvažoval jsem, zda by mým hodnotám lépe vyhovoval jungovský přístup, vztahová psychoanalýza nebo humanistický přístup. Nakonec je to také tato přizpůsobivost a vyváženost, která mě udržuje v přesvědčení, že existenciální přístup je vhodnějším základem ve srovnání s jinými přístupy hloubkové psychoterapie.
du Plock, S., & Tantum, D. (2019). Historie existenciálně-fenomenologické terapie. In E. van Deurzen, Craig, E., Längle, A., Schneider, K. J., Tantum, D., &du Plock, S. (Eds.), The Wily world handbook of existential therapy (pp. 135-153). Hoboken, NJ: Wiley-Blackwell.
Paige, J., Byock, G., Ellis, S., Falk, J. Godsey, M. L., Hoffman, L., O’Neill, J., Rathsack, J., Silveira, D., Sipes, G. S., Wamsley, D., Whitaker, A., & Vu, T. (2018, August). Kdo praktikuje humanistickou psychologii? Objasnění demografických údajů. Poster prezentovaný na 126. výročním sjezdu Americké psychologické asociace, San Francisco, Kalifornie.
Původní verze přidána 2004. Aktualizováno v červenci 2016. Aktualizováno v lednu 2020.