FATIMIDOVÉ
FATIMIDOVÉ, šíitská muslimská dynastie, která vládla v *Egyptě (969-1171) a v dalších částech severní Afriky (*Tunisie, 909-1051) a Blízkého východu (*Sýrie, 969-1076 a *Palestina, 969-1099). Fátimovci odvozovali svůj původ od Mohamedovy dcery Fāṭimy a jejího manžela ʿAlīho, který byl podle jejich názoru jeho jediným právoplatným nástupcem. Za jejich vlády se Židé těšili přiměřené míře tolerance, bezpečí a prosperity.
Založení dynastie Fátimovců bylo výsledkem snah ismáʿílské větve šíitů, která usilovala o obnovení chalífátu přímým potomkům Proroka a o smíření islámského náboženství, založeného na božském zjevení, s řeckou filozofií, aby se myšlenky jiných náboženství mohly spojit s jejich vlastními. Proto byli příslušníci této islámské sekty nakloněni toleranci. Jejich liberální postoj k nemuslimským poddaným vyplýval také ze skutečnosti, že velká většina jejich muslimských poddaných zůstávala věrná ortodoxnímu sunnitskému islámu a nepřátelská vůči šíitským chalífům, kteří proto byli nuceni jmenovat křesťanské a židovské intelektuály úředníky a ministry. Křesťané mohli bez problémů stavět nové kostely a slavit své svátky slavnostními procesími, kterých se někdy účastnili i samotní chalífové. Druhý egyptský chalífa z rodu Fatimidů al-ʿAzíz (975-996) jmenoval dva bratry své křesťanské manželky patriarchy *Jeruzaléma a *Alexandrie. Židé sice nedosáhli tak vznešených postavení, ale většinou se těšili náboženské svobodě a jejich občanská práva nebyla omezována. Úřady obvykle neprosazovaly represivní zákony *Omarovy smlouvy, které vyžadovaly, aby nemuslimové nosili rozlišovací znaky, a povinnosti židovských obchodníků byly menší než ty, které vyžadovalo islámské právo. Nedávný výzkum dokumentů *genizah odhalil značné množství údajů o nežidech, některých z křesťanských zemí, kteří v 11. století odešli do Egypta, aby konvertovali k judaismu (viz N. Golb, in Sefunot, 8 (1964), 85 a dále; E. Ashtor, in Sion, 30 (1965), 69 a dále)
Třetí chalífa al-Ḥākim (996-1020) však v druhé polovině své vlády nemuslimy pronásledoval. V roce 1012 podnikl rozhodné kroky k ponížení nemuslimů a jejich oddělení od „pravých věřících“, což byly dva cíle Omarovy smlouvy. Židům a křesťanům bylo zakázáno jezdit na koních a držet muslimské služebnictvo. Křesťanské prameny uvádějí, že bylo zničeno mnoho kostelů, včetně kostela Božího hrobu v Jeruzalémě. Mnozí křesťané a někteří Židé přijali islám nebo opustili zemi, aby unikli pronásledování. Al-Ḥākimova opatření posloužila jako vzor pro budoucí muslimské horlivce. Jeho nástupce al-Ẓāhir (1020-34) a pozdější Fátimovci se vrátili k tradiční politice tolerance. Dokumenty z genizy však ukazují, že se Židé občas stávali obětí nenávisti vezírů a dalších hodnostářů. Někteří z nich byli křesťané, kteří se pokoušeli Židy obtěžovat a dosáhnout jejich odvolání z vládních postů. Židovští úředníci, v hebrejských dokumentech nazývaní sar („velitel“), chránili své souvěrce, jmenovali je do různých funkcí a dávali jim příkazy vládního komisariátu. Nikdy se nedostali na pozici vezíra, jako se to podařilo některým křesťanům, ale někteří zastávali významné funkce u dvora, čímž zvyšovali společenské postavení komunity. Prvním z těchto hodnostářů byl židovský dvorní lékař chalífy al-Muʿíze, prvního egyptského fátimovce. Někteří učenci ho ztotožňují s generálem Jawharem nebo s Yaʿqūbem *Ibn Killisem, židovským konvertitou k islámu, který se stal vezírem v Káhiře. B. *Lewis však dokázal, že italský Žid Paltiel z Orie, který se objevuje v Megillat Aḥima’aẓ, byl Músá b. Eleazar, dvorní lékař al-Muʿizz. Kolem roku 994 se Manasses b. Ibráhím al-Qazzáz, opěvovaný jako dobrodinec syrských Židů v hebrejských básních nalezených v genize, stal hlavou správy v Sýrii, když byl křesťan ʿĪsā b. Nestorius jmenován vezírem chalífy al-ʿAzíze. Bratři abú Saʿd a abú Naṣr (hebr. Abraham a Ḥesed) b. Sahl (Jašar; pravděpodobně karaité), kteří byli obchodníky z *Tustaru v jihozápadní Persii a ve druhé čtvrtině 11. století měli vliv na dvoře v *Káhiře, byli roku 1047 zavražděni. Na počátku 12. století nařídil Žid Abu al-Munajjā Shaʿyā, hlavní ministr zemědělství, vykopat kanál, který dodnes nese jeho jméno.
Z různých důvodů byla hospodářská politika Fatimidů pro Židy velmi výhodná. Zájem chalífů o zvýšení obchodu mezi Egyptem a ostatními zeměmi pramenil částečně z přesvědčení, že tak mohou získat konvertity ke svému náboženskému přesvědčení. Podařilo se jim odklonit obchod mezi Indií a Blízkým východem z Perského zálivu k Rudému moři, které se stalo hlavní tepnou velkého mezinárodního obchodu. Na obchodu s Indií se podílelo mnoho různě bohatých židovských obchodníků, protože Fátimovci nevytvářeli monopoly ani jinak nepotlačovali drobné obchodníky a průmyslníky po vzoru jiných muslimských vládců.
V čele židovských obcí v Egyptě a Sýrii stál nagid, kterého jmenoval fátimovský chalífa (viz *Nagid).
Středověká židovská tradice připisuje vznik této funkce snaze Fátimovců odstranit vliv *exilarchy na egyptské Židy. Tento názor byl přijat i moderními učenci. S. D. *Goitein se však domnívá, že úřad nagida se vyvinul nezávisle na snahách a politice Fatimidů. Prvním z negidů byl zřejmě Paltiel z Orie. Později tuto funkci zastávali další dvorní lékaři, mezi nimi Juda b. Saadjáš (1065-79), jeho bratr Mevorach (1079-1110) a *Samuel b. Hananjáš (asi 1140-59).
BIBLIOGRAFIE:
Mann, Egypt; Fischel, Islam, 44ff; S.D. Goitein, A Mediterranean Society, 1 (1967), index; idem, in: JQR, 53 (1962/63), 117ff.; E. Ashtor, in: Sion, 30 (1965), 143ff.; B. Lewis, in: (1967), 177-81; B. Lewis, B.: Bulletin of the School of Oriental and African Studies, 30 (1967), 177-81. ADD. BIBLIOGRAFIE: M. Gil, A History of Palestine (634 – 1099) (1992); M.R. Cohen, Jewish Self-Government in Medieval Egypt (1980).
.