Filip August II. francouzský král
Jméno FILIP AUGUSTUS, francouzsky PHILIPPE AUGUSTE, první z velkých kapetovských králů středověké Francie (vládl v letech 1179-1223), který postupně znovu získal francouzská území v držení anglických králů a také rozšířil královská panství na sever do Flander a na jih do Languedocu. Byl hlavní postavou třetí křížové výpravy do Svaté země v roce 1191.
Raný život a kralování
Filip byl synem francouzského krále Ludvíka VII. a Adély ze Champagne. Aby mohl být spojen jako král se svým otcem, který smrtelně onemocněl, byl 1. listopadu 1179 korunován v Remeši. Jeho strýcové z rodu Champagne – Jindřich I., hrabě ze Champagne, Guillaume, arcibiskup z Remeše, a Thibaut V., hrabě z Blois a Chartres – doufali, že mladého krále využijí k ovládnutí Francie. Aby se Filip vymanil z jejich poručnictví, oženil se 28. dubna 1180 s Isabelou, dcerou Balduina V. z Hainautu a neteří (prostřednictvím své matky) Filipa Alsaského, flanderského hraběte, který králi slíbil jako věno území Artois.
Když Jindřich II. z Anglie přijel do Normandie, snad s úmyslem reagovat na výzvu rodu Champagne, Filip II. s ním zahájil jednání a 28. června 1180 v Gisors obnovil dohodu, kterou s ním Ludvík VII. uzavřel v roce 1177. V důsledku toho byl rod Champagne politicky izolován a Filip II. rozhodoval o všem sám a jednal, jak uznal za vhodné, když jeho otec 18. září 1180 zemřel a zanechal ho jediným králem jménem i fakticky.
Když se flanderský hrabě spojil s frakcí ze Champagne, následovala vážná vzpoura proti králi. Boveským mírem z července 1185 (potvrzeným smlouvou z Gisors v květnu 1186) král a flanderský hrabě urovnali své spory (které se týkaly především držby Vermandois v Pikardii), takže sporné území bylo rozděleno: Amiens a řada dalších míst připadla králi a zbytek s vlastním hrabstvím Vermandois byl prozatímně ponechán Filipovi Alsaskému. Od té doby měl král volnou ruku v boji proti anglickému králi Jindřichu II.
Teritoriální expanze
Jindřichovy francouzské državy – takzvaná Angevinská říše, sestávající z Normandie, Maine, Anjou a Touraine, s Akvitánií v rukou jeho syna, budoucího Richarda I. Lví srdce Anglie, a Bretaní ovládanou dalším synem Geoffreym (zemřel roku 1186) – to vše představovalo pro francouzské královské panství stálou hrozbu. Kromě toho existovaly dlouhodobé spory o Vexin (mezi Normandií a Île-de-France), Berry a Auvergne. (Viz Plantagenetové, rod.)
Filip II. zahájil v létě 1187 útok na Berry, ale pak v červnu uzavřel s Jindřichem příměří, které mu ponechalo v rukou Issoudun a také mu udělilo Fréteval ve Vendômois. Přestože příměří bylo uzavřeno na dva roky, Filip našel v létě roku 1188 důvody k obnovení bojů. Obratně využil odcizení mezi Jindřichem a Richardem a Richard mu v listopadu 1188 v Bonmoulins dobrovolně složil hold. Nakonec byl Jindřich smlouvou z Azay-le-Rideau neboli z Colombières (4. července 1189) donucen obnovit vlastní hold, potvrdit postoupení Issoudunu i s Graçay Filipovi a vzdát se nároku na svrchovanost nad Auvergne. Jindřich zemřel o dva dny později.
Richard, který nastoupil po Jindřichovi na trůn anglického krále, se již dříve zavázal vyrazit na křížovou výpravu (třetí křížovou výpravu) proti Saladinovi do Svaté země a Filip nyní učinil totéž. Před svým odjezdem sepsal takzvanou závěť z roku 1190, aby zajistil správu svého království v době své nepřítomnosti. Na cestě do Palestiny se setkal s Richardem na Sicílii, kde se záhy ocitli v rozporu, ačkoli v březnu 1191 uzavřeli v Messině smlouvu. Po příjezdu do Palestiny spolupracovali proti muslimům u Akkonu, dokud Filip neonemocněl a neudělal ze své nemoci záminku k návratu do Francie, zcela odhodlán vyřešit nástupnictví ve Flandrech (Filip Alsaský právě zemřel na křížové výpravě), dokud byl Richard stále nepřítomen. Koncem roku 1191 se tedy Filip II. vrátil do Francie.
Navzdory slibům, které dal ve Svaté zemi, se Filip okamžitě připravil k útoku na plantagenetské državy ve Francii. Informován o tom opustil křížovou výpravu i Richard, ale na zpáteční cestě byl zajat rakouským vévodou Leopoldem V. Babenberským. Filip udělal vše pro to, aby zajetí svého rivala prodloužil, ale Richard byl nakonec osvobozen (1194) a vydal se do války proti Filipovi. Francouzský král utrpěl řadu porážek (od té u Frétevalu v červenci 1194 až po tu u Courcelles v září 1198) v sérii tažení, která byla občas přerušována vyjednáváním. Pro Filipa však bylo šťastné, když byl Richard v dubnu 1199 zabit.
Richardův bratr Jan nebyl zdaleka tak hrozivým bojovníkem. Navíc jeho právo na Richardovo nástupnictví mohl zpochybnit Artuš Bretaňský, jehož otec byl starší než Jan. Aby si Jan zajistil nástupnictví, dohodl se proto s Filipem: smlouvou z Le Goulet (22. května 1200) mu výměnou za to, že ho Filip uzná za Richardova dědice, postoupil Évreux a normanský Vexin; souhlasil s tím, že Issoudun a Graçay budou věnem jeho neteře Blanky Kastilské, která se měla provdat za budoucího Ludvíka VIII (Filipova syna z rodu Isabely Hainautské); a vzdal se jakýchkoli nároků na svrchovanost nad Berry a Auvergne.
Krátce nato se však Jan dostal do konfliktu s rodem Lusignanů z Poitou (v Akvitánii), kteří se odvolali na Filipa jako na vládce. Když byl jako vazal francouzské koruny předvolán před královský dvůr, Jan se nedostavil a Filip v dubnu 1202 prohlásil Janova francouzská léna za propadlá a zavázal se, že rozsudek vykoná sám. Vtrhl do Normandie, obsadil severovýchod a oblehl Arques, zatímco Artuš Bretaňský, syn Geoffreyho, který zemřel před několika lety, vedl tažení proti Janovým stoupencům v Poitou; ale Jan, táhnoucí na jih od Maine, Artura zajal u Mirebeau (1. srpna). Filip ve vzteku opustil obléhání Arques a táhl na jihozápad k Tours, cestou pustošil Janovo území a pak se vrátil do Paříže. Guillaume des Roches, mocný anjouovský senešal, který se postavil na Janovu stranu, se v březnu 1203 s Filipem dohodl.
Přistoupil k operacím proti Normandii a obsadil města v okolí velké pevnosti Château-Gaillard, kterou oblehl v září 1203 poté, co odmítl pokusy papeže Inocence III. o zprostředkování. Jan, který údajně v dubnu zavraždil bretaňského krále Artura, se v prosinci uchýlil do Anglie a Château-Gaillard připadlo Filipovi v březnu 1204. Rouen, hlavní město Normanů, se vzdalo v červnu po 40 dnech odporu.
Po dobytí Normandie si Filip s menšími obtížemi podrobil Maine, Touraine, Anjou a většinu Poitou (1204-05), ačkoli hrady Loches a Chinon se udržely ještě rok. Své dobyté území se snažil zajistit tím, že městům a řeholním domům udělil privilegia, ale jinak ponechal u moci místní barony. V Poitou se však šířily nepokoje a v červnu 1206 se Jan vylodil v La Rochelle. Po tažení na jih se vydal na sever k Loiře. V říjnu 1206 uzavřel s Filipem u Thouars dvouleté příměří, které ponechalo Janovi v držení znovudobyté poitavské země. V následujícím roce však Filip znovu vtrhl do Poitou a po dalším tažení v roce 1208 zůstal Janovi věrný pouze jih a část západního Poitou (spolu se Saintonge, Guyenne a Gaskoňskem).
Filip dále doufal, že využije sporu mezi Janem a papežem Inocencem III. Zatímco Inocenc hrozil, že prohlásí Jana za nezpůsobilého vládnout (1212), připravovaly se plány na francouzské vylodění v Anglii a nástup Filipova syna Ludvíka na anglický trůn. Od těchto plánů se muselo upustit, když se Jan podrobil papeži (1213). Jan se vrhl do plánů na pomstu a vytvořil koalici proti Francii: císař Svaté říše římské Ota IV, hrabě z Flander (Ferrand neboli Ferdinand Portugalský) a hrabě z Boulogne (Raynald neboli Renaud z Dammartinu) měli zaútočit na kapetovské území ze severovýchodu, zatímco Jan zaútočil ze západu s pomocí svých poitevských baronů.
Jan se v únoru 1214 vylodil u La Rochelle a postupoval do Anjou, ale 2. července ho Ludvík zahnal na útěk u La Roche-aux-Moines; jeho souvěrce Filip zcela porazil v rozhodující bitvě u Bouvines 27. července. Anglo-anžská moc ve Francii i koalice byly během jednoho měsíce zlomeny. Filip, který v roce 1213 převedl Bretaň do rukou svého bratrance Petra z Dreux, tak zůstal bez výraznější opozice vůči své vládě ve Francii.
Nejen na úkor Plantagenetů rozšířil Filip královské panství. Jeho nárok na Artois díky prvnímu sňatku a jeho zisky z vyrovnání z let 1185-86 byly zmíněny výše a následně postupoval krok za krokem k získání zbytku Vermandois a Valois. Jeho důraz na svrchovanost nad volnými lény a na poručnictví nad nezletilými a dědičkami byl obzvláště účinný, pokud jde o Flandry, kde dva po sobě jdoucí vlámští hrabata, Filip Alsaský (zemřel roku 1191) a Balduin IX (zemřel kolem roku 1205), nezanechali žádné mužské potomky.
Ačkoli se Filip osobně nezúčastnil křížové výpravy vyhlášené papežem Inocencem III. proti katarské náboženské sektě v Languedoku, dovolil svým vazalům a rytířům, aby ji uskutečnili. Dobytí Béziers a Carcassonne Simonem de Montfort (1209) a jeho vítězství u Muret nad Raymondem VI. z Toulouse a Petrem II. z Aragonu (1213) připravilo půdu pro konečné připojení východního Languedoku ke královské doméně šest let po Filipově smrti a pro spojení severní a jižní Francie pod kapetovskou vládou.
Vnitřní záležitosti
Několik let předtím, než se pokusil využít sporu papežství s Janem Anglickým, byl Filip sám ve sporu s Římem. Po smrti (1190) Isabely Hainautské se 14. srpna 1193 oženil s Ingeborgou, sestrou dánského krále Kanuta IV. a následujícího dne se ze soukromých důvodů rozhodl s ní rozejít. Poté, co v listopadu 1193 dosáhl zrušení svého manželství na shromáždění biskupů, pojal v červnu 1196 za manželku tyrolskou dámu Anežku, dceru Bertolda IV. z Meranu. Dánsko si mezitím stěžovalo v Římě na zavržení Ingeborg a papež Celestýn III. je v roce 1195 zrušil; Celestýn však zemřel (1198) dříve, než mohl proti Filipovi použít donucovací prostředky. Další papež, Inocenc III., byl přísnější: v lednu 1200 uvalil na Francii interdikt. Filip se proto v září 1200 musel podřídit a předstíral, že se s Ingeborgou usmířil. Ve skutečnosti s ní odmítl žít ve společné domácnosti a držel ji v polokrálovství až do roku 1213, kdy ji přijal po svém boku – ne jako manželku, ale alespoň jako královnu. Anežka zemřela v roce 1201 poté, co Filipovi porodila dvě děti: Marie, hraběnka z Namuru (1211) a vévodkyně brabantská (1213), z postupných manželství, a Filip, zvaný Hurepel, hrabě z Clermontu.
Po celou dobu své vlády Filip bedlivě dohlížel na francouzskou šlechtu, kterou účinně přivedl na buben. S francouzským duchovenstvem udržoval výborné vztahy, kanovníkům katedrálních kapitul ponechával volnost při volbě biskupů a upřednostňoval mnišské řády. Věděl také, jak získat podporu měst, uděloval privilegia a svobody obchodníkům a často pomáhal v jejich boji za vymanění se ze šlechtické moci. Obce mu na oplátku pomáhaly finančně i vojensky. Nejvíce pozornosti věnoval Filip Paříži, kterou nejen opevnil velkým valem, ale také nechal dát do pořádku její ulice a dopravní tepny. Na venkově rozmnožil počet villes neuves („nových měst“) neboli obcí, které získaly práva.
Vláda kapetovské monarchie nad obrovským královským panstvím i nad celým královstvím byla značně posílena tím, že Filip zavedl novou třídu správních úředníků, královské baillis a senešaly pro provincie, kteří byli králem jmenováni, aby dohlíželi na chování místních prévôts („proboštů“), aby jeho jménem vykonávali spravedlnost, vybírali pro něj příjmy panství a kromě dalších povinností povolávali ozbrojené síly.
Závěr:
Filip II. zemřel 14. července 1223. S vědomím vlastní síly byl prvním z Kapetovců, který za svého života nenechal korunovat svého nejstaršího syna a nebyl s ním spojen; ve skutečnosti z něj jeho výboje a silná vláda učinily nejbohatšího a nejmocnějšího krále v Evropě a připravily půdu pro velikost Francie ve 13. století.
Kapetovci se tak stali nejbohatšími a nejmocnějšími králi v Evropě.