Historie Jeruzaléma
První průzkumy a vykopávky v Jeruzalémě prováděli v 19. století především evropští křesťané, jako byli francouzští učenci Louis Félicien de Saulcy a Charles Clermont-Ganneau a Angličan sir Charles Warren, které inspirovala touha identifikovat místa zmíněná v Bibli. Fond pro výzkum Palestiny, založený v roce 1865, sponzoroval řadu vykopávek a topografických průzkumů. Teprve vykopávky Kathleen Kenyonové v letech 1961-1967 však přinesly první moderní vědecké archeologické práce ve městě.
Od roku 1968 probíhají ve Starém městě a jeho okolí rozsáhlé vykopávky z pověření Archeologického ústavu Hebrejské univerzity, Izraelského úřadu pro starožitnosti a Izraelské průzkumné společnosti. Vykopávky kolem jižních a západních zdí Chrámové hory, které dosáhly až k herodiánské dlažbě, odhalily schody vedoucí do Chrámu, podzemní vchod kněží do Chrámu a mnoho náboženských předmětů. Pozoruhodné jsou také pozůstatky veřejných budov podél hlavní ulice. Pozůstatky nalezené v obvodu první zdi v židovské čtvrti nesou otisk vypálení a zničení během plenění města Římany v roce 70 n. l. Byly objeveny náboženské artefakty z období Prvního chrámu a poprvé byly nalezeny zdi staveb datovaných do 8. a 7. století př. n. l. Tyto artefakty byly objeveny na místě, kde se nacházel první chrám. Jedna z nich byla identifikována jako „Široká zeď“ popsaná Nehemjášem. V židovské hrobce v Givʿat Ha-Mivtar bylo objeveno ukřižované tělo z římské doby, které mělo v kotníku stále zaražený hřeb. Rozsáhlé vykopávky v Citadele odhalily stavby z hasmonejského, herodského, křižáckého a mamlúckého období.
Blízko Chrámové hory uvnitř hradeb byly nalezeny pozoruhodné pozůstatky umajjovského paláce. Vykopávky prováděné od roku 1978 v oblasti hory Ofel a Davidova města odhalily doklady osídlení datovaného do 4. tisíciletí př. n. l., jakož i kanaánského a raně hebrejského osídlení, přičemž z posledně jmenovaného pochází množství pečetí, epigrafického materiálu a předmětů denní potřeby. Nejvýznamnějším objevem bylo římské a byzantské cardo, ulice vedoucí z blízkosti Sionské brány přes obnovenou židovskou čtvrť do její křižácké části a protínající staroměstská tržiště. Ulice byla rekonstruována s využitím antické dlažby, sloupů a hlavic. Významným příspěvkem k dějinám města byl objev křižáckého kostela, hospice a špitálu křižáckého řádu (12. století) v židovské čtvrti a obrovského prostoru hradeb a věží (z křižáckého a ajjúbidského období 12. a 13. století) mezi Hnojnou a Sionskou branou.
Rychlý archeologický výzkum v Jeruzalémě se však neobešel bez politických kontroverzí. V roce 1996 vyvolalo otevření výjezdu z archeologického tunelu podél Západní zdi obavy muslimů, že by vykopávky mohly podkopat islámské stavby na Chrámové hoře, a následovaly nepokoje. Stejně tak někteří Židé tvrdili, že renovace a vykopávky na Chrámové hoře zahájené muslimským waqfem (náboženským fondem) koncem 90. let 20. století mohou ohrozit židovské kulturní poklady.
Joshua PrawerBernard Wasserstein
Dávný původ města
Nejstarší stopy lidského osídlení v oblasti města, nalezené na kopci na jihovýchodě, pocházejí z pozdního chalkolitu (doba měděná) a starší doby bronzové (cca 3000 př. n. l.). Vykopávky odhalily, že osada existovala na místě jižně od Chrámové hory, a těsně nad pramenem Gihon byla nalezena mohutná městská zeď, která určila polohu starověkého sídliště. Název, známý v nejstarší podobě jako Urusalim, je pravděpodobně západosemitského původu a zřejmě znamená „založení Šalemu (Boha)“. Město a jeho nejstarší vládci, Egypťané, jsou zmíněni v egyptských Exekučních textech (asi 1900-1800 př. n. l.) a znovu v korespondenci Tell el-Amarna ze 14. století, která obsahuje poselství vládce města Abdi-Kheby (Abdu-Ḥeba), požadujícího pomoc svého panovníka proti nájezdníkům Hapiru (Habiru, ʿApiru). Biblické vyprávění zmiňuje setkání kanaánského Melchizedecha, údajně krále Salemu (Jeruzaléma), s hebrejským patriarchou Abrahamem. Pozdější epizoda biblického textu se zmiňuje o jiném králi, Adonizedechovi, který stál v čele amorejské koalice a byl poražen Jozuem.
Podle biblických zpráv byl Jeruzalém, ležící na hranicích Benjamína a Judy a obývaný smíšeným obyvatelstvem označovaným jako Jebusejci, dobyt Davidem, zakladatelem společného království Izraele a Judy, a město se stalo hlavním městem židovského království. To bylo datováno přibližně do roku 1000 př. n. l. Davidův nástupce, král Šalomoun, město rozšířil a postavil svůj chrám na mlatě Jebusejce Arauny (Ornana). Jeruzalém se tak stal místem královského paláce a posvátným místem monoteistického náboženství.
Contunico © ZDF Enterprises GmbH, MainzPodívejte se na všechna videa k tomuto článku
Po Šalamounově smrti se severní kmeny odtrhly. Kolem roku 930 př. n. l. město vyplenil egyptský faraon Šešonk I., kterého v roce 850 následovali Filištíni a Arabové a v roce 786 Joas Izraelský. Poté, co se judským králem stal Ezechiáš, vybudoval nové opevnění a podzemní tunel, který přiváděl vodu z pramene Gihon do bazénu Siloam uvnitř města, ale podlehl moci asyrského krále Sennacheriba, který si v roce 701 vynutil placení vysokého tributu. V roce 612 Asýrie postoupila své prvenství Babylonu. O osm let později byl Jeruzalém vypleněn a jeho král byl deportován do Babylonu. V roce 587/586 př. n. l. město a chrám zcela zničil Nebukadnesar II (Nabukadnezar) a začalo hebrejské zajetí. Skončilo v roce 538 př. n. l., kdy perský král Kýros II (Veliký), který zvítězil nad Babylonem, povolil Židům pod vedením Zerubábela z Davidova rodu návrat do Jeruzaléma. Chrám byl navzdory samaritánskému odporu obnoven (515 př. n. l.) a město se stalo centrem nové státnosti. Jeho pozice byla posílena, když Nehemiáš (asi 444) obnovil jeho opevnění.
Helenistické a hasmonejské období
S příchodem Alexandra Velikého a jeho vítězstvím u Issu v roce 333 př. n. l. se Jeruzalém dostal pod řecký vliv. Po Alexandrově smrti připadla Palestina podílu jeho maršála Ptolemaia I. Sotera, syna Lagova, který obsadil Egypt a z Alexandrie učinil své hlavní město. V roce 198 př. n. l. získala Jeruzalém severní dynastie, pocházející od Seleuka I. Nikatora, dalšího Alexandrova maršála, která vládla z Antiochie (dnes v Turecku). Růst řeckého, pohanského vlivu se dotkl ortodoxních Židů, jejichž nepřátelství propuklo v roce 167 př. n. l. v ozbrojené povstání poté, co Seleukovec Antiochos IV Epifanés úmyslně znesvětil Chrám. Povstání vedl Matathias, syn Hasmoneův (Hasmon), a pokračoval v něm jeho syn Judas, známý jako Makabejský (Makabejský). Hasmonejcům se podařilo vyhnat Seleukovce a Jeruzalém znovu získal postavení hlavního města nezávislého státu, jemuž vládla kněžská dynastie Hasmonejců.