Invaze a protiinvaze, 1950-51

Jih do Pusanu

Na začátku roku 1949 Kim Ir-sen prosazoval u sovětského vůdce Josifa Stalina, že nastal čas pro konvenční invazi na jih. Stalin to odmítl, protože se obával relativní nepřipravenosti severokorejských ozbrojených sil a možného zapojení USA. V průběhu následujícího roku komunistické vedení vybudovalo KPA do podoby impozantní útočné síly po vzoru sovětské mechanizované armády. Číňané uvolnili korejské veterány z Lidové osvobozenecké armády, zatímco Sověti poskytli výzbroj. V roce 1950 měli Severokorejci oproti Jihu značnou převahu ve všech kategoriích vybavení. Po další Kimově návštěvě Moskvy v březnu až dubnu 1950 Stalin schválil invazi.

Korejská válka

Jihokorejští vojáci na 38. rovnoběžce, 1950.

USA. Ministerstvo obrany

Události korejské války

V předvečer 25. června Severokorejci za hromové dělostřelecké palby udeřili přes 38. rovnoběžku. Hlavní ofenzíva vedená I. sborem KPA (53 000 mužů) se hnala přes řeku Imjin směrem k Soulu. II. sbor (54 000 vojáků) útočil po dvou značně oddělených osách, jedna vedla přes města Ch’unch’ŏn a Inje na Hongch’ŏn a druhá po silnici na východní pobřeží směrem na Kangnŭng. KPA vstoupila do Soulu odpoledne 28. června, ale Severokorejci nedosáhli svého cíle, kterým byla rychlá kapitulace Rheeovy vlády a rozpad jihokorejské armády. Místo toho zbytky sil ROKA v oblasti Soulu vytvořily obrannou linii jižně od řeky Han a na silnici na východním pobřeží se jednotky ROKA v pořádku vzdaly. Přesto, pokud měl Jih odvrátit kolaps, bude potřebovat pomoc – od amerických ozbrojených sil.

Truman zpočátku reagoval tak, že nařídil MacArthurovi převést munici do ROKA a použít letecké krytí k ochraně evakuace amerických občanů. Namísto tlaku na vyhlášení války Kongresem, které považoval za příliš poplašné a časově náročné, když šlo o čas, se Truman obrátil na OSN s žádostí o sankce. OSN pod vedením USA vyzvala k zastavení invaze (25. června), členské státy OSN pak k poskytnutí vojenské pomoci Korejské republice (27. června). Podle statutu Rada bezpečnosti projednala a přijala rezoluce, které mohl vetovat některý ze stálých členů, například Sovětský svaz. Sověti však Radu bojkotovali kvůli otázce přijetí komunistické Číny do OSN. Kongres a veřejné mínění ve Spojených státech mezitím podpořily vojenský zásah bez výraznějšího nesouhlasu.

Poté, co Trumanova administrativa prokázala politickou vůli, musela čelit neradostné pravdě, že nemá příliš účinnou vojenskou sílu, aby mohla invazi čelit. MacArthur zajistil závazek tří japonských divizí, ale americké pozemní síly pouze rozšířily rozsah porážky. Téměř osm týdnů u Osanu, podél řeky Kum, přes Taejŏn a na jih k Taegu američtí vojáci bojovali a umírali – a někteří utíkali. Oslabené nedostatečnou výzbrojí, omezenými počty a nejistým velením byly americké jednotky často obléhány proudy uprchlíků prchajících na jih, což zvyšovalo hrozbu infiltrace partyzánů. Tyto podmínky vedly k nešťastným útokům na korejské civilisty, jako byla například střelba na stovky uprchlíků u železničního viaduktu poblíž vesnice Nogun-ri západně od řeky Naktong v posledním červencovém týdnu.

Korejská válka: američtí vojáci

Američtí vojáci: američtí vojáci

Američtí vojáci: američtí vojáci v Koreji. vojáci obsluhující kulomet během korejské války, cca 1950.

Knihovna Harryho S. Trumana/NARA

Teprve v prvních srpnových týdnech začalo Velitelství spojených národů neboli UNC, jak byly MacArthurovy divizní síly nově označeny, Severokorejce zpomalovat. Osmá armáda, které velel generálporučík Walton H. Walker, jeden z nejlepších velitelů sborů v Evropě v letech 1944-45, a ROKA vedená generálmajorem Čung Il-kwonem se zmobilizovaly a úspěšněji se bránily. Zásobování probíhalo přes přístav v Pusanu, kde logistický systém osmé armády závisel na korejských a japonských technicích a na tisících korejských dělníků. Aby zastavil severokorejské tanky a podpůrné dělostřelectvo a pěchotu, přivezl Walker střední tanky Sherman a Pershing, raketomety, dělostřelectvo, protiletadlová děla a především letadla blízké vzdušné podpory. Pátá letecká armáda útočila na předsunuté jednotky KPA letouny P-51 Mustang z druhé světové války, novými proudovými letouny F-80 a F-84, a dokonce i bombardéry B-26 a B-29. Letky americké námořní pěchoty, naloděné na lehkých letadlových lodích, byly schopny létat kdekoli podél fronty a rychle reagovat na požadavky pozemních sil a na východním pobřeží se křižníky a torpédoborce amerického námořnictva staly námořním těžkým dělostřelectvem pro I. sbor Korejské republiky. Mezitím začaly přijíždět čerstvé jednotky americké armády a námořní pěchoty doplněné o brigádu britského Commonwealthu. Ve stejném období začala ROKA, jejíž početní stav se v důsledku úmrtí, kapitulací, několika zběhů a značných dezercí zmenšil na polovinu předválečného stavu, znovu doplňovat své řady záložníky, dobrovolníky z řad studentů a muži, kteří se dostali do ulic měst, když Jihokorejci ustupovali.

V obavě, že přesun bojové síly směrem k UNC bude pokračovat i v září, nařídil polní velitel KPA generál Kim Chaek postup proti linii řeka Naktong-Taegu-Yŏngdŏk, která se brzy proslavila jako „Pusanský perimetr“. Hlavní snahou bylo dvojí obklíčení Taegu, doplněné tažením na Masan a P’ohang, jihozápadní a severovýchodní pobřežní kotvy perimetru. Žádný z nich nedosáhl významných cílů. V bitvě u Tabu-dongu (18.-26. srpna) porazila 1. korejská divize a americký 27. plukovní bojový tým hlavní obrněný útok Severokorejců na Taegu. Do 12. září byla KPA, jejíž dva sbory byly zredukovány na 60 000 mužů a tankové síly zničeny, na většině míst západně od Naktongu a daleko od Taegu a P’ohangu zahnána zpět. V tu chvíli se celá strategická rovnováha války změnila náhlým objevením se X. sboru u Inch’ŏn.

Armáda Spojených států

Američtí vojáci během korejské války.

Pfc. James Cox-Army/NARA

.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.