Izajáš
Proroctví Prvního Izajáše
První Izajáš obsahuje slova a proroctví Izajáše, nejvýznamnějšího judského proroka z 8. století př. n. l., která sepsal buď on sám, nebo jeho současní stoupenci v Jeruzalémě (asi 740 až 700 př. n. l.), spolu s některými pozdějšími doplňky, jako jsou kapitoly 24-27 a 33-39. V této knize jsou obsaženy i některé další kapitoly. První z těchto dvou dodatků byl pravděpodobně napsán pozdějším Izajášovým žákem nebo žáky kolem roku 500 př. n. l.; druhý dodatek je rozdělen na dvě části – kapitoly 33-35, napsané v době babylonského vyhnanství v roce 586 př. n. l. nebo po něm, a kapitoly 36-39, které čerpaly z pramene použitého deuteronomickým historikem v II. knize královské, kapitoly 18-19. Tyto kapitoly byly napsány v roce 586 př. n. l., tedy v době, kdy byl Izajáš vyhnán do Babylonu. Druhý hlavní oddíl Izajáše, který lze označit jako Druhý Izajáš, i když byl kvůli chronologii rozdělen na Deutero-Izajáše a Trito-Izajáše, napsali členové Izajášovy „školy“ v Babylóně: kapitoly 40-55 byly napsány před a po dobytí Babylóna v roce 539 perským králem Kýrem II. velkým a kapitoly 56-66 byly sepsány po návratu z babylónského vyhnanství v roce 538. Kapitoly 40-55 byly napsány před a po dobytí Babylóna perským králem Kýrem II. velkým. Kanonická kniha Izajášova po redakční úpravě nabyla své současné podoby pravděpodobně v průběhu 4. století př. n. l. Pro svou mesiášskou (spasitelskou postavu) tematiku se Izajáš stal mimořádně významným mezi prvními křesťany, kteří sepsali Nový zákon, a sektáři v Kumránu u Mrtvého moře, kteří očekávali blížící se mesiášský věk, dobu, která zahájí období Posledního soudu a Božího království.
Izajáš, prorok, kněz a státník, žil v posledních letech Severního království a za vlády čtyř judských králů: Uziáš (Azariáš), Jótam, Achaz a Ezechiáš. Byl také současníkem proroků sociální spravedlnosti: Amos, Ozeáš a Micheáš. Pod vlivem jejich prorockých výkřiků proti sociální nespravedlnosti přidal Izajáš témata vlastní svému prorockému poslání. Králům, politickým a hospodářským představitelům a lidu země předal poselství, které se vracelo téměř pět století zpět do období soudců: o svatosti Jahveho, o příchodu Jahveho Mesiáše, o Jahveho soudu a o nutnosti vložit svou vlastní důvěru a důvěru národa v Jahveho, a nikoli v moc pomíjivých hnutí a národů. Přibližně od roku 742 př. n. l., kdy poprvé zakusil své povolání stát se prorokem, až do roku 687 Izajáš ovlivňoval běh judských dějin svými věštbami o zkáze, soudu a naději i svými poselstvími obsahujícími hrozby i zaslíbení.
Důvěrně se seznámil s bohoslužbou na Mt. Sionu díky svému kněžsko-prorockému postavení, s Chrámem a jeho bohatou obrazností a rituálními praktikami a disponoval hlubokým pochopením významu královské moci v Judsku z teologického i politického hlediska, byl Izajáš schopen vykládat a radit vůdcům i prostému lidu o smluvních zaslíbeních Jahveho, Hospodina zástupů. Protože byli prodchnuti následujícím přesvědčením – Bůh přebýval na hoře Sion, v chrámu ve městě Jeruzalémě a v osobě Krále – mesiášská fráze „Bůh je s námi“ (Immanuel), kterou Izajáš použil, nebyla bledou abstrakcí teologického pojmu, ale konkrétní živou skutečností, která našla své vyjádření v chrámové teologii a poselství velkého proroka.
V kapitolách 1-6 jsou zaznamenány věštby Izajášova raného působení. Jeho povolání, vizionářský zážitek v jeruzalémském chrámu, je popsáno jedním z nejvlivnějších symbolických jazyků starozákonní literatury. V roce smrti krále Uzijáše (742 př. n. l.) měl Izajáš vidění Hospodina trůnícího v nebeském chrámu, obklopeného serafíny – hybridními postavami lidí, zvířat a ptáků, kteří navštěvovali božstvo v jeho svatyni. Pravděpodobně při prožívání této majestátní představy, která byla umocněna skutečným prostředím a obřadními a rituálními předměty jeruzalémského chrámu, byl Izajáš mysticky přenesen z pozemského chrámu do nebeského chrámu, z mikrokosmu do makrokosmu, z posvátného prostoru v profánním čase do posvátného prostoru v posvátném čase.
Jahve je v Izajášově mystickém, extatickém prožitku příliš vznešený, než aby mohl být popsán jinak než obrazem okřídlených serafínů, kteří skrývají jeho slávu a navzájem na sebe volají:
„Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů;
celá země je plná jeho slávy.“
Když z hořícího kadidla stoupal dým, Izajáše sžíraly pocity nehodnosti („Běda mi, neboť jsem ztracen!“), ale jeden ze serafínů se dotkl Izajášových rtů hořícím uhlíkem z oltáře a prorok uslyšel slova: „Tvá vina je odňata a tvůj hřích odpuštěn.“ Izajáš pak uslyšel hlas Jahveho, který se ptal nebeské rady: „Koho mám poslat a kdo půjde za nás?“ „Koho?“ zeptal se Jahve. Prorok, zaujatý jako účastník mystického dialogu, odpověděl: „Tady jsem! Pošli mě.“ Dozvídá se, že poselství, které má nebeská rada předat lidu smlouvy, nebude vyslyšeno.
Izajášovy věštby jeruzalémskému lidu z let asi 740 až 732 př. n. l. kárají judský národ za jeho četné hříchy. Náboženské, sociální a hospodářské hříchy Judska se valí z prorokových výroků ve staccatovém sledu: (1) „Už nepřinášejte marné oběti, kadidlo je mi ohavností. Novoluní a sobota a svolávání shromáždění – nesnesu nepravost a slavnostní shromáždění,“ proti náboženské povrchnosti; (2) „přestaňte páchat zlo, učte se konat dobro; hledejte spravedlnost, napravujte útlak; zastávejte se sirotků, přimlouvejte se za vdovy,“ proti sociální nespravedlnosti; a (3) „Pojďte nyní, uvažujme spolu, praví Hospodin: i když jsou vaše hříchy jako šarlat, budou bílé jako sníh,“ výzva k poslušnosti vůči Smlouvě. Prorok také volal po míru: „a budou bít své meče v radlice a svá kopí v háky na prořezávání; národ nepozdvihne meč proti národu a válce se už nenaučí“. Hříchy Judy jsou však četné: bohatí utlačují chudé, národ plýtvá svými ekonomickými zdroji na vojenské výdaje, v zemi bují modlářství, každý se snaží podvést svého bližního, ženy se na ulicích chlubí svými sexuálními půvaby a je mnoho těch, kteří se ráno nemohou dočkat silného nápoje, aby přečkali den. Jeden z Izajášových výroků varuje: „Běda těm, kdo jsou hrdinové v pití vína a udatní muži v míchání silného nápoje, kdo za úplatek osvobozují viníka a nevinného zbavují jeho práva!“
V průběhu syrsko-efraimitské války (734-732 př. n. l.) začal Izajáš zpochybňovat politiku judského krále Achaza. Sýrie a Izrael se spojily proti Judsku. Izajáš mladému judskému králi radil, aby důvěřoval Jahvemu. Izajáš zřejmě věřil, že Asýrie se o severní hrozbu postará. Achaz si ve své bázlivosti nechtěl od Jahveho vyžádat znamení. Izajáš v rozčilení králi řekl, že mu Jahve stejně dá znamení: „Hle, mladá žena počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel“. A tak v době, kdy toto dítě bude umět volit dobro a odmítat zlo, budou oba menší králové severu, kteří ohrožovali Judsko, Asyřany znemožněni. Jméno Immanuel, „Bůh je s námi“, bude mít v této situaci význam, protože Bůh na hoře Sion a zastoupený v osobě krále bude věrný svému lidu Smlouvy. Achaz však vložil svou důvěru ve spojenectví s Asýrií pod vedením velkého dobyvatele Tiglat-pilesera III. Aby dal naději lidu, který v roce 738 př. n. l. začínal pociťovat asyrské vpády do judských zemí, pronesl Izajáš věštbu „lidu, který chodil v temnotách“: „Neboť se nám narodilo dítě, byl nám dán syn a vláda bude na jeho rameni a jeho jméno se bude jmenovat Podivuhodný rádce, Mocný Bůh, Otec věčnosti, Kníže pokoje.“ Izajáš věřil, že Jahve nastolí království míru pod vládou davidovského vládce.
V letech 732 až 731 př. n. l., kdy padlo severní království, Izajáš v Judsku prorokoval dál, ale pravděpodobně ne nijak hlasitě až do doby, kdy Asyřané dobyli Samaří. Asyrský král je popsán jako metla Božího hněvu, ale Asýrie také zakusí Boží soud za svá zvěrstva v době války. Během jednoho z období asyrské expanze směrem k Judsku pronesl Izajáš své slavné davidovské mesiášské (spasitelské) orákulum, v němž prorokuje příchod „výhonku z pařezu Jesseho“, na němž spočine Hospodinův Duch a který nastolí „pokojné království“, v němž „vlk bude bydlet s beránkem“. Tuto první část Prvního Izajáše uzavírá chvalozpěv.
Kapitoly 13-23 obsahují výčet věšteb proti různým národům – Babylonu, Asýrii, Filištínům, Moábcům, Sýrii, Egyptu a dalším utlačovatelům Judska. Pocházejí pravděpodobně z doby, kdy začal vládnout Ezechiáš (asi 715). V roce 705 př. n. l. však asyrský Sargon zemřel a Ezechiáš, obecně prozíravý a reformní král, se začal zaplétat do mocenského boje mezi Babylonem, Egyptem a Asýrií. Izajáš nabádal Ezechiáše, aby během revolučních zmatků zůstal neutrální. Ačkoli asyrský Senacherib táhl na jih, aby potlačil vzpouru palestinských vazalských států, Izajáš – na rozdíl od svého předchozího zastánce neutrality – nabádal svého krále, aby se Asyřanům postavil na odpor, protože Jeruzalém ochrání Hospodin, a ne takzvaní egyptští spojenci, kteří „jsou lidé, a ne Bůh“. Poté prorokoval nadcházející věk spravedlnosti a Ducha, který přinese obnovené stvoření.
Druhý Izajáš (kapitoly 40-66), který pochází ze školy Izajášových žáků, lze rozdělit na dvě období: kapitoly 40-55, obecně nazývané Deutero-Izajáš, byly napsány kolem roku 538 př. n. l. po zkušenosti s vyhnanstvím; kapitoly 56-66, někdy nazývané Trito-Izajáš (nebo III. Izajáš), byly napsány po návratu vyhnanců do Jeruzaléma po roce 538 př. n. l.
.