Je čas skoncovat se stereotypem „kočičích žen“
Poslouchejte, sestry.
Dnes se vrhnu na tvrdou pravdu, která se týká nás všech, takže si dejte kávu, otevřete víčka a soustřeďte se. Protože dnes se pustíme do toxického tropu, který ženám pekelně škodí. A já budu potřebovat, abys byla vzhůru, aby to fungovalo.
*dokončí kávu*
Jdeme na to.
Největší trik, který se patriarchátu kdy povedl, bylo přesvědčit ženy, že se nemáme rády. Tuto myšlenku nám vtloukali už od základní školy (pozor na protivné holky!), posilovali ji na pracovišti (ta protivná šéfová) a utvrzovali ve všech možných formách médií. Vždyť ani ve frontě u pokladny v obchodě nemůžu utéct, aniž by mi někdo vnucoval, že ženy neumějí hrát hezky.
Tamhle čekám, až zaplatím za nákup, a bum. Patnáct různých časopisů je naskládaných ve výšce očí a v každém z nich je nějaký hollywoodský ženský spor. Je jedno, že všechny ty příběhy jsou brak. To je sice pravda, ale o to nejde. Jde o bolestně zjevný dvojí metr, který je tu ve hře.
Může mi někdo – kdokoli – říct, jaký je hanlivý mužský ekvivalent kočičí rvačky?
Spoiler: žádný není.
Což je divné, že? Nesouhlasit není ze své podstaty ženské chování. Muži se hádají a řeší věci pořád. Rozdíl je v tom, že když to dělají, nikdo se jim neposmívá představou koťat, která na sebe drápou a syčí.
Když se hádají muži, je to zdravá debata. Když se hádají ženy, mňoukají!
Dámy, nevím, jak vám, ale mně je z tohoto trivializujícího tropu, z dvojího metru, který udržuje, a z toho, že ho přijímáme jako normální, zle. Kdybych mohla patriarchátu vytrhnout z opasku jeden nástroj a hodit ho do ohně na smetišti, kterým byl rok 2017, byl by to tenhle. Z příliš mnoha důvodů, než aby se tu daly vyjmenovat, ale nabídnu jich několik:
Především se nálepka „kočičí ženy“ používá k diskontinuitě oprávněného ženského hněvu. Ženám není dovoleno mít ve vzájemných vztazích kotrmelce, aniž by byly vykresleny jako malicherné. To nás nutí maskovat legitimní problémy, abychom se vyhnuly nespravedlivému odsudku. S tím se muži potýkat nemusí.
Druhé, přesvědčuje to ženy v pracovním kolektivu, že by na sebe měly pohlížet jako na konkurenci – místo jako na spojenkyně. Podle generální ředitelky Facebooku Sheryl Sandbergové: „Největším nepřítelem žen, jak nás varují, je mocná žena. Když se na nějakou obrátíte s prosbou o radu, místo aby vám otevřela dveře, zavře vám je dřív, než do nich stačíte vkročit… Ale statisticky to není pravda.“
Podívejte se kolem sebe. V tomto článku jsem hypertextově propojil skutečné vědecké studie, které vyvracejí vyprávění o kočičích ženách. Fakta jsou venku – ale tenhle tropus existuje dál. Sestry, je načase, abychom si položily otázku proč.
Proč tento vědecky vyvratitelný narativ stále přežívá?
Řeknu vám proč. Je to lež, která nás má rozdělit. Aby nám zabránila v pokroku. Pokud si ženy navzájem nedůvěřují, společenství zůstává rozdělené. Naše síla je ztracena.
A bohužel to funguje.
Celé své mládí jsem strávila nedůvěrou k ženám, dokud jsem nenastoupila do profesionálního týmu složeného téměř výhradně z žen. Myslel jsem si, že budou nenapravitelné, ale to jsem se hrozně mýlil. Jsou silné a bystré. Jsou pekelně soutěživé, ale nesežerou se navzájem zaživa. Máme své neshody, ale nejsou to zatracené kočičí bitky. Jako když železo brousí železo, udělaly ze mě tyto divoké ženy silnějšího člověka. A upřímně, nikdy v životě jsem necítila větší podporu. Protože dobře spolupracující ženy vůbec nejsou vzácné – je to norma.
Na rozdíl od toho, co by si papá patriarchát přál, se máme ve skutečnosti rády. Dokonce si rády pomáháme. Pokud se nám naskytne profesní příležitost, spíš se navzájem vytáhneme nahoru, než abychom se shodily.“
Slyšíte, co mi vychází z úst?“
Ženy. Nejsou. Catty.
Jsou zatraceně úžasné.
Můžeme tedy přestat přijímat tento stereotyp? Můžeme ho přestat utvrzovat? Patriarchát nepotřebuje žádnou pomoc, sestry. Pozvedněte svůj hlas a dejte světu najevo, že celý tenhle fenomén „kočičích žen“ je #FakeNews.
Je unavený a je třeba ho ukončit.
Čím dřív, tím líp.