Jednoduše… Dějiny Bejrútu a Libanonu
new internationalist
číslo 258 – srpen 1994
Prostě… dějiny Bejrútu a Libanonu
1 PATCHWORK
Vzkvétající fénické městské státy na východním pobřeží Středozemního moře dominovaly obchodu starověkého světa před rokem 1000 př. n. l.. V následujících staletích je oblast dobyta Peršany, Alexandrem Velikým a Římany. O všech těchto různých obdobích svědčí starověké ruiny po celé oblasti. V těchto dobách vedle sebe žijí různé náboženské, politické a etnické skupiny, někdy v míru, jindy ne. V roce 610 n. l., kdy prorok Mohamed začíná vyučovat islám, je oblast stále pod nadvládou Římanů. Od roku 634 n. l. zde vládnou různí chalífové, což vyvrcholí vznikem osmanského státu.
V 11. století n. l. se v oblasti již usadila většina komunit, které zde žijí dnes.
2 OSTROMANSKÁ VLÁDA
V roce 1516 se vlády ujímají Osmané. Vládnout budou po čtyři století až do roku 1918. Osmanská vláda je založena na ekonomice; křesťané a židé – „lidé knihy“ – musí uznat islámskou vládu, ale mohou vyznávat své vlastní náboženství. Jsou osvobozeni od branné povinnosti, ale musí platit volební daň.
Vládce zajímají spíše příjmy z daní než konvertité.
Příspěvek
Místní daňoví hospodáři se stávají mocnými rodinami své oblasti. Mnohé z těchto rodin ovládají politiku dodnes. Bejrút nabývá na významu a z 6 000 obyvatel na počátku století vzroste do roku 1861 na 46 000.
Od roku 1860 dochází k opakovaným střetům mezi feudálními vlastníky půdy a rolníky a mezi jednotlivými skupinami. V roce 1860 drúzští muslimové masakrují křesťany.
3 FRANCOUZSKÝ MANDÁT
Od roku 1840 získávají vliv západní mocnosti. Po porážce Turecka ve válce v letech 1914-1918 a rozpadu Osmanské říše obsazují Francouzi Libanon a Sýrii a získávají mandát Společnosti národů k jejich správě (stejně jako Velká Británie v Palestině). Připojením sousedních okresů, které byly součástí bývalých osmanských provincií Bejrút a Damašek, vzniká „Velký Libanon“. Mnoho muslimů zpočátku odmítá přijmout označení „libanonský“, chtějí zůstat připojeni k syrskému vnitrozemí a považují novou zemi za západně a křesťansky orientovanou. V roce 1926 vzniká Libanonská republika a je vypracována ústava, jejíž velká část platí dodnes. Ta výslovně zakazuje vzdát se jakéhokoli území nové země. V ústavě je zakotveno soužití různých skupin.
4 NEZÁVISLOST
V roce 1943 parlament potvrzuje nezávislost země. Francie reaguje uvězněním prezidenta al-Khouryho, premiéra Riada Solha a tří ministrů vlády. Dochází ke generální stávce a povstání. Pod tlakem britské a americké vlády Francie ustupuje. Francouzskou trikolóru nahrazuje nová vlajka se zeleným cedrem uprostřed.
Za jásotu všech skupin vzniká Libanonský národní pakt. Jedná se o kompromis. Křesťané se zříkají ochrany západních mocností a muslimové se zříkají spojení se Sýrií nebo jinými arabskými státy. Ve vnitroarabských konfliktech zůstane Libanon neutrální.
V roce 1948 vzniká Stát Izrael, což způsobuje příliv Palestinců do jižního Libanonu.
Adverze
5 OBČANSKÁ VÁLKA
V roce 1958 začíná v Libanonu první válečný konflikt. Libanonci reagují na panarabskou výzvu egyptského prezidenta Násira. Poprvé zasahují Spojené státy, které ve funkci prezidenta nahrazují Kamila Chamouna generálem Chehabem. V roce 1975 vypuká druhá občanská válka mezi křesťansko-maronitskými libanonskými silami a Národním hnutím podporovaným Organizací pro osvobození Palestiny (OOP). Dochází k masakrům, zejména palestinských obyvatel Tel-al-Zaateru a Karantiny ze strany křesťanů a křesťanských obyvatel Damúru ze strany Palestinců. V roce 1976 je Sýrie požádána o pomoc při řešení krize a reaguje obsazením celé země kromě jejího jihu. V roce 1978 izraelská armáda vtrhne do jižního Libanonu po nájezdech OOP do Izraele. K udržení míru jsou vyslány prozatímní síly OSN v Libanonu (UNIFIL). Izrael vytváří na jihu země zástupné milice. Syrská armáda ostřeluje křesťany ve východním Bejrútu.
6 IZRAELSKÁ INVAZE
6. června 1982 Izraelci vtrhnou do Libanonu, během tří dnů pochodují až k Bejrútu a město na tři měsíce obléhají. Jednotky OOP jsou z Bejrútu evakuovány pod dohledem mnohonárodních sil. Zvolený libanonský křesťanský prezident Bašír Gemayel je zavražděn. Křesťané pod izraelským krytím masakrují palestinské civilisty v táborech Sabra a Šatíla. Dochází k sebevražedným atentátům na mnoho strategických zahraničních budov, včetně izraelského vojenského velitelství v Tyru, velvyslanectví USA a francouzského vojenského velitelství v Bejrútu. Libanonská a izraelská vláda se dohodnou na podmínkách izraelského stažení pod podmínkou, že odejde také syrská armáda. Sýrie se odmítá stáhnout. Americké válečné lodě ostřelují muslimské a drúzské oblasti Libanonu. V roce 1984 navštěvuje prezident Pierre Gemayel prezidenta Asada v Damašku, aby zopakoval svůj požadavek na stažení Sýrie. V témže roce začíná braní rukojmích, mezi nimiž je i několik západních občanů. V roce 1985 se Izraelci stahují ze Sidonu a zahajují represivní politiku „železné pěsti“ v jižním Libanonu. Šíitské milice Amal se snaží podmanit si Palestince obléháním jejich táborů v Bejrútu.
7 DOHODA
Neúspěch libanonského parlamentu při volbě nového prezidenta vede k ustavení soupeřících vlád v západním a východním Bejrútu. Odstupující prezident Amín Gemayel jmenuje náčelníka generálního štábu armády generála Michela Aouna prozatímním premiérem. Aún vyhlašuje válku syrské armádě v Libanonu. Východní Bejrút je obléhán Sýrií a jejími spojenci. V roce 1989 všechny strany souhlasí s mírem dojednaným na setkání vedoucích představitelů v Táifu v Saúdské Arábii. Dohoda z Taifu znovu potvrzuje víru ve stát, v němž budou vedle sebe existovat různé konfese. Poskytuje větší pravomoci předsedovi vlády a menší pravomoci prezidentovi. Výsledky konference mají široký mezinárodní souhlas, ale narážejí na domácí odpor. První prezident René Mowad je po krátké době ve funkci zavražděn a nahrazen Eliasem Hrawim. Boje pokračují, zejména mezi křesťanskými skupinami.
8 MÍR A PŘÍLEŽITOSTI
Válka v Perském zálivu přináší sblížení mezi Sýrií a USA. Syřané postupují proti Aúnovi a porážejí ho. Svolává se parlament a se syrskou podporou ruší válečné struktury, včetně zelené linie rozdělující východní a západní Bejrút. Po určitém boji jsou odzbrojeny hlavní milice (včetně Palestinců, ale ne islámské skupiny Hizballáh). V roce 1991 vláda velkých milicí končí. Hospodářská situace se však zhoršuje, což vede 6. května ke generální stávce a odstoupení premiéra Karamiho. Slabá účast ve všeobecných volbách v roce 1992 je způsobena především bojkotem ze strany opozice – zejména křesťanů – na protest proti parlamentnímu přepisování volebního zákona a proto, že volby v podmínkách totální okupace nemohou být svobodné a spravedlivé. Z toho profitují především radikálnější šíitské muslimské strany, včetně Hizballáhu, který získává křesla v parlamentu. Premiérem je jmenován Rafic Hariri, miliardář a mecenáš různých kauz, který slibuje nové budovy, nová pracovní místa a nový Libanon.
.