Kalí je 3000 let stará feministická ikona, kterou dnes potřebujeme
Považte, že Kálí, hinduistická bohyně.
Divoká, nahá, s vyplazeným jazykem – nepříjemný, divoký obraz síly, překypující čistou mocí. Nosí ty nejkrásnější šperky – zdobené náramky a náhrdelníky a úžasné náušnice ve tvaru slona. Všude na ní a kolem ní je krev – ta znepokojivá látka, kterou ženy důvěrně znají: Je na jazyku, na náhrdelníku z useknutých hlav a na sukni z vytržených rukou, která jediná zakrývá její nahotu; je na kaluži u jejích nohou. Tam také leží démon s uťatou hlavou a vedle ní její manžel-Šiva, ničitel, had a všechno.
Připomeňte si hliněné podobizny Kálí, které se ručně vyrábějí přímo u chrámu Kalighat v Kalkatě – některé jsou mnohem větší než člověk, jiné miniatury – s vyplazenými jazyky a tančícíma rukama:
Kali ztělesňuje bezbřehou a existenciální svobodu být – aniž bychom žádali o svolení.
Je skutečným monstrem v tom smyslu, že je děsivá i vzbuzující úctu, krásná způsobem, který není v žádném případě hezký – není povrchní, není ovladatelná, není pohodlná. Kali, podívej se na ni, nemůže se starat o to, jestli je sympatická nebo ne. Nebojí se své síly, a pokud se jí bojíte, je to na vás. Není to ten typ božstva, které snadno najdete sedět na poličce v obývacím pokoji nebo viset na zdi s měsíčkovými věnci kolem rámu – a to je jen dobře, protože ona musí zabíjet.
Kali je kvintesencí ztělesnění šakti, ženské síly. Objevuje se jako samostatná bohyně kolem roku 1000 př. n. l. a vyvíjí se jako kontroverzní postava: je děsivým, krvelačným ztělesněním zkázy a nejvyšší ochránkyní před zlem. Je duchovní i tělesná, erotická i sexuální a jako taková odvážná: v tantrických kultech, které se kolem ní točí, je erotika především způsobem, jak se postavit svým nejhlubším obavám.
Arundhuti Singhal, spoluzakladatel Mythology Project, platformy pro analýzu mytologie a folklóru, poznamenává, že ambivalentní a někdy i rozporuplná povaha Kálí je v souladu s tím, že je raným ženským božstvem. Dvojakost a mnohostrannost byla ve starověku vlastností spojenou s ženským božstvím, vysvětluje. Mužští bohové mají jednu stránku – s výjimkou Šivy, který má komplexní povahu, protože obsahuje jak ženskou, tak mužskou přirozenost – ale, říká Singhal, „neměli byste bohyni, která by znamenala jen jednu věc.“
Kali a další rané ženské bohyně byly výrazem přírody. Stejně jako příroda má destruktivní i laskavou stránku. V tom není tak docela devia, plnohodnotná bohyně, ale sdílí rysy takzvaných asur (démonů, ale jen z nedostatku lepšího překladu), různých nadpřirozených bytostí, které nemají vždy schopnost udržet své vášně pod kontrolou. Jako ženě jí náleží moc stvoření; a jako ženě jí náleží i samotná síla přírody.
To z Kálí dělá feministickou ikonu, kterou dnes potřebujeme, protože je to komplexní postava mnoha kontrastních rysů, z nichž všechny jsou stejně důstojným vyjádřením ženské síly – neomluvitelné, protože ani neuvažuje o tom, že by mohlo být za co se omlouvat.
Kalí v mytologii zprostředkovává pojetí ženskosti, které se velmi liší od skromných, půvabných ideálů, jež jsou hlavním proudem ve světě kolem – včetně Indie, země, která tuto divokou bohyni zrodila a která přesto předepisuje ideální ženu jako poslušnou, submisivní, poslušnou. Kálí nic takového není: Její síla a divokost jsou větší než Šivova, kterého málem zabije tím, že na něj dupne, což je obraz tak rozrušující pro patriarchát, že, jak vysvětluje mytolog Devdutt Pattanaik v knize Sedm tajemství bohyně, byl dlouho utajován.
Mýtus chce, aby byla krvežíznivá a nezvladatelná, zatímco Šiva, mužský bůh, je moudrý a ovládá se: Ale to, jak Singhal poznamenává, je jen mužské převyprávění příběhu, formované staletími patriarchálních hodnot.
Existuje i jiný způsob, jak o tom přemýšlet, podle něhož se bohyně nesnaží Šivu ovládnout – tančí, oslavuje své vítězství nad démonem a nechala se unést. To proto, že, jak poznamenává Pattnaik, síla Kálí je čistá příroda, která „je lhostejná k lidskému pohledu“. Jakékoli záměry a pocity, které do ní můžeme promítnout, jsou pouhými interpretacemi:
Představuje přírodu v její nejsyrovější a nejnezkrotnější podobě. Je vyvrcholením všeho, co je síla a moc. Je milující, aniž by byla oddaná. Je dokonalou matkou – matkou veškeré síly -, aniž by byla redukována na roli matky.
Ženskost Kálí není performativní. Není, jako ovladatelnější avatary ženského božství, jako je Durga nebo Parvati, uklidňující, rozumná, submisivní nebo skromná. Ale nemá ani rysy, které v ní staré i nové feministky viděly a milovaly. Není rozzlobená – i když je jako vzteklá -, protože příroda hněv nezná. Není ani divoká, ačkoli její vzhled odmítá omezení kultury. Je prostě divočinou samotnou.
Volba Kálí jako ikony není znovuzískání práva být agresivní, divoká, ošklivá nebo nemilosrdná – je to přijetí toho, že konečným cílem, za který ženy stále bojují, je prostě být. Jako Kálí – ať už se v ní lidský pohled rozhodne vidět cokoli.