Košenila
od Rushika Hage
Po staletí hledali Evropané dokonalé červené barvivo, protože červená barva byla velmi ceněná a poněkud obtížně dostupná. Červenou bylo možné získat z různých rostlinných zdrojů, například z kořene madderu a příbuzných barviv na bázi alizarinu. Dalším hlavním zdrojem červené barvy byl hmyz. Nejlepším z těchto hmyzích zdrojů byla americká košenila, která poskytovala nejlepší intenzitu barvy a byla nejsnáze dostupná.1 Podobné hmyzí barvivo bylo v Evropě známo v podobě hmyzu kermesu (Kermes vermilio), štítenky, která žije na hostitelském stromě dubu kermesu. V pozdějším středověku se tento hmyz komerčně sbíral v několika středomořských zemích a prodával se po celé Evropě. Kermesová barviva byla nalezena v církevních pohřebních obalech v Anglii čtrnáctého a patnáctého století, na hradě Baynards ve vrstvách ze čtrnáctého století a v anglo-skandinávském Yorku. Kermes se přestal používat se zavedením košenily v šestnáctém století, a to z toho prostého důvodu, že obě barviva byla sice srovnatelná co do kvality a intenzity barvy, ale k dosažení stejného efektu jako košenily bylo potřeba desetkrát až dvanáctkrát více kermesu.2
Evropané se o košenilce v Novém světě poprvé dozvěděli v roce 1523, kdy se Hernán Cortés doslechl o existenci nocheztli neboli grana, které od nepaměti používali jako barvivo aztéčtí a mexičtí indiáni.3 Ve dvacátých letech 15. století byly vzorky košenily převezeny do Španělska a záznamy ukazují, že ve čtyřicátých letech 15. století kupovali obchodníci s látkami v Antverpách košenilu ve formě hmyzu a prášku ve Španělsku.4
Počáteční pozorovatelé byli ohledně zdroje košenily zmateni. Někteří se domnívali, že barvivo pochází ze semen rostliny, zatímco jiní správně určili zdroj barviva jako hmyz.5 Košenila pochází ze štítnatého hmyzu podobného kermesu. Tento hmyz klade vajíčka na listy neboli pencas kaktusu nopál, známého také jako opuncie nebo indiánský fík.6 Divoká košenila, známá také jako grana silvestra, se mohla sbírat až šestkrát ročně. Tato košenila byla pokryta bílým chlupatým práškem a dávala kvalitnější barvivo. Kulturní košenila neboli grana fina se mohla sklízet třikrát ročně.7
Samičky hmyzu nakladly na rostlinu nopál stovky vajíček a po pětatřiceti až čtyřiceti dnech se vylíhla mláďata, která se na nopálu živila pět měsíců. Tento hmyz se pak sbíral a sušil položením na slunce nebo zahříváním na mírném ohni.8 Vysušená těla hmyzu se pak drtila a používala s mořidlem, zejména s chloridem cíničitým, k získání zářivě červené barvy košenily.9
V sedmnáctém století se výroba košenily rozšířila po celém Novém Španělsku. Kolem roku 1620 nechal guvernér Yucatánu Antonio de Figueroa na tomto poloostrově vysadit téměř tři miliony semen nopálu. Produkce košenily byla důležitým produktem v obchodu mezi Amerikou a Španělskem.10 Pěstování košenily se rozšířilo do Střední a Jižní Ameriky a bylo úspěšné v Hondurasu, Guatemale, San Salvadoru a Nikaragui.11
V osmnáctém století se košenila stala známou i ve zbytku Evropy a byla velmi žádaná. S rostoucí poptávkou po košenilce byly přijaty přísnější zákony o její výrobě, které kontrolovaly čistotu barviva a chránily před nelegálním dovozem košenily. Ostatní země podnikly kroky k poznání pěstování košenily, aby obešly faktický monopol, který mělo Španělsko na obchod s košenilou. V roce 1777 vyslali Francouzi do Oaxacy botanika Thieryho de Menonville, aby pozoroval produkci košenily.12 Menonville publikoval výsledky své cesty v roce 1787 v knize Traité de la culture du nopal et de l’Education de la Cochenille dans les Colonies Françaises de l’Amérique; précédé d’une Voyage a Guaxaca.13 Francouzi se pokoušeli pěstovat košenilu na Haiti, ale neúspěšně.14
Angličané se také pokoušeli dozvědět se více o pěstování košenily, aby mohli pěstovat vlastní plodiny. Botanik James Anderson napsal v 90. letech 17. století sérii dopisů svému kolegovi v Indii ohledně dovozu košenily do Hindostánu. Anderson poslal svému kontaktu v Indii vzorky nopálového kaktusu a bedny s košenilovými brouky z Mexika ve snaze pokusit se tam zavést pěstování košenily, ale tento podnik byl nakonec neúspěšný.15 Došlo také k pokusům o dovoz košenily do Jižní Karolíny za účelem jejího pěstování. Někteří odhadovali, že jeden otrok by se mohl starat o čtyři akry nopálu. Jiný autor navrhoval, že jeden otrok by se mohl starat o deset až dvanáct akrů rostlin. Pěstování košenily se zdálo být velmi výnosným podnikem, ale nopálový kaktus se tam neujal.16 V roce 1828 se Nizozemcům podařilo prosadit košenilu na Jávě, ale hlavním zdrojem košenily zůstalo Nové Španělsko.
Košenila zůstala jedním z nejdůležitějších zdrojů červených barviv až do 50. let 19. století, kdy byla vyrobena první syntetická barviva, tzv. anilinová barviva. Zavedení červených azobarviv v 80. letech 19. století poskytlo levnější syntetickou alternativu ke košenilce a její výroba v podstatě ustala.17
Poznámky
1. Su Grierson, The Colour Cauldron (Scotland: Oliver McPherson Ltd., 1986), s. 198.
2. Polská košenila je podobně jako kermes další druh štítovky, který žije pod zemí na kořenech hostitelské rostliny, vytrvalého knacelu. Tento druh košenily se pěstoval především v Polsku, Litvě, na Ukrajině, v Rusku a Sasku a byl používán především rolníky (Grierson, s. 199).
3. M. A Justina Sarabia Viejo, La Grana y el Añil: Téchnicas tintóreas en México y América Central (Sevilla: Publicaciones de la Escuela De Estudios Hispano-Americanos de Sevilla, 1994), s. 27.
4. Grierson, s. 201.
5. Grierson, s. 201. James Crokatt, Observations concerning indigo and cochineal (London: 1746).
6. Crokatt, s. 25-26.
7. Grierson, s. 201-202.
8. Crokatt, s. 36-37.
9. Grierson, s. 201-202. Grierson, s. 201.
10. Viejo, s. 33.
11. Grierson, s. 202.
12. Grierson, s. 35.
13. Nicolas Joseph Thiery de Menonville (Cap-Francais : La veuve Herbault ; Paris : Delalain, 1787). Toto dílo se spolu s díly Crokatta a Andersona (níže) nachází v knihovně Jamese Forda Bella.
14. Grierson, s. 202.
15. James Anderson, An account of importation of American cochineal insects, into Hindostan (Madras: W. Urquart, 1795); Anderson, Correspondence for the introduction of cochineal insects from America, the varnish and tallow trees from China, the discovery and culture of white lac, the culture of red lac… (Anderson, Korespondence o dovozu košenilového hmyzu z Ameriky, lakových a lojových stromů z Číny, objevu a kultuře bílého laku, kultuře červeného laku…). (J. Martin, 1791?).
16. Crokatt, s. 51-52.
17. Grierson, s. 36 a 202.