Kognitivní vědec vymyslel trik na spánek bez léků pro vaši neklidnou mysl
Kognitivní vědec možná vyřešil známou záhadu spánku: Pokud se vám nedaří usnout, pravděpodobně neustále přemýšlíte o tom, jak nemůžete usnout, což usínání ještě ztěžuje. Jak tedy přestat myslet na to, že se vám nedaří usnout?“
Luc Beaudoin z Univerzity Simona Frasera v kanadském Vancouveru vynalezl metodu zvanou kognitivní míchání, která má mozek ukolébat do mdlého stavu, jenž předchází spánkovému cyklu, tím, že ho požádá, aby se soustředil na náhodná slova a obrazy, aniž by mezi nimi vytvářel souvislosti. Když mluví s ostatními kognitivními vědci, nazývá tento koncept „sériové rozmanité představování“.
Existují dva způsoby, jak toto kognitivní míchání provádět. Prvním je zahrát si jednoduchou slovní hru, když ležíte v posteli: Vyberte si slovo, které obsahuje alespoň pět písmen. Vezměte si první písmeno a vytvořte si nový seznam slov, která jím začínají, a pak si každé z nich živě představte ve své mysli. Když vám dojdou nápady nebo inspirace, přejděte k dalšímu písmenu. „Zárodečným“ slovem může být cokoli, mělo by však být emocionálně neutrální a nemělo by obsahovat příliš mnoho opakujících se písmen. Beaudoin na svých stránkách uvádí jako příklad slovo „bedtime“ (čas na spaní).
Druhou možností je použít Beaudoinovu aplikaci mySleepButton, která funguje na podobném principu, ale všechnu těžkou práci udělá za vás. Zapněte ji a obecně příjemný hlas vám bude s odstupem několika vteřin předčítat seznam náhodných předmětů, scén a činností; stačí nastavit časovač, jak dlouho chcete, aby hlas pokračoval ve výčtu položek, a pak si každou položku živě představit.
Kognitivní míchání je Beaudoinovou odpovědí na jeho „hypotézu inkoherentní mentální somnolence“. V podstatě navrhuje, že když mozek přechází do spánku, přestává „dávat smysl“. Vypíná funkce zpracování vyššího řádu, které používáme během dne, a umožňuje tak myšlenkám a obrazům stát se neskutečnými. To je „signál podkorovým oblastem, aby pokračovaly v přechodu do spánku,“ píše v článku vysvětlujícím tuto teorii, který byl poprvé publikován v roce 2013.
Jeho hra se slovy a aplikace záměrně tlačí mozek do přesvědčení, že je bezpečné se uklidnit.
Říkali nám, že máme počítat ovečky, abychom ukolébali svou mysl k odpočinku, ale základní počítací hry jsou nudné, tvrdí Beaudoin. Tato činnost jednoduše není dostatečně lepkavá, aby udržela pozornost toho, čemu buddhistické myšlení říká opičí mysl. Naproti tomu kognitivní míchání dává mozku právě tolik hraček, aby si s nimi mohl hrát, ale ne dost ucelených informací, které by rozhýbaly výkonné funkce.
Výzkumníci z Université de Montréal začali testovat jednodušší verzi aplikace v kontrolované studii, která proti sobě staví sériové různorodé představy a počítání pozpátku. Předběžné výsledky (ve francouzštině a angličtině) naznačují, že schopnost aplikace pomáhat při nespavosti je slibná. Na konci dvoutýdenní studie vykazovaly obě skupiny – jedna používající aplikaci a druhá počítající pozpátku – snížení nespavosti, ale ti, kteří používali aplikaci, vykazovali větší zlepšení. Měli také pocit, že jim usínání trvá kratší dobu; druhá skupina žádnou změnu nezaznamenala. (Beaudoin podotýká, že se podílel na přípravě studie, která využívala aplikaci postavenou na softwaru jeho společnosti.)
Prozatím je mySleepButton jednou z mnoha aplikací, které přistupují ke starému problému, ačkoli je jedinou, která je navržena tak, aby cíleně zamotávala vaše myšlenky.
Nespavost je pro mě občasným problémem, takže jsem aplikaci včera večer vyzkoušel v rámci zcela nevědeckého experimentu. Poté, co jsem nastavil časovač na 20 minut a z telefonu se mi začala sypat slova, jsem okamžitě začal přemýšlet o tom, proč autoři aplikace vybrali právě taková slova. Díky tomu jsem si byl jistý, že aplikace selže.
Aplikace: Pták na stromě…
Já: Afro? To je ale začátek. Rasové konotace. To je v pohodě? Nebo jsem problém já, že si to myslím?“
Aplikace: Bazén v komunitním centru…
Já: Počkat, proč komunitní centrum? Proč ne „veřejný bazén“? To je nějaký kanadismus?“
Takhle to pokračovalo dál.
Po nějakých pěti minutách jsem si však všiml, že každé nové slovo skutečně vyvolává mikrosen. Moje mysl se stala improvizačním souborem přijímajícím náhodné nápady z publika a uvádějícím je do podivných scén. (Bylo to něco jako klasický skeč Carol Burnettové „Záchranný člun“, v němž jsou skuteční lidé nuceni hrát rozmary spisovatele, který vytváří svůj nepředvídatelný děj)
Ačkoli se zdálo, že to má háček: mé podivné sny byly neustále přerušovány dalším slovem nebo větou, které se nedaly snadno začlenit, a budily mě. „Světlo zářící na hoře“ byl jeden z takových hádanek přivádějících do transu.
„To vypadá na konstrukční chybu,“ řekl jsem si – než jsem se nechal unést a tvrdě usnul.