Krása je pravda a pravda krása
„Láska dělá předmět krásným – Eliseo Lagano
Ubi amor ibi oculus est (Kde je láska, tam je zrak)-Richard od svatého Viktora
Připomínáte si záhadné poslední dva verše Johna Keatse v Ódě na řeckou urnu: „Krása je pravda, pravda je krása. To je vše, co na zemi znáte, a vše, co potřebujete znát?“
„Ale co tím proboha Keats myslel?“ ptá se matematik a spisovatel Martin Gardner (Scientific American, duben 2007). Gardner dále citoval T. S. Eliota, který verše označil za „nesmyslné“ a „vážnou vadu na krásné básni“. Docela trefná poznámka, pomyslel jsem si, vzhledem k tomu, že verše hovoří o kráse. Gardner dále popsal, že velké věty a velké důkazy, jako například „Euklidův elegantní důkaz nekonečnosti prvočísel, mají v sobě něco, co Bertrand Russell popsal jako ‚krásu chladnou a strohou‘, podobnou kráse velkých sochařských děl.“
Ian Stewart, významný matematik na univerzitě ve Warwicku v Anglii a autor knihy Why Beauty is Truth: a History of Symmetry (Proč je krása pravdou: dějiny symetrie), vyslovil domněnku, že jádrem krásy je symetrie. Svou knihu uzavřel dvěma výroky: 1) ve fyzice krása nezajišťuje automaticky pravdu, ale pomáhá; a 2) v matematice musí být krása pravdivá – protože vše nepravdivé je ošklivé.
Opravdu si nemyslím, že to ti lidé chápou. Pravda, stejně jako krása, je něco osobně vnímaného a poznaného. Stejně jako láska se krása (a pravda) vztahuje k osobním prožitkům, pocitům a myšlenkám člověka. Není to něco, co bychom „dokazovali“. Prostě jen JE. Ani krásu, ani pravdu (rozhodně ve všech jejích aspektech) nelze ani vzdáleně popsat či „dokázat“ pomocí vědy (alespoň ne jazykem tradiční vědy). Každý z nás je jedinečným vesmírem, v němž sídlí svět estetických pravd. Britský spisovatel John Lane, autor knihy Timeless Beauty: V umění a každodenním životě ji popisuje takto:
„Ačkoli složitost přírody i krásy má jemný matematický základ, rozum sám o sobě nám nemůže říci, proč krása existuje ani co je krásné… V těchto emocích je často něco spontánního, dokonce „nelogického“; stejně jako lásku je nelze nikdy předem určit, natož nadiktovat. Ale ani jiné moudré a nádherné věci, které jsou v lidském životě nejvýznamnější, k nimž největší z lidí nejvíce přispěli a v nichž spočívá naše skutečné osvěžení – láska k pravdě, zdroje inspirace a tvorba velkých uměleckých děl.“
„Ty se stejně jako krása,“ říká Lane, „nakonec týkají nevědomí, srdce a duše. Týkají se srdce, protože je to láska, která rozeznává tajemství obsažené ve věcech, které vnímáme jako krásné; láska, která se vzdává arogance a stojí v úctě před tajemstvím života. Je to láska, která vidí krásu, která je zase vždy milována.“
Před několika lety Gene Weingarten z deníku Washington Post provedl ve stanici washingtonského metra experiment s houslovým virtuosem Joshuou Bellem, převlečeným za pouličního umělce. Bellovo vystoupení, které uspořádal The Washington Post, bylo experimentem s kontextem, vnímáním a prioritami – a také bezelstným hodnocením vkusu veřejnosti: Navíc Weingartenův experiment s lidským chováním přináší další otázku o Severoameričanech jako kultuře: Potřebujeme, aby nám někdo jiný říkal, co je krásné a hodnotné?
John Lane se domnívá, že experiment na L’Enfant Plaza může být příznačný tím, že „ne proto, že by lidé neměli schopnost pochopit krásu, ale proto, že pro ně byla nepodstatná“. Lane pak dodává: „Jde o to, že máme špatné priority“. A o ztrátě životní rovnováhy. Půjdu s tím ještě dál: krása ve všech svých podobách je Božím darem pro nás. Boží milost. Odpuštění. Soucit. Pokora. Altruismus. To vše jsou projevy krásy a nakonec projevy Boha. Když tedy nemáte čas vnímat krásné a nádherné „hymny“ Joshuy Bella na rušné stanici metra – pak také nenasloucháte Bohu.
Takže, co tím Keats myslel…? No, já si myslím, že to myslel takto (a jestli to tak myslel, nebo ne, je vlastně vedlejší, protože důležité je, co to znamená pro mě – pro každého z nás):
Pravda, stejně jako krása, je vnímána srdcem a duší. To věděl i Shakespeare (To thine own self be true-Hamlet). Když je člověk pravdivý (zejména o sobě), pak je také krásný. Vidět pravdu o člověku nebo předmětu znamená vždy rozpoznat naši vrozenou krásu, božskou přirozenost, kterou nám dal Bůh, vidět za všední povrchní závoj, jehož pěstováním všichni trávíme tolik času… Pravda je krása, krása pravda; to je vše, co na Zemi znáte a co potřebujete znát. Je to jednoduchá, a přesto obtížná maxima, kterou je třeba se řídit. Při jejím následování je totiž třeba být ochoten odhodit „bezpečnou“ společenskou fasádu a ukázat se nahý před Bohem a často odsuzujícím pohledem lidstva. Nahlédnout za mělké břehy klamu do hluboké propasti pravdy.
Bibliografie:
Stewart, Ian. 2007. Proč je krása pravdou: Dějiny symetrie. Basic Books. 304p.
Gardner, Martin. 2007. Je krása pravdou a pravda krásou? In: Pravda a pravda: Scientific American, březen 2007.
Lane, John. 2001. Nadčasová krása: v umění a každodenním životě. Green Books. 176p.