Lidé
Životopis
Ludwig van Beethoven zosobňuje představu tvůrčího génia lidové představivosti, který se ve svém umění vzpírá konvencím a fyzickým omezením, aby překonal hranice formy a výrazu. Je uznáván jako jeden z největších a nejvlivnějších skladatelů západní klasické tradice, od svých 28 let vzdoroval nastupující hluchotě a vytvořil dílo, které zahrnuje 722 děl, včetně 9 symfonií, 35 klavírních sonát a 16 smyčcových kvartetů.
Raný život a studia
Beethoven se narodil v prosinci 1770 v Bonnu jako syn Johanna van Beethovena, vlámsko-německého učitele a zpěváka zaměstnaného ve službách kolínského kurfiřta, jehož dvůr sídlil v Bonnu. Jeho hudební talent byl rozpoznán a rozvíjen již od útlého věku. Od svých devíti nebo deseti let bral lekce u dvorního varhaníka a skladatele Christiana Gottloba Neefeho, který prohlásil, že Beethoven „by se jistě stal druhým Wolfgangem Amadeem Mozartem, kdyby pokračoval tak, jak začal“. Beethoven následně přijal místo asistenta varhaníka a violisty ve dvorním orchestru a jeho první publikace – soubor tří klávesových sonát – vyšla v roce 1783. V roce 1787 dostal povolení k návštěvě Vídně, zřejmě za účelem studia u Mozarta, ale návštěva byla přerušena poté, co onemocněla jeho matka. O pět let později se vrátil, aby se učil u Josepha Haydna, ale tentokrát se rozhodl učinit hlavní město Habsburků svým domovem a pobýval zde až do konce života.
Beethoven a klavír
Beethovenova raná proslulost pramenila z jeho klavírní virtuozity, kterou předváděl na veřejných i soukromých koncertech. Jeho první dva ve Vídni vydané opusy tvořila klavírní tria, respektive sólové klavírní sonáty, z nichž druhá byla věnována Haydnovi. V letech 1795-1810 následovala série pěti klavírních koncertů, z nichž první čtyři Beethoven sám premiéroval. Uváděl také díla jiných skladatelů, například Mozartův Klavírní koncert č. 2. 20 d moll (K. 466) a proslul svými improvizacemi. Významnou součást jeho aktivit v počátcích kariéry tvořila také výuka hry na klavír, která mu doplňovala příjmy. K významným šlechtickým žákům patřili arcivévoda Rudolf Rakouský (1788-1831) a hraběnka Giulietta Guicciardiová (1784-1856), jíž Beethoven věnoval takzvanou „Měsíční“ klavírní sonátu, op. 27 č. 2.
Vzhledem k narůstající hluchotě byl Beethoven v roce 1814 nucen přestat veřejně hrát na klavír, nástroj však zůstal ústředním bodem jeho tvůrčího života. Když Beethoven v dopise arcivévodovi Rudolfovi v roce 1823 popisoval svou kompoziční praxi, napsal, jak je důležité umístit vedle klavíru malý stolek, aby se člověk naučil „okamžitě přichytit nejvzdálenější myšlenky“. V roce 1818 převzal z Londýna nový fortepiano Broadwood, který nabízel širší záběr než vídeňské nástroje, na něž byl Beethoven zvyklý. Ve svých pozdních klavírních sonátách (op. 106, 109, 110 a 111) se Beethoven chopil takového technického vývoje, aby rozšířil dosud přijímané hranice dynamiky, výrazu, rytmu a techniky.
Beethovenova tvořivost
Dochované Beethovenovy skici představují jeden z nejvýraznějších a nejsilnějších příkladů boje každého tvůrčího umělce s prázdnou stránkou. Rukopisy, které jsou proslulé chaotickým vzhledem jeho rukopisu, často přeplněného škrtáním, změnami a čmáranicemi, nabízejí působivou vizuální reprezentaci jeho kreativity a živí populární představy o skladatelově nepoddajném temperamentu.
Náčrtek symfonické věty c moll z bonnských let ukazuje, že Beethoven se symfonickou formou zabýval od raného věku (Add. MS 29801, folio 70v). Devět dokončených symfonií tvoří páteř jeho skladatelské tvorby v letech 1800 až 1824 a každá z nich má osobitý charakter a je v něčem novátorská.
V roce 1809 se koalice tří Beethovenových mecenášů v čele s arcivévodou Rudolfem dohodla, že bude skladateli vyplácet plat 4000 zlatých ročně za předpokladu, že zůstane ve Vídni a nepřijme nabídku stát se kapelníkem v Kasselu. Záměrem bylo utišit Beethovenovy finanční obavy a poskytnout mu větší skladatelskou autonomii. Beethoven na oplátku věnoval Rudolfovi 14 skladeb, včetně klavírní sonáty op. 81a (Les Adieux), „arcivévodského“ klavírního tria op. 97 (1811) a Missa Solemnis op. 123 (1819-23).
Komorní hudba tvořila další trvalou součást Beethovenovy tvorby, zejména 16 smyčcových kvartetů zkomponovaných v letech 1800-1826, z nichž poslední čtyři zkoumaly nové zvukové světy vzniklé v důsledku obrovského závěrečného tvůrčího rozmachu v letech 1825 a 1826.
Beethovenova hudba zahrnuje mnoho dalších žánrů, včetně písní, kánonů, kantát, variací, bagatel, předeher, tanců, oper, příležitostné hudby a pochodů, což odráží rozmanitost jeho skladatelských zájmů a možností.
Revoluční kontext
Beethovenova hudba bývá více než u jiných skladatelů ztotožňována s transcendentálními představami boje, revoluce a vznešenosti. Ideály svobody a osvobození od tyranie prostupují díla, jako je jeho jediná opera Fidelio a Devátá symfonie, která jsou často interpretována ve vztahu k širší kulturní a politické krajině Evropy počátku 19. století. Francouzská revoluce a následné francouzské revoluční a napoleonské války jistě představují významné pozadí Beethovenova života v letech 1789-1815. První provedení Třetí symfonie (Eroica) v dubnu 1805 se uskutečnilo šest měsíců předtím, než Vídeň poprvé padla do rukou Napoleonovy armády, zatímco Fidelio se dočkal prvního provedení 20. listopadu 1805 před publikem složeným převážně z okupační francouzské armády. Během obléhání Vídně v roce 1809 se Beethoven uchýlil do sklepení domu svého bratra Kašpara a jeho dřívější obdiv k Napoleonovi vystřídalo opovržení.
Mírou Beethovenova vzrůstajícího postavení bylo, že se jeho hudba významně objevila na Vídeňském kongresu, který v letech 1814 a 1815 překreslil mapu Evropy po Napoleonově pádu. Na kongresu zazněly nejen premiéry Sedmé a Osmé symfonie a Wellingtonova vítězství (op. 91), ale také kantáta Der glorreiche Augenblick (op. 136), kterou Beethoven zkomponoval pro velkolepý slavnostní koncert za účasti mnoha hlav evropských států ve vídeňském Redoutensaalu 29. listopadu 1814. V době své smrti v roce 1827 byl Beethoven oslavován po celé Evropě, jeho pohřební průvod ve Vídni přilákal mnoho tisíc diváků.
Beethovenův odkaz
Beethovenův odkaz spočívá především v tom, v jakém rozsahu se jeho hudba hraje, nahrává a studuje v zemích celého světa. Vnímání jeho hudby nebylo v posledních dvou stoletích statické, ale dramaticky se měnilo v závislosti na různém vkusu a společenském kontextu. To, že si Beethovenovu hudbu v průběhu času přivlastňovala různá politická a společenská hnutí, svědčí o jeho schopnosti podněcovat a provokovat.
Beethovenova hudba měla silný tvůrčí vliv na následující generace skladatelů, od Berlioze, Wagnera a Mahlera až po Šostakoviče, Tippetta a Thea Musgravea. Jeho odkaz se výrazně projevuje také v literatuře (např. E. M. Forster, Anthony Burgess), výtvarném umění (např. Beethovenův vlys Gustava Klimta) a populární hudbě, stejně jako v širokém využití jeho hudby v populární kultuře obecně: ve filmech (např. A Clockwork Orange, Saturday Night Fever, The King’s Speech), televizních reklamách, komiksech a manze a videohrách.
Na rozdíl od mnoha skladatelů Beethoven pečlivě uchovával velkou část svých skic, a to i proto, že často obsahovaly velké množství materiálu, který nebyl do hotového díla absorbován. V knihovnách po celém světě se dochovalo přibližně 30 svazků Beethovenových skic, stejně jako pracovní verze nebo úplné partitury rukopisů mnoha jeho dokončených děl. Dešifrování a analýza tohoto materiálu se staly téměř samostatnou vědeckou disciplínou, která začala vznikat již ve druhé polovině 19. století. Britská knihovna vlastní významnou sbírku tohoto hmotného dědictví, která je nyní celá digitalizovaná a dostupná online prostřednictvím portálu Digitalized Manuscripts. Fondy knihovny zahrnují také rozsáhlé sbírky raných beethovenovských edic, sekundární literatury a zvukových nahrávek.