Lomé Togo, Paříž Afriky
Objevování Paříže západní Afriky: Lomé Togo
Raquel Fletcherová
V době, kdy náš autobus přijíždí do Afloa, hraničního města mezi ghanským regionem Volta a Lomé, hlavním městem Toga, je už dávno po setmění – přesně v době, kdy jsem říkala, že nechci přijet. Slyšel jsem hororové historky o překračování hranic v noci.
Muž sedící po mé pravici se ke mně nakloní a upozorní mě: „Mějte svá zavazadla stále u sebe. Na cestě jsou zločinci.“ To mi na náladě nepřidá.
Vně autobusového nádraží mě a mého spolucestujícího obtěžují muži, kteří po nás chtějí vyměnit peníze. „Peníze si musíte vyměnit na této straně,“ říká nám jeden z nich.
Většina lidí, kteří překračují hranice, by si zjistila kurz mezi ghanským cedi a CFA (Communauté financière d’Afrique), měnou používanou ve francouzsky mluvících afrických zemích, ale takhle my necestujeme.
Po třech měsících dobrovolnictví v Ghaně jsme se rozhodli strávit týdenní dovolenou v Togu víceméně z rozmaru, protože jsme slyšeli, že Lomé je označováno za Paříž Afriky.
Na cestě k hranicím se spřátelíme s podsaditým, ale přátelsky vyhlížejícím Ghaňanem, který nám ukazuje, kde si máme nechat orazítkovat pasy, a prochází s námi bludištěm pohraničních úředníků, kteří musí ověřit naše víza.
Když skončí, vystupujeme a stojíme na ulici v Lomé. Muži s motocyklovými taxíky čekají, až se na nás vrhnou. „Bonne arrivée!“ Všichni najednou křičí.
Zadní část motorky
Slíbil jsem si před cestou do Afriky, že nikdy nesednu na zadní část motorky, jenže v Lomé je to trochu problém. Náš nový přítel nám pomáhá přivolat taxíka a smlouvá s ním, aby nás odvezl do hotelu. Vyměňuje také směnný kurz dolů:
Přijíždíme do Le Galion, hostince ve francouzském stylu s venkovním bistrem. V pátek večer hraje živá kapela mimo jiné anglicky zpívané covery Cat Stevens a Temptations.
Naneštěstí nemáme rezervaci a mají zcela obsazeno. Ochotná recepční nám doporučuje zkusit jiný hotel, o blok výš a tři bloky dál. Je po deváté večer a prší. Ulice jsou z hlíny, ale já už jsem si Lomé a jeho evropský nádech zamiloval.
V porovnání s rozlehlým nepořádkem hlavního města Ghany, Akkry, je uspořádání Lomé mnohem lepší. Je založeno na mřížce a l’Hôtel Phoneacian najdeme snadno. I ten je na noc plný, a tak nás odkazuje zpět na Beach Road do l’Hôtel Tano.
Pokoje tam stojí 7000CFA za noc se společnou umývárnou a sprchou, 8000CFA za noc za uzavřenou umývárnu a 27000 CFA za apartmán. Pokoje jsou základní a tmavé, ale čisté a personál je více než ochotný, takže se rozhodujeme zůstat.
Prozkoumávání Lome
Další den se rozhodujeme prozkoumat město. Kromě krásné katedrály au centre-ville a dobře udržovaného parku, který prý financuje jedna americká organizace, město chátrá.
Kdysi bylo považováno za perlu západní Afriky, ale po povstáních na počátku 90. let se turistický průmysl v Togu nikdy plně nezotavil. Lomé je Paříž, která se hroutí. Dokonce i molo je částečně zřícené v oceánu.
Před la Cathédrale nás po mši malé děti se světlejší pletí prosí o peníze a jídlo, což je smutné znamení, že jsme v jedné z nejchudších zemí kontinentu. Vidím muže, kteří je na nás vypustili, jak špehují cizince na míle daleko, a neochotně je odmítám.
Kousek od katedrály se nachází vyhlášený marché des féticheurs neboli trh s fetiši, kde můj společník směňuje panenku voodoo. Tradiční rituály voodoo, které se vyskytují v Americe, byly dovezeny z Toga a sousedních zemí během obchodu s otroky v 17. století a v zemi se praktikují dodnes.
Trh je plný zajímavých mosazných cetek a šperků, mimo jiné i uměleckých předmětů. Prý tu najdeme i kouzelné lektvary, ale po prvním nákupu začínáme přitahovat pozornost ostatních obchodníků.
Jeden jménem Omar trvá na tom, abych ho nechala být svým přítelem, alespoň po dobu pobytu v Togu, a žádá mě o telefonní číslo. Další požaduje, abych si od něj koupila pohlednici. Když laskavě odmítneme, pronásleduje nás po ulici a křičí na nás: „Sorcieres! Diables!“
Sluneční svit na pláži
V neděli odpoledne se lidé po kostele shromažďují na pláži. Po neúspěšných nákupech
zkušenostech nacházíme kousek písku s relativně malým množstvím odpadků a usazujeme se, abychom si užili sluníčka. Kupujeme kebab, plantainové chipsy a Fantase z hlav prodavačů. Oslovují nás muži a žádají nás o ruku. Vtipkuji s nimi francouzsky, ale můj společník se v konverzaci ztrácí.
Žena prodává domácí limonádu ve voltižních lahvích a já riskuji konzumaci místní vody, abych se trochu osvěžil od úmorného vedra. Když platím, zloděj vytrhne mé společnici z kabelky peněženku.
Hbitě mu ji vyrazí z ruky a muži se rozprchnou. „Zavři si tu tašku. Vždycky si zavírejte tašku,“ říká nám prodavač limonády. Kapsáři jsou na této pláži zřejmě běžným jevem.
Po všem tom vzrušení se rozhodneme strávit večer odpočinkem a dopřát si ho v jedné z doporučených restaurací v Lomé. V restauraci Le Galion se jídlo pohybuje mezi 3000 a 4000 CFA za talíř, což je ve srovnání s drahým hotelem Golden Beach, který stojí hned vedle, krádež. (Golden Beach má však Wi-fi zdarma – a docela chutné cappuccino).
V Le Galion podávají francouzské víno a řadu evropských dezertů za dobrou cenu. Naším favoritem je čokoládová pěna.
Noční život v Privilege
S plnými žaludky jsme připraveni prozkoumat noční život. Privilege je zdaleka největší noční klub ve městě. Předražený salonek v hlavním patře, který má látkové kabinky a kulečníkové stoly (hodina kulečníku stojí 3000CFA neboli 6 USD), a noční klub ve druhém patře, je jedním z nejoblíbenějších míst ve městě.
Volíme však menší, útulnější místo a míříme do La Villy. Podle internetových cestovatelských blogů, které čteme, je to místo du Choix úředníků OSN a delegátů EU a rozhodně má VIP atmosféru.
Cítím se jako v exkluzivním klubu v Las Vegas. Panáky jsou dvojnásobné a hudba je příjemným mixem Top 40 s trochou francouzského vkusu.
Po noci strávené ve městě jsme druhý den připraveni na nějaké dobrodružství. Rozhodujeme se mezi klidnou projížďkou na kánoi v nedalekém Togoville a úchvatnou nádherou vodopádů v Kpalimé.
Ačkoli je to téměř dvě hodiny cesty tro-tro, rozhodujeme se, že bujný tropický les v Kpalimé, plný místních motýlů a čtyř přírodních kaskád, je příliš lákavý na to, abychom ho vynechali. Když dorazíme na místo, najímáme si taxi na vrchol městské hory. Jsme uchváceni rozlehlou krásou stromů a deštného pralesa, která nám více než vynahradí hrbolatou cestu.
Řidič nás doveze až k bráně vojensky střeženého zámku, kde si musíme najmout průvodce, aby nás zavedl dovnitř. Tento kamenný zámek v evropském stylu, který nechal postavit německý právník ve 40. letech 20. století a v němž později sídlil tožský prezident a národní ministři, prochází rekonstrukcí.
Je poměrně nezajímavý, až na nádherný výhled na městečko pohlcené majestátním lesem pod námi, netrávíme zde příliš času a doufáme, že se do Lomé vrátíme ještě před setměním.
Anti v kalhotách
„Viděli jste už někdy kávovník?“ „Ano, viděli. Ptá se nás řidič při sestupu z hory. Zastavuje, aby utrhl větev z kávovníku. „Takhle vypadá syrová káva.“
Uvažuji, že si ji nechám na památku, když ucítím ostré štípance na kotnících. Po nohách mi začínají lézt hejna černých mravenců z listů. „Rychle to vyhoď,“ říká můj společník řidiči.
Naše tro-tro na zpáteční cestě do Lomé je přeplněné a uvízlo v hustém provozu. Návrat na nádraží trvá téměř tři hodiny. Unavení a hladoví zabloudíme do Greenfieldu, velké a elegantní restaurace s otevřenou střechou vedle stanice tro-tro Kpalimé.
V úterý večer tu promítají americké filmy ve francouzštině s anglickými titulky a podávají pizzu připravenou v krbové peci za zvýhodněnou cenu. Se svým společníkem si k výborné pizze objednáváme láhev bílého vína a užíváme si nočního vzduchu.
Když se vracíme do hotelového pokoje, nacházím pod dveřmi zasunutý vzkaz. „Od prvního dne, kdy jsem tě spatřil, ti musím říct pravdu – zamiloval jsem se do tebe,“ stojí v něm.
Je podepsaný „Michael“ a na konci stránky je uvedeno telefonní číslo. Říkám recepčnímu, aby náš pokoj bedlivěji hlídal.
Druhý den ráno se chystáme strávit poslední odpoledne na slunci, ale tentokrát někde trochu čistším než na veřejné pláži vedle našeho hotelu.
Plážové resorty vedle pláže Coco, kde se na celý den rozvalujeme, jsou tak blízko průmyslové zóny města, že je těžké uvěřit, že tento ráj existuje.
Bezplatné Wi-Fi na pláži
Slunění je zdarma, ale bazén a „paillotes“, malé travnaté chatky, které nabízejí stín, jsou zpoplatněné. Jídelní lístek je také trochu předražený, ale nabízejí dobré sendviče. A je tu bezplatné Wi-Fi; litujeme, že jsme si s sebou nevzali notebooky. Říkáme si, že si tenhle čas na odpočinek zasloužíme.
Od příjezdu do Lomé je to první odpoledne, kdy nás nikdo nepožádal o ruku nebo nesbalil. S mým společníkem se rozhodujeme, že zůstaneme na brzkou večeři, abychom nasáli více slunce. Když dojíme, ptáme se ochranky, kde najdeme taxík, který nás odveze zpátky do města, a on nás doprovází na křižovatku (jinak by nás mohli přepadnout „bandité“).
Muset znovu projíždět příšerným zápachem průmyslové oblasti kalí příjemné odpoledne, které jsme právě strávili. Ale já jsem si konečně srovnal opálení a nachytal tolik potřebné paprsky. Nyní nás čeká poslední večer v Lomé – rozhodneme se ho strávit opět v Le Galion s další živou hudbou a francouzským vínem, kde můžeme rozjímat o našich cestách po tomto městě, které je tou správnou směsí afrických rytmů s příchutí Francie.
Raquel Fletcherová je studentkou University of Regina v Saskatchewanu a v roce 2010 pracovala jako dobrovolnice v Ghaně.
