Matky, které litují, že mají děti
Většina rodičů uzná, že děti jsou těžká práce, ale pravděpodobně řeknou, že odměny převažují nad problémy. Cítit se jinak je téměř nevyslovitelné, ale jsou ženy, které litují, že mají děti. Tři ženy v pořadu Victorie Derbyshireové vyprávějí, jaké to je, když si tajně přejí, aby se nestaly matkami.
Rachel
„Kdybych mohla vrátit čas, děti bych neměla,“ říká Rachel, které je nyní padesát let.
Má tři děti – nejmladšímu je sedmnáct let – a po většinu této doby byla svobodnou matkou, a právě tehdy ji zasáhla realita.
„Byly chvíle, kdy jsem se necítila dost zralá na to, abych byla za někoho zodpovědná, za toho malého človíčka, který mě potřebuje ke své existenci,“ říká.
„Připadalo mi to jako nekonečné kolečko strkání lahve nebo jídla do pusy, aby to vylezlo z druhého konce – a v jakém okamžiku mělo být něco z toho zábavné?
„Prostě jsem měla chuť křičet, že to vlastně není všechno, co se na tom skrývá. Když jsi opravdu mateřská, tak je to skvělé, máš všechno, co jsi chtěla, ale když nejsi mateřská, tak jsi jenom sama sebe uvěznila.“
Rachel přiznává, že se dostatečně nezamyslela nad tím, jak pořízení dětí ovlivní její život – kdyby si to uvědomila, tak by si je nepořídila.
„Ale cítím se provinile, že to říkám, protože své děti velmi miluji,“ říká.
„Máte pocit, že jste nebyla dobrá máma, a je to pocit viny, který si stále nesete, nikdy nezmizí, a přemýšlíte, jestli o tom vědí.
„Ale život by neměl být o tom, že se vzdáte svého života, své svobody, aby ony mohly mít život.“
To je pro ni těžké přiznat, protože „lidé předpokládají, že nejste hodný člověk“.
Rachel zoufale touží po tom, aby ženy, které to cítí stejně, nebyly očerňovány.
„Cítila jsem se tak sama. Měla jsem pocit, že je se mnou něco špatně. Kdybych o tom mohla mluvit a někdo mě chápal, možná bych se s mateřstvím skutečně vyrovnala snáz.“
Zjistěte více:
Podívejte se na celý film zde.
Alison
„Viděla jsem jen šťastnou malou rodinu s domem a zahradou a děti klusající do školy – pohádka,“ říká.
Alison je adoptovaná a když vyrůstala, vždycky snila o vlastní rodině.
Teprve když se jí narodil první syn, zjistila, že není mateřská.
S touhou dostat se z domu a uniknout své nové roli se po šesti měsících vrátila do práce.
„Brala jsem si volno a nechávala ho u chůvy, abych měla den pro sebe,“ říká.
„Ne že bych s ním nechtěla trávit čas, ale nevěděla jsem, co mám dělat, neuměla jsem vymýšlet hry.“
Nechtěli, aby byl jejich syn jedináček, a tak si Alison s manželem pořídili další dítě. Oba chlapci nyní studují na univerzitě.
Přiznává, že kdyby věděla to, co ví teď, nikdy by se matkou nestala.
„Potřeby a přání všech ostatních byly na prvním místě. Mantrou posledních dvaceti let bylo ‚když jsou šťastní všichni ostatní, tak jsem šťastná i já‘, což je někdy trochu k vzteku,“ vysvětluje
„Mohla jsem mít lepší kariéru. Patnáct let jsem běhala po školách, což je pro kariéru velmi omezující.“
Alison ráda zdůrazňuje, jak moc miluje své děti, ale zpětně přiznává, že byla příliš sobecká, když je měla. „Oželela jsem jejich zásah do svého času“.
Říká, že ženy o tom nemluví, protože se bojí, že budou odsuzovány. „Nechtějí být považovány za sobecké. Naznačuje se, že když jste nechtěla děti, tak jste špatná matka.“
Jak je to běžné?“
Není možné zjistit, kolik žen to tak cítí, protože jen málo z nich o tom otevřeně mluví.
V německém průzkumu společnosti YouGov z roku 2016 však 8 % z 1 200 účastníků uvedlo, že litují toho, že se stali rodiči.
V roce 2015 zveřejnila izraelská socioložka Orna Donathová studii s ženami, které všechny uvedly, že litují toho, že mají děti. Popsala „přání zrušit mateřství“ jako „neprozkoumanou mateřskou zkušenost“.
Ženy, které přiznávají, že litují, jsou neoblomné a tvrdí, že jde o něco jiného než o poporodní depresi.
Joy
Pro Joy, která měla dceru před 20 lety, přišlo uvědomění, že nechce být matkou, brzy.
„Všichni mluví o tom, že jim bylo dítě předáno, a o té divoké báječné lásce, která jimi prostupuje. Já jsem nic z toho nedostala. Prostě mi to připadalo jako obrovská zodpovědnost,“ říká.
Na první roky života své dcery se snaží vzpomínat s láskou.
„Bylo to těžké, bylo to každodenní přežívání.“
„Myslím, že si tím procházejí všechny maminky, jen jsem nenacházela nic, co bych mohla říct, že mě vyloženě baví. Bylo to bezútěšné.“
Joy se domnívá, že jí chybí mateřská přirozenost, díky níž si ostatní matky užívají své děti.
„Dlouho jsem přemýšlela, jestli si opravdu dělají legraci, že je to tak úžasné, jak to malují nebo líčí, a vlastně jednoho dne vyjdou ven a budou ke mně upřímní,“ říká.
„Zdálo se mi, že nemám schopnost být takovou tou milou, vřelou, přítulnou mámou.
„Chtěla jsem být zpátky v práci. Chtěla jsem pokračovat ve své kariéře, v podnikání, které jsem budovala, a tohle byl jen velký přídavek navíc.“
Dcera Joy v době dospívání pochybovala o matčině lásce, „protože jsem nebyla společenskou normou,“ říká Joy. „Mám ji ráda,“ trvá na svém, „ale to pouto není lepkavé“.
Joy říká, že kdyby více žen otevřeně říkalo, co cítí, byl by na ženy vyvíjen menší tlak, aby se staly matkami.
„Je nás víc, než o čem vůbec mluvíme.“
„Opravdu skvělé by bylo, kdyby se ženy staly k sobě hluboce upřímné, a pokud je pro ně mít děti a rodinu opravdu důležité, pak do toho jdou celým svým srdcem.
„Ale pokud máte v sobě pocit, který vám říká ‚tohle opravdu nechápu‘, pak se nebojte a nestyďte se za to, že se dokážete postavit a říct: ‚Jsem někdo, kdo nechce být mámou, nechci děti‘.“
Všechna jména byla změněna.
Sledujte pořad BBC Victoria Derbyshire ve všední dny mezi 9:00 a 11:00 na BBC Two a zpravodajském kanálu BBC News.