Násilí v Africe dvacátého století
Neexistuje shoda ohledně přesného počtu etnik v Africe, i když se odhaduje na tisíce (Klikněte zde pro seznam některých větších etnik, která byla v Africe identifikována https://goo.gl/oSC77M). Katalogizace afrických etnik je obtížná nejen kvůli obrovskému počtu a rozmanitosti etnik, ale také kvůli tomu, že se jednotlivá etnika neustále mění. Proto je obtížné zobecnit, jak etnika vznikají, a navíc určit přesnou definici etnika. Obecně řečeno, etnikum je skupina lidí, kteří sdílejí identitu, jež se vyznačuje charakteristikou, jako je jazyk, kultura, vedení nebo obývané území. Je třeba si uvědomit, že etnikum je v podstatě společenská smlouva, produkt společnosti a sociální interakce mezi lidmi. V Africe byla etnicita jako sociální konstrukt utvářena africkými a evropskými koloniálními aktivitami (Berman 9). Afričané konstruovali etnicitu vytvářením komunit, v nichž ti, kdo měli moc, nabízeli ochranu a bohatství (v podobě půdy a dobytka) výměnou za loajalitu a práci. Tyto skupiny si vytvořily kulturu, jazyk a hierarchii moci řízenou pravidly a tradicemi, které je odlišovaly. Během procesu evropského průzkumu a kolonizace přilnuly evropské mocnosti k označení „kmeny“ jako k označení původních obyvatel, kteří byli kolonizováni.
Etnicita: Autorky Sharpová a Boonazierová tvrdí, že etnicita definovaná v kontextu kolonialismu může být transformována a že lidé mají schopnost nárokovat si etnicitu a znovu ji získat (405). Jednou ze skupin, která v Jihoafrické republice znovu získala svou etnickou identitu, je národ Nama. Původní obyvatelé Namaqualandu byli považováni za méněcenné ve srovnání s bílými kolonizátory, kteří ovládli Jihoafrickou republiku. Namaové se stali vyvlastněným národem – byli zbaveni svých práv a půdy (Sharp a Boonzaier, 407). Slovo Nama samo o sobě získalo negativní konotaci, protože bylo spojováno s podřízeností. Během apartheidu fungovala Správa národních parků bez ohledu na nebělošské obyvatele Jihoafrické republiky. Bílí koloniální osadníci a jejich předkové měli v Jihoafrické republice moc a podkopávali černošské komunity žijící v Namaqualandu. Po léta byla potlačována kultura Nama a původní obyvatelé Namaqualandu se snažili asimilovat s afrikánskou kulturou. Činili tak proto, že usilovali o příslušnost ke skupině, která měla vyšší společenské postavení, a doufali, že jim budou přiznány podobné výhody. Se založením národního parku Richtersveld v Namaqualandu v roce 1991 se objevila vlna hrdosti a identity Námů. Součástí slavnostního otevření komunitní rezervace bylo vystoupení nomského pěveckého sboru, který zpíval nomské písně, a stavba tradičního nomského domu zvaného matijieshuis (Sharp a Boonzaier 406). Námové se přihlásili ke své identitě, aby si mohli nárokovat půdu. Je však důležité poznamenat, že zpívané písně Nama byly prováděny v afrikánštině. To je důkazem toho, že se identita Námů vyvíjela také v důsledku dlouholeté nadvlády Afrikánců a začlenění afrikánských kulturních prvků do národnosti Námů.
Definice a přehled etnických konfliktů
Etnický konflikt je pojem, který je obtížné definovat a možná ještě obtížnější pochopit. Konflikt mezi etniky je jev, který se vyskytuje již stovky let a ve všech koutech světa. Přesto je pro důkladné pochopení etnického konfliktu zásadní zabývat se následujícími otázkami: Co vyvolává krveprolití mezi etnickými skupinami? Proč jsou některé části světa náchylnější ke konfliktům, zatímco v jiných panuje relativní klid? A konečně, proč etnické konflikty v moderní společnosti stále přetrvávají? V knize Ethnic Conflict autoři Karl Cordell a Stefan Wolff definují etnické konflikty takto: „Termín konflikt popisuje situaci, kdy dva nebo více aktérů sleduje neslučitelné, avšak z jejich individuálního pohledu zcela spravedlivé cíle. Etnický konflikt je jednou z jeho zvláštních forem: takovou, v níž jsou cíle alespoň jedné strany definovány (výhradně) etnicky a primární linií konfrontace je etnické rozlišení“(5). V celé Africe existuje nespočet etnických skupin, z nichž každá má svou jedinečnou kulturu, zvyky a politické instituce. Vzhledem k této rozmanitosti není překvapivé, že Afrika proto zažila obrovské množství občanských válek a genocid, které přímo souvisely s trhlinami, jež vznikly na etnickém základě.
Kořeny etnických konfliktů
Ohledně geneze etnických konfliktů bylo navrženo mnoho teorií, přičemž jednou z nejdůležitějších je teorie racionální volby (Cordell a Wolff 16). Teorie racionální volby staví své argumenty na přesvědčení, že: „Násilí je založeno na strachu z bezprostředního násilného útoku protivníka, který ohrožuje samotné přežití skupiny a jejích členů“ (Cordell a Wolff 16). V podstatě jde o to, že používání násilí je často praktikováno jako prostředek bezpečnosti. Pokud se například etnická skupina A obává, že etnická skupina B ohrožuje její existenci nebo bezpečnost, může se etnická skupina A rozhodnout zničit etnickou skupinu B a naopak. Kromě toho je původ etnického konfliktu často úzce spojen se sociálním postavením. Donald Horowitz v knize Ethnic Groups in Conflict (Etnické skupiny v konfliktu) kategorizuje společenský předstupeň etnického konfliktu na dva oddělené systémy, a to na neřadový společenský systém a řadový systém (26). Horowitz popisuje hodnostní společnost takto: „Hodnostní systémy mají obvykle ritualizované způsoby vyjadřování nižšího postavení nebo kontaminace podřízených skupin. Ty mohou zahrnovat omezení týkající se stravování, oblékání, sňatků a sociálních kontaktů“ (26). Horowitz dále popisuje nezařazený sociální systém jako systém, který netrpí vnitřním konfliktem, ale spíše scénáři, v nichž dvě soupeřící etnika soupeří o nadřazenost v rámci své kultury (27). Dynamika mezi etnickými skupinami a uvnitř nich nakonec častěji vede k rozsáhlému vykořisťování a násilí. Ke genezi etnických konfliktů navíc přispívá kulturní dědictví a náboženství. Lidé z různých etnických skupin imigrují a stěhují se do nových regionů nebo zemí, což často vede k propuknutí násilí. Maykel Verkuyten, autor knihy The Social Psychology of Ethnic Identity (Sociální psychologie etnické identity), tento jev formuluje takto: “ Mnoho lidí z etnických menšin má například kulturní zázemí, které se liší od kulturního zázemí původních obyvatel. Přistěhovalci … se nemohou jednoduše rozhodnout skoncovat se svým dětstvím a se vším, co se kulturně naučili“ (79). Rozdíly v náboženství tyto kulturní rozdíly dále prohlubují, protože etnika křesťanského nebo muslimského vyznání mohou své náboženské rozdíly využívat jako ospravedlnění pro nátlak, vykořisťování a násilí.
Hromada mačet, které Tutsijové používali k vyvražďování Hutuů. Mačety byly běžným zemědělským nástrojem a poměrně levným a účinným způsobem zabíjení. Povaha mačet používaných k zabíjení Hutuů svědčí o děsivě osobní povaze rwandské genocidy.
Stín kolonialismu
Ačkoli byly rozšířeny celosvětově, etnické konflikty se vyskytovaly zejména v Africe. Pronikání etnických konfliktů v tomto regionu je způsobeno přetrvávajícími důsledky koloniální nadvlády. V rámci takzvaného „boje o Afriku“ si koloniální mocnosti rozdělily Afriku a následně přetvořily politické území tvořící africké státy (Griffiths 207). Problematiku regionální reorganizace dále zkomplikovalo koloniální zavádění nepřímé vlády. Nepřímá vláda byla metoda, kterou koloniální mocnosti využívaly k ovládání regionů/království v Africe. Nepřímá vláda, kterou vytvořil sir Frederick Lugard, byla „správním systémem, v němž koloniální mocnosti využívaly k vládnutí a správě tradiční africké vůdce a instituce“ (Meert, Koloniální násilí Leture). Ačkoli se nepřímá vláda zpočátku jevila jako neškodná forma vlády, africké obyvatelstvo brzy odhalilo zákeřnou povahu takového systému. V eseji Reconsidering Indirect Rule: Jednou z hlavních námitek, které někteří lidé vidí v přijetí systému warrant chiefů jako nepřímé vlády, je to, že warrant chiefové jmenovaní Brity nepředstavovali tradiční autoritu obyvatelstva dané oblasti a jako takoví nebyli ničím víc než umělými kreaturami britské správy“ (422). Skutečné nebezpečí nepřímé vlády spočívalo ve směsici etnických skupin tradičně vázaných na určité oblasti půdy. Zkorumpované menšinové vlády (etnické menšiny) navíc často špatně zacházely s obyvatelstvem a vykořisťovaly je na základě etnické příslušnosti svých poddaných.
Důsledky
Smutné je, že Afrika je kontinent, který je neustále sužován důsledky etnických konfliktů (občanské války, genocida). Od konfliktu mezi jižními Igby a severními Hausy ve válce v Biafře až po etnické čistky v Dárfúru a Rwandě Afrika v důsledku etnických neshod nesmírně trpí. Válka v Biafře, známá také jako nigerijská občanská válka, je poučným příkladem při studiu afrických etnických konfliktů. Válka o Biafru začala krátce poté, co Nigérie získala nezávislost na Velké Británii, a jako mladý nezkušený národ rozdělující etnický konflikt brzy pohltil rodící se zemi.
Během britské vlády byl severní region Nigérie z velké části oddělen od jižních a východních oblastí. Rozdělení bohatství bylo zkreslené, protože Igbové z jihovýchodního regionu měli větší prosperitu díky palmovému oleji a ropným zdrojům (Meert, Přednáška o válce v Biafře). Na rozdíl od Hausů, kteří obývali sever, a Jorubů, kteří obývali jihozápad, byli jihovýchodní Igbové geograficky izolovaní. V důsledku své decentralizované polohy, bohatství a náboženství byli Igbové marginalizováni a označováni za outsidery. V roce 1966, po převratu pěti majorů, byla Nigérie uvržena do krvavé občanské války a vláda ovládaná Hausy zmobilizovala drastická opatření k likvidaci obyvatelstva kmene Igbo, které se rozhodlo oddělit a vytvořit národ Biafra (Uchendu 395). Občanská válka brzy přerostla v etnické čistky, protože více než milion Igbů bylo vyhladověno k smrti v rámci systematického postupu známého jako Kwashiorkor (Meert, přednáška o válce v Biafře).
Krátká případová studie: Rwanda
Africká země Rwanda má dlouhou historii etnických konfliktů. K nejstrašnějšímu projevu násilí došlo od dubna do července 1994 mezi dvěma rwandskými etniky: Tutsii a Hutuy. Rwandská genocida, jak se jí začalo říkat, byla jedním z nejkrvavějších etnických konfliktů v historii. Pokus o vyhlazení Tutsiů ze strany Hutuů si vyžádal 800 000 obětí, z nichž většinu tvořili Tutsiové (Powers 386). Jedním z nástrojů používaných k udržení genocidy byl rozhlas, z něhož byla vysílána propaganda namířená proti Tutsiům. Program Kangura, což v překladu znamená „Probuďte se“, vysílal „Desatero přikázání Hutuů“. Tento propagandistický prostředek hlásal: „Všichni Tutsiové jsou v podnikání nečestní“ a „Hutuové se musí přestat slitovávat nad Tutsii“, spolu s dalšími znevažujícími prohlášeními (Powers 338-39). (Seznam „deseti přikázání Hutuů“ naleznete zde http://goo.gl/m5R2NI) Čtyři z těchto přikázání se týkala žen a Kangura zobrazoval tutsijské ženy jako nebezpečné svůdnice, které si myslí, že jsou nadřazené Hutuům (Nowrojee 13). Tato protitutsijská propaganda sloužila ke zveličování rozdílů mezi Hutuy a Tutsii a způsobovala, že se lidé silně identifikovali s vlastním etnikem. Proto když byl 6. dubna 1994 zabit hutuský prezident Juvenal Habyarimana poté, co bylo sestřeleno jeho letadlo, byla vina svalena na tutsijské milice (Rwandskou vlasteneckou frontu, tzv. RPF) a všichni Tutsiové se stali terčem extrémního násilí. Na masovém zabíjení Tutsiů se podílely jak organizované hutuské milice, tak nevojenští občané, kteří byli ozbrojeni holemi a mačetami. Hutuové se obrátili proti svým tutsijským sousedům, protože žádný Tutsi neměl být ušetřen, včetně žen a dětí (Nowrojee 13). Jedním z aspektů genocidy bylo masové znásilňování tutsijských žen. Tyto ženy byly znásilňovány, nuceny přihlížet vraždění ostatních členů rodiny a poté často zabíjeny. Tutsijské ženy, kterým se podařilo tato zvěrstva přežít, tvrdily, že jejich násilníci z řad Hutuů zmiňovali jejich etnickou příslušnost buď před znásilněním, nebo během něj. Slova násilníků odrážela protitutsijskou propagandu, neboť oběti si vzpomínají, že jim pachatelé říkali: „Chceme vidět, jestli je tutsijská žena jako hutuská žena“ a „Vy tutsijské ženy si myslíte, že jste pro nás příliš dobré“ (Nowrojee 13). Je zřejmé, že velká část sexuálního násilí byla motivována etnicky a že Hutuové, kteří se podíleli na hromadném znásilňování tutsijských žen, se snažili ponížit a pokořit tutsijský národ jako celek.
Tato fotografie byla zveřejněna v roce 2001 ve vydání časopisu Atlantic Monthly. Na snímku je možné vidět kostru Hutua, kterému chybí části lebky. Odborníci na lidská práva připouštějí, že rozštípnutá lebka vznikla v důsledku ubití mačetou.
Rozdíl v názorech
Vědec Douglas G. Anglin ve své recenzi knihy The International Politics of the Nigerian Civil War 1967-1970 kritizuje některé aspekty interpretace nigerijské občanské války autora Johna J. Stremlaua. V souvislosti se Stremlauovou analýzou nigerijské občanské války Anglin uvádí: „Výslovně se rozhodl nezabývat se spravedlností žádné ze stran. V důsledku toho jsou jeho soudy o zásadních morálních otázkách nanejvýš implicitní; v mnoha otázkách zůstává, jak upřímně přiznává, ambivalentní“ (Anglin 322). Anglin identifikuje Stremlauovu neschopnost či spíše neochotu odsoudit genocidní činy Hausů, což je jednání, které podle Anglina delegitimizuje utrpení lidu Igbo. Anglin pokračuje v artikulaci své kritiky a uvádí: „Plukovník Ojukwu tak není v žádném okamžiku otevřeně odsouzen jako politik toužící po moci, který přinejmenším v pozdějších fázích války obětoval svůj lid na oltář svých nenasytných osobních ambicí“ (Anglin 322). Anglin dále kritizuje Stremlauovu relativní lhostejnost ve vztahu k Nigerijskému společenství národů: „Dr. Stremlauovy výzkumy byly méně než vyčerpávající, pokud jde o Common Wealth – organizaci, k níž projevuje zvláštní antipatie a odmítá ji spíše pohrdavě jako pozůstatek bývalého imperiálního systému.“(Anglin 333).
Citovaná díla
Anglin, Douglas G. Review of „The International Politics of the Nigerian Civil War1967-
1970″ by John J. Stremlau. Mezinárodní časopis. 34.2 (1979). 332-33.
Web. 28. března 2016.
Berman, Bruce J. „Ethnicity and Democracy in Africa“. JICA Research Institute –
Etnická rozmanitost a ekonomická nestabilita v Africe: Politiky pro harmonický
rozvoj. 22 (2010). 1-36. Web. 28. března 2016.
Cordell, Karl a Stefan Wolff. Etnické konflikty: Causes-Consequences-Responses.
Cambridge:Polity Press. 2010. Print.
Griffiths, Ieuan. „The Scramble for Africa: Inherited Political Boundaries“ (Boj o Afriku: zděděné politické hranice). Geographical
Journal 152.2 (1986): 204-16. (český překlad). Web. 28. března 2016.
Horowitz, Donald L. Ethnic Groups in Conflict. Berkeley: University of California Press. 1985.
Print.
Ikime, Obaro. „Reconsidering Indirect Rule: The Nigerian Example.“ The Historical Society of
Nigérie 4.3 (1968): 421-38. Web. 29. března 2016.
Meert, Abigail. „Biafranská válka: 1967-1970“. HIST 285-002 Violence in 20th Century Africa.
Emory University. Rich Memorial Building, Atlanta. 10. března 2016. Přednáška.
Meert, Abigail. „Institucionální násilí a koloniální vláda: Colonial Rule in Bunyoro.“
HIST 285-002 Violence in 20th Century Africa. Emory University. Rich Memorial
Building, Atlanta. 20. února 2016. Přednáška.
Nowrojee, Binaifer. Roztříštěné životy: The Sexual Violence During Rwandan Genocide and Its
Aftermath. New York: Human Rights Watch (1996). Web. 28. března 2016.
Powers, Samantha. Problém z pekla: America and the Age of Genocide (Amerika a věk genocidy). New York:
Basic Books. 2013. Web. 29. března 2016.
Sharp, John a Emile Boonzaier. „Etnická identita jako výkon: Poučení z
Namaqualandu.“ (Lessons from
Namaqualand). Journal of Southern African Studies 20.3 (1994): 405-414. Web.
28. března 2016.
Uchendu, Egodi. „Recollections of Childhood Experiences during the Nigerian Civil War.“
Africa: Journal of the International African Institute 77.3 (2007): 393-418. Web. 28
Březen 2016.
Verkuyten, Maykel. Sociální psychologie etnické identity. New York: Psychology Press.
Print.
.