Nemohla jsem přestat nenávidět svého bývalého – dokud jsem se konečně nesmířila s tím, že se nikdy nezmění
„Držet se hněvu je jako pít jed a čekat, že ten druhý zemře.“ To jsem neřekl. Byl to Buddha nebo Bob Marley nebo někdo podobný. Ale na tom nezáleží.
Záleží na tom, že v měsících po rozpadu mého šestnáctiletého manželství jsem si tuto větu opakovala v hlavě stále dokola v naději, že tím zmírním bolest, kterou jsem cítila každým centimetrem svého těla.
Každá moje emoce – od strachu přes odpor a zklamání až po zmatek a dokonce i beznaděj – se ve mně projevovala jako hluboký, vytrvalý vztek, který ve mně vyvolávala nenávist k mému bývalému.
Bylo to, jako by každá jiná emoce byla zakrnělá, příliš slabá na to, aby překonala můj vztek. Štěstí, optimismus a vzrušení byly otupeny k nepoznání.
Kdo si prošel těžkým rozchodem, ví, o čem mluvím. A většina z nás ví, že jediné, co zahojí zlomené srdce, je čas a vzdálenost.
Dva a půl roku od chvíle, kdy můj nevěrný manžel odešel ode dveří, část „čas“ udělala své.
Ale skutečnost, že spolu máme dvě děti, znemožnila část „vzdálenost“ tohoto procesu uzdravení. Tvůj bývalý se najednou nestane snesitelným.
Vtipné na společném rodičovství po rozvodu je toto: Váš bývalý je stejný blbec jako předtím. Žádný drahý právník ani soudní dokument to nezmění. (Vážně. Zvažte to, než utratíte tisíce dolarů v domnění, že se to změní.“
Ten chlap, který neplatil včas účty, vám stejně včas nepřinese platbu za společnou kreditní kartu.
Chlap, který před rozvodem netrávil čas se svými dětmi, se o ně najednou nezačne přehnaně zajímat. Ve skutečnosti bude nejspíš ještě větší blbec. (Není to tak, že by se bál, že zraní tvé city.)
Držela jsem se představy, že ho přiměju reagovat tak, jak chci, tím, že vyjádřím svůj hněv, že moje nespokojenost s tím, že jsem „opovrhovaná žena“, by mi měla přinést přesně to, co od něj chci.
Nejméně dva roky jsem se vůči němu oháněla svým hněvem jako zbraní (zatímco v soukromí jsem se ho držela jako bezpečnostní deky). Lpěla jsem na svém hněvu a na vzdálené představě, že můj bývalý skutečně udělá správnou věc, až jsem citově ustrnula.
Dva roky jsem v něm seděla. Uvízla jsem v něm. Uvězněná v něm. Něco se muselo změnit.
Stále jsem se vracela k tomuto citátu: „Držet se hněvu je jako pít jed a čekat, že ten druhý zemře.“
Úplně jsem to pochopil. Ale pochopení účinků hněvu příliš nepomáhalo někomu, jako jsem já, denně spouštěný esemeskami, přehlédnutími a snůškami (domnělými či jinými).
Otázka, na kterou jsem potřeboval odpověď, zněla: Jak mám zabránit tomu, aby mě můj bývalý tak rozčiloval? Věděla jsem, že jeho nikdy nezměním, ale jak mám změnit sebe? Jak bych mohla změnit způsob, jakým na něj reaguji, a konečně najít ve svém životě klid?“
Přihlaste se k odběru našeho zpravodaje.
Tehdy mi byla představena myšlenka „radikálního přijetí“.
Moje přítelkyně a kolegyně Andrea Millerová, autorka knihy Radikální přijetí: Tajemství šťastné a trvalé lásky, vyzvala své blízké, aby 60 dní praktikovali zásady její nové knihy. Někteří lidé si vybrali svého manžela, svou matku, své tělo.
Já jsem si vybrala svého bývalého manžela a byla jsem skeptická.
„Radikální přijetí“ vychází z lásky a láska je opravdu to poslední, co ke svému bývalému cítím. Takže jsem byla zvědavá, jak to bude fungovat.
Takhle jsem to udělala: Udělala jsem si seznam všech věcí, o kterých jsem věděla, že mě na mém bývalém štvou (nedostatek plánování, špatná komunikace, neplacení účtů včas, změna termínu na poslední chvíli atd.)
Každýkrát, když jsem se setkala se známým špatným chováním, obrátila jsem se na rady z knihy Andrey Millerové.
Trendy na YourTango:
Když se opozdil s placením našich společných účtů: „Láska a hojnost plodí další lásku a hojnost.“
Když na poslední chvíli změnil program: „Už nepotlačuješ. Přijímáte. Nedokážu dostatečně popsat, jaký je to krásný pocit.“
Když mi jeho změna rozvrhu na poslední chvíli zhatila plány: „
A tak dále a tak podobně.
Místo toho, abych se soustředila na jeho činy, soustředila jsem se na to, abych na ně upravila svou reakci.
Pomalu, jak dny plynuly, jsem si začala všímat lehkosti v našich interakcích. Už jsem necítila ten palčivý vztek v břiše po jeho esemeskách. Naše hovory se staly konverzačními namísto konfrontačních.
Pravdu řečeno, začala jsem na něj přestávat vůbec myslet. A když už jsem na něj myslela, nebyly to myšlenky plné nenávisti. Začala jsem myslet na budoucnost, na šťastnější budoucnost, možná dokonce na šťastnější budoucnost s někým jiným, kdo bude mít to štěstí a získá si mou náklonnost.
Snahou „radikálně přijmout“ muže, kterého jsem milovala, otce svých dětí, jsem se nakonec změnila od základu. Možná jsem se svým bývalým nenašla věčnou lásku, ale daří se mi budovat klidnou budoucnost.
Při „radikálním přijetí“ jejich otce navzdory jeho chybám učím své vlastní děti, jak milovat tím nejlepším možným způsobem. A to je něco, co si všichni zasloužíme.
Sloane Bradshawová je spisovatelka a bývalá přispěvatelka časopisu YourTango.
Přispívá do časopisu YourTango.