Ota Veliký je korunován římským císařem
Nostalgie po zaniklé římské říši na Západě trvala ještě několik století poté, co byl v roce 476 sesazen poslední císař Romulus Augustulus. Nakonec vytvořila jednu z nejpodivnějších institucí v dějinách. Svatá říše římská, jak sardonicky poznamenal Voltaire, nebyla ani svatá, ani římská, ani říše. S ohledem na budoucí vývoj se papežství paradoxně ujalo vedení ve snaze vytvořit v Evropě celkovou světskou autoritu, když papež Lev III. korunoval v roce 800 v Římě Karla Velikého, krále Franků, Imperator Romanorum (císařem Římanů).
Po smrti Karla Velikého v roce 814 se jeho říše rozpadla a poslední karolinští tzv. císaři se omezili na severní a střední Itálii. Poslední z nich, Berengar Friulský, byl zavražděn v roce 924. Titul se stal reálnějším poté, co přešel na krále východních Franků v oblasti, která se stala Německem. Saský vévoda Jindřich Ptáčník byl v roce 919 zvolen ostatními německými vévody za krále a zadržel Maďary, Slovany a Dány. Nečinil si žádné nároky na císařský titul, ale jeho impozantní syn Ota I., který po něm nastoupil v roce 936, byl mnohem ambicióznější. Nechal se korunovat králem v Cáchách, které byly hlavním městem Karla Velikého. Zdá se, že již měl císařské ambice a podle jedné zprávy mu ostatní němečtí vévodové sloužili na jeho korunovační hostině jako jeho vazalové.
Otto byl nyní ve věku dvaceti let. Jako zuřivý válečník a bystrý politik rozdrtil veškerou opozici, včetně dvou vzpour svého bratra Jindřicha, který ho plánoval zavraždit. Ota mu prozíravě odpustil, a když se Jindřich zachoval loajálně, dosadil ho na post bavorského vévody. Také další německá vévodství vymyslel tak, aby se dostala do rukou jeho vlastních příbuzných. Účinně zasahoval do franské politiky, podrobil si Čechy a podporoval německé osídlení slovanského území na východ od Labe a Odry. Rozbil uherské Maďary a ukončil jejich mnohaleté loupeživé nájezdy, zadržel Dány na severu, z německých biskupů (z nichž udělal feudály i církevní hodnostáře) učinil loajální spojence a vytvořil něco, co se blížilo německému státu.
V roce 951 mezitím Ota vtrhl do Itálie, kde se italský pán Berengar z Ivrey zmocnil trůnu a unesl Adelaidu, vdovu po předchozím králi. Pokusil se ji přinutit ke sňatku se svým synem, ale ona uprchla a prosila o německou pomoc. Ota překročil Alpy, přijal titul langobardského krále a oženil se s Adelaidou. Dovolil Berengarovi, aby dál vládl Itálii, ale pouze jako jeho vazal.
V roce 961 papež Jan XII (který byl známý především svou zhýralostí) zoufale potřeboval pomoc proti Berengarovi, který se zmocnil části papežských států. Obrátil se na Otu, který mu ochotně přišel na pomoc a na oplátku byl papežem korunován římským císařem. Poté Berengara porazil a uvěznil, ale papež byl brzy nespokojen s Otovou nadvládou a začal proti němu manévrovat. Ota se v roce 963 vrátil do Říma a nechal sesadit papeže Jana poslušnou synodou biskupů, kterou za tímto účelem svolal. Poté ho nechal nahradit Římanem, kterého si sám vybral jako papeže Lva VIII.
Otto v Římě znovu zasáhl následujícího roku, kdy proti papeži Lvovi vypuklo povstání a byl zvolen náhradní papež. Císař tomuto stavu učinil přítrž, a když Lev v roce 965 zemřel, vrátil se do Říma ještě jednou, aby na papežský stolec dosadil jiného kandidáta podle svého výběru jako papeže Jana XIII. Když proti němu vzápětí vypukla vzpoura, Ota ji potlačil. Převzal kontrolu nad papežským úřadem způsobem, který papež Jan XII. rozhodně nezamýšlel.
Otto dále zasahoval na území východořímské říše v jižní Itálii, a to takovým způsobem, že s ním Byzantinci v roce 972 uzavřeli smlouvu, v níž formálně uznali jeho vlastní císařský titul. Zároveň mu darovali byzantskou princeznu Theofanu jako nevěstu pro jeho syna a dědice, dalšího Otu.
Slovo svatý se nepoužívalo další dvě století, ale Ota Veliký je historiky uznáván jako v podstatě první z císařů Svaté říše římské a nejmocnější evropský panovník své doby. Zemřel v roce 973 a jeho nástupcem se stal jeho jediný syn Ota II. Skutečnost, že Ota II. neměl žádné přeživší bratry jako soupeře, byla značnou výhodou a otonská císařská linie pokračovala až do roku 1024. Obnovená Západořímská říše se ve 12. století stala Svatou říší římskou a od počátku 15. století to byla Svatá říše římská národa německého. Tento název byl definitivně opuštěn až v roce 1806, tedy tisíc let po Karlu Velikém.