Přehled Deklarace nezávislosti
Při pohledu na Deklaraci nezávislosti o téměř 50 let později Thomas Jefferson vysvětlil, že účelem dokumentu nikdy nebylo být zcela originální; jeho smyslem nebylo formulovat něco, co nebylo řečeno již dříve, ale srozumitelně vyjádřit argumenty ve prospěch amerických kolonií a přesvědčit svět, aby pochopil zdravý rozum. „Měla být vyjádřením americké mysli,“ vysvětluje Jefferson. Dále tvrdí, že „autorita pak spočívá na harmonizujících pocitech doby“. (Jefferson Henrymu Leemu, 8. května 1825)
Jefferson dokončil svou nadčasovou obhajobu „života, svobody a hledání štěstí“ za něco málo přes dva týdny a stejně jako většině spisovatelů mu nebyl cizí proces revize. Mezi Výborem pěti a Druhým kontinentálním kongresem bylo v dokumentu provedeno 86 úprav. Druhý kontinentální kongres odstranil celé části. Jeffersona nejvíce rozzlobilo odstranění jedné konkrétní klauzule, a to klauzule obviňující krále z toho, že americkým koloniím vnutil obchod s otroky.
Konečný návrh Deklarace nezávislosti obsahuje preambuli, seznam stížností, formální prohlášení nezávislosti a podpisy.
Preambule
Tato první část Deklarace obsahuje tvrzení o právech jednotlivce. Snad nejznámější věta zní: „Považujeme tyto pravdy za samozřejmé, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou svým Stvořitelem obdařeni určitými nezcizitelnými právy, že mezi ně patří život, svoboda a snaha o štěstí.“ V této větě se píše: „Všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni. V této části se dále uvádí, že pokud se vláda pokusí tato práva odejmout, má lid právo vytvořit novou vládu. Jefferson se v této části zabývá také protinávrhem, když uznává, že „prozíravost vskutku velí, aby se vlády dlouho ustavené neměly měnit z lehkých a pomíjivých důvodů…“. Protiargumentuje tím, že posluchačům připomíná „dlouhou řadu zneužití a uzurpací“, kvůli nimž je „… jejich právem, je jejich povinností takovou vládu svrhnout a zajistit si nové stráže pro svou budoucí bezpečnost.“
Závady
Nejdelší část Deklarace začíná slovy „Odmítl svůj souhlas se zákony“ a pokračuje výčtem nespravedlivého jednání britského krále a parlamentu. Kolonisté ve svých stížnostech dávají najevo, že se zlobí na britského krále a vládu za to, že jim jako anglickým občanům berou jejich práva. Poukazují na to, že král ignoroval nebo změnil jejich koloniální vlády, stejně jako jejich právo na soud před porotou. Kolonisté obviňují krále, že na ně posílá najatou armádu, aby je donutila dodržovat nespravedlivé zákony. Tvrdí, že král je „nezpůsobilý být vládcem svobodného lidu“.
Poznámka: Normy a struktura argumentačního psaní v 18. století byly jiné než ve 21. století. Seznam stížností, který slouží jako důkazní materiál Deklarace, se podle dnešních měřítek zdá být do značné míry anekdotický. Nicméně tvrzení Deklarace a základní předpoklad (velká myšlenka) jsou použitelné zejména pro standardy psaní ve třídách 21. století.
Formální deklarace nezávislosti
Závěrečný odstavec, začínající slovy „My, tedy zástupci Spojených států amerických“, potvrzuje, že 13 kolonií je svobodnými a nezávislými státy. Přerušuje veškeré vazby s britskou vládou a lidem. Jako nezávislé státy mohou uzavírat obchodní dohody a smlouvy, vést války a dělat vše, co je nezbytné k tomu, aby si samy vládly. Toto formální vyhlášení nezávislosti končí důležitými slovy. Tato slova nám říkají, čeho byli signatáři Deklarace nezávislosti ochotni se za svobodu vzdát: „
Podpisy
Na Deklaraci nezávislosti je 56 podpisů. Dokument podepsalo 2. srpna 1776 padesát mužů ze 13 států. Dalších šest podepsalo v průběhu následujícího roku a půl. Jako předseda Druhého kontinentálního kongresu podepsal jako první John Hancock. Své jméno napsal velmi velkým písmem. Někteří muži svá křestní jména zkracovali, například Thomas Jefferson a Benjamin Franklin. Všichni signatáři při podpisu Deklarace nezávislosti riskovali své životy.
Legacy of the argument
V rozporu s obecným přesvědčením nezískala slova Deklarace nezávislosti okamžitou proslulost. Ve skutečnosti zůstávala po celá desetiletí neznámá. A přesto duch Deklarace téměř okamžitě vyvolal vlny, z nichž nejznámější byla Francouzská revoluce v roce 1789. Brzy poté následovala revoluce na Haiti a v následujících desetiletích pokračovalo mnoho latinskoamerických zemí v boji za nezávislost na koloniálních mocnostech. V roce 1945 se na dokument odvolal také vietnamský vůdce Ho Či Min, když vyhlásil nezávislost Vietnamu na francouzské koloniální říši.
V USA si hnutí za volební právo žen přizpůsobilo Deklaraci nezávislosti pro svou věc a v Deklaraci citů z roku 1848 tvrdilo, že „všichni muži a ženy jsou si rovni“. Mezitím oslavy nezávislosti v zemi pronásledovaly zotročené lidi a abolicionisty, jako byl Frederick Douglass, který se ve svém projevu „Co je pro otroka 4. červenec?“ z roku 1852 zamýšlel nad nedostatky národa navzdory jeho oddanosti hodnotám, jako je svoboda. Douglass řekl: „Tento čtvrtý červenec je váš, ne můj. Vy se můžete radovat, já musím truchlit.“
Když se první světová válka chýlila ke konci, sešli se 26. října 1918 v Independence Hall vedoucí představitelé východní Evropy, aby podepsali Deklaraci společných cílů nezávislých středoevropských národů. Ti, kteří se toho dne sešli v Síni nezávislosti, usilovali o získání autonomie pro národy bývalého Rakouska-Uherska a Osmanské říše. Signatáři se zavázali ke vzájemné podpoře a k přesvědčení, že „je nezadatelným právem každého národa uspořádat si vlastní vládu na takových zásadách a v takových formách, o nichž se domnívá, že budou nejlépe podporovat jeho blaho, bezpečnost a štěstí.“
Po slavnostním podpisu přečetl doktor Tomáš Masaryk, první prezident Československa, na náměstí Nezávislosti Deklaraci společných cílů, stejně jako John Nixon 8. července 1776 přečetl Deklaraci nezávislosti.