Převyprávěná ohnivá smrt kosmonauta

Převyprávěná ohnivá smrt kosmonauta

Poslední měsíc jsem četl knihu, která líčila strašlivou smrt sovětského kosmonauta Vladimira Komarova v roce 1967. Příběh mě ohromil. Popsal jsem ho takto:

„Takže je kosmonaut ve vesmíru, krouží kolem zeměkoule a je přesvědčen, že se nikdy nevrátí na Zemi; telefonuje s Alexejem Kosyginem – tehdy vysokým funkcionářem Sovětského svazu -, který pláče, protože si také myslí, že kosmonaut zemře. Vesmírné plavidlo je nekvalitně zkonstruované, nebezpečně mu dochází palivo; jeho padáky – ačkoli to nikdo neví – nefungují a kosmonaut Vladimir Komarov se chystá doslova v plné rychlosti narazit do Země a jeho tělo se při dopadu roztaví. Když se řítí do záhuby, americké odposlouchávací stanoviště v Turecku ho slyší, jak vztekle pláče a „proklíná lidi, kteří ho posadili do zpackané kosmické lodi“.'“

To je zhruba příběh, který jsem četl ve Starmanu: Pravda za legendou o Juriji Gagarinovi od Jamieho Dorana a Pierse Bizonyho, jejíž nové vydání vyšlo minulý měsíc ve Spojených státech. Ve svém příspěvku jsem napsal: „Tato verze (Komarovovy smrti) – pokud je pravdivá – je více než šokující.“

No, po mém příspěvku mi napsala řada historiků zabývajících se vesmírem, že podle jejich názoru je mnoho detailů v této knize buď pochybných, nebo prostě nejsou pravdivé. Vyzval jsem tedy některé z nich, aby mi poslali své námitky, o které jsem se podělil s autory, a nyní mohu oznámit, že všichni souhlasí s tím, že příběh vyprávěný v této knize potřebuje trochu přepracovat. Některé jeho části jsou pravdivé. Jiné části zůstávají sporné. Některé detaily, jak autoři otevřeně přiznávají, mohou být chybné. „Naše kniha,“ napsal nedávno Piers Bizony v časopise Space News, „bezpochyby obsahuje chyby a my upřímně vítáme opravy faktických omylů.“

Znovu tedy zopakuji a následně doplním jejich strhující příběh. Udělám to v krátkých kapitolách, tentokrát s poznámkami pod čarou. Stále je to hrůza, ale ne taková, jakou vyprávějí ve své neopravené, znovu vydané knize.

Kapitola 1: Přátelství

Co říká kniha: Začínáme přátelstvím: Jurij Gagarin, první člověk, který se vydal do vesmíru, měl zřejmě vřelý vztah k jinému kosmonautovi, Vladimiru Komarovovi. V roce 1967 měl Komarov obletět Zemi při prvním pilotovaném letu kosmické lodi Sojuz. Gagarin byl uveden jako záložní pilot. Pokud by Komarov nemohl letět, letěl by Gagarin.

Co jsme se dozvěděli: Kritici tvrdí, že Kreml nehodlal riskovat Gagarinův život ve vesmíru. V té době byl národním pokladem, příliš důležitým na to, aby riskoval kosmický let. Byl tedy „v záloze“ jen podle jména.

Kapitola 2: Smrtelné nebezpečí

Co říká kniha: S touto vesmírnou misí byl velký problém: Sojuz nebyl připraven k letu. Jurij Gagarin ve spolupráci se skupinou inženýrů zjistil 203 konstrukčních problémů – vážných závad, které by způsobily, že by Sojuz byl ve vesmíru nebezpečný. Doporučili odklad. Jejich poznámka však byla ignorována.

Co jsme se dozvěděli: Kritici si nejsou jisti, zda toto „memorandum“ existuje. V memoárech ani v oficiálních zprávách se o něm nepíše. Autoři Spacemana tvrdí, že v Rusku se mnoho věcí v tisku nezmiňuje. Mají své zdroje.

Kapitola 3: Nemůžeme nechat Gagarina zemřít

Co se v knize říká: Sojuz byl tak nebezpečný, že kosmonaut Komarov očekával smrt. „Z tohoto letu se nevrátím,“ řekl agentovi KGB Venjaminovi Russajevovi. Russajev je jedním z nejdůležitějších zdrojů Doranovy a Bizonyho knihy. „Když jsi tak přesvědčen, že zemřeš,“ zeptal se Komarova, „tak proč tu misi neodmítneš?“

Komarov odpověděl: „Když ten let nestihnu, pošlou místo mě záložního pilota. To je Jura (Gagarin) a ten zemře místo mě. Musíme se o něj postarat.“ A pak se rozplakal, nebo jak říká Russajev v rozhovoru pro BBC odvysílaném v roce 1997: „Propukl v pláč. Možná jen vypustil všechno napětí a začal plakat.“

Co jsme se dozvěděli: Kritici se pozastavují nad Venyaminem Russayevem. Říkají, že byl jedním z několika agentů KGB, kteří byli přiděleni, aby „mysleli“ na Jurije Gagarina. Neexistuje způsob, jak ověřit jeho velmi osobní výpovědi o rozhovorech, které prý vedl. Doran a Bizony se ho zastávají. „Russajev nám vyprávěl příběh, který byl zcela věrohodný,“ říká Piers Bizony. „Považovali jsme ho za slušný a spolehlivý zdroj.“ Jedním z důvodů, proč mu věří, napsal mi Bizony, je, že „nás na něj nasměroval někdo bezvadně blízký Gagarinovi, kterého nemohu jmenovat“. Jiní si myslí, že je to nafoukanec, který přeháněl, aby se zapsal do vesmírných dějin.

Kapitola 4: Nemůžeme nechat Komarova zemřít

Co říká kniha: Gagarin se stejně tak snažil zachránit Komarova. V den startu, 23. dubna 1967, se objevil na místě startu a dožadoval se navlečení do skafandru, ačkoli nikdo nečekal, že poletí. Sovětský novinář Jaroslav Golovanov, který byl u toho, označil toto chování za „náhlý rozmar“. Snažil se Gagarin protlačit k letu, aby zachránil svého přítele?“

Co jsme se dozvěděli: Kritici tvrdí, že se to nikdy nestalo. Gagarin by nikdy nepožadoval sofistikovaný „skafandr“ pro misi, která nevyžadovala, aby se pohyboval ve vesmíru, říká historik Asif Siddiqi. Autoři se shodují, že toto chování bylo zvláštní, ale mají očitého svědka. Ve vysílání BBC novinář Pravdy Golovanov říká, že se Gagarin „dožadoval navlečení do ochranného skafandru“ a vyvolával povyk, „požadoval to a to a to…“. Snažil se Gagarin odložit misi, nebo suplovat svého přítele? Golovanov to neříká. Ale agent KGB Russajev ano. Russajev trvá na tom, „že Gagarin se snažil lokty proniknout do letu, aby zachránil Komarova před téměř jistou smrtí.“

Kapitola 5: Kosygin v slzách?“

Co říká kniha: Na odposlouchávací stanici poblíž Istanbulu americká rozvědka monitorovala Sojuz a podle analytika Národní bezpečnostní agentury Perryho Fellwocka „věděli, že mají problémy asi dvě hodiny před Komarovovou smrtí, a snažili se je odstranit. Nahráli jsme (dialog) a Kosygin zavolal Komarovovi osobně. Vedli spolu videotelefonní rozhovor a Kosygin plakal. Řekl mu, že je hrdina. … Ozvala se i jeho žena a chvíli si povídali. Řekl jí, jak má řešit jejich záležitosti a co má dělat s dětmi. Bylo to dost hrozné.“

Co jsme se dozvěděli: Moji historici nenašli žádný důkaz, že by Kosygin mluvil s Komarovem v Sojuzu; v oficiálních přepisech z lodi na zem o tom není žádná zmínka. Zdá se, že autoři Hvězdné pěchoty od této scény s pláčem v telefonu a od jejího zdroje, agenta NSA Fellwocka, ustupují. „Zpětně si přeji, abychom Fellwockovy citace trochu více zlehčili,“ říká Piers Bizony.

Kapitola 6: Komarov umírá s proklínáním ‚Tahle ďábelská loď! Nebo snad ano?“

Co říká kniha: Komarov zuřil, když umíral. „Tahle ďábelská loď! Nic, na co jsem vztáhl ruku, nefunguje pořádně,“ cituje se jeho výrok. A když sestupoval na Zemi, kniha říká:

„Komarov věděl, že je ve strašném průšvihu. Rádiové stanice v Turecku zachytily jeho výkřiky vzteku a frustrace, když se řítil vstříc smrti a navždy proklínal lidi, kteří ho posadili do zpackané kosmické lodi – i když jeho „závěrečné výkřiky“, zmíněné později ve Fellwockově vyprávění, mohou být přehnané.“

Co jsme se dozvěděli: Americký historik Asif Siddiqi má k dispozici přepis Komarovových posledních okamžiků v Sojuzu. Získal ho z ruského státního archivu. Zní takto:

Komarov:
Země: Aktivováno, aktivováno, nebojte se, všechno je v pořádku: Rozumím, také si neděláme starosti. Jak se cítíte, jak je všechno v pořádku? Zarjo, přepínám.
Komarov: Země: Cítím se výborně, všechno je v pořádku.
Země: Rozumím, tady naši soudruzi doporučují, abyste se zhluboka nadechl. Čekáme na přistání. Tady Zarja, přepínám.
Komarov: Děkuji vám, že jste to všechno přenesli. došlo.
Země: Rubine, tady Zarja. Rozumím, došlo k oddělení. Budeme pracovat během přestávky. Rubine, tady Zarja, jak mě slyšíte? Přepínám. Rubine, tady Zarja, jak mě slyšíte? Přepínám. Tady Zarya, jak mě slyšíte? Přepínám …

Obě verze uvádějí, že skutečnou příčinou smrti bylo neotevření lodních padáků. Sojuz bezpečně vstoupil do atmosféry, ale sestup byl katastrofou. Zeptal jsem se Siddiqiho, zda si myslí, že jeho zápis byl zfalšován. Řekl: „Jsem si stoprocentně jistý, že přepis je pravý.“ I když mohou existovat i jiné záznamy z jiných sledovacích míst. když jsem ho ukázal Bizonymu, řekl: „Oficiální sovětský přepis čehokoli, od smrti kosmonauta až po narození zdravého chlapečka, nemá cenu papíru, na kterém je napsán. …. Vzhledem k tomu, že alespoň rámcově věříme Russajevově vzpomínce na události, máme právo věřit, že Komarov by při vší své disciplíně kosmonauta měl právo na jisté plivání šílenství a frustrace.“

Kapitola 7: Gagarin je pronásledován

Co říká kniha: Tři týdny po havárii, při níž zahynul Komarov, se Jurij Gagarin setkal s Russajevem v jeho rodinném bytě, ale odmítl mluvit v kterékoli místnosti, protože se obával štěnic. Ani výtahy a vstupní haly nebyly bezpečné, a tak se oba muži plahočili nahoru a dolů po schodištích bytového domu s ozvěnou. Podle knihy Gagarin v jednu chvíli řekl:

„Musím jít za hlavním mužem osobně. … Nějak se k němu dostanu, a jestli někdy zjistím, že o té situaci věděl, a přesto všechno dopustil, tak vím přesně, co udělám.“ Russajev říká: „Nevím přesně, co měl Jurij na mysli. Možná pořádnou ránu pěstí do obličeje.“ Russajev varoval Gagarina, aby byl opatrný, pokud jde o Brežněva. „Řekl jsem mu: ‚Nejdřív si se mnou promluv, než něco uděláš. Varuji tě, buď velmi opatrný.“

Co jsme se dozvěděli: Kritici se shodují, že Gagarin po Komarovově smrti trpěl. Ale opět tento rozhovor neslyšel nikdo jiný než Venjamin Russajev. Pokud Russajevovi věříte, můžete věřit, že se to stalo. Pokud ne… kdo ví?“

Co se skutečně stalo v roce 1967?“

Víme, že Komarov zemřel. Víme, že Sojuz havaroval. Víme, že bylo přerušeno dobré přátelství. Víme, že Jurij Gagarin byl naštvaný. Ale protože se jedná o sovětský příběh, mnoho toho nevíme. „V moskevských archivech jsou stále hluboká tajemství, do kterých nesmíme nahlédnout a která by nám mohla vyrazit dech,“ píše James Oberg, jeden z nejvýznamnějších amerických historiků vesmíru. Právě recenzoval Hvězdnou pěchotu a kniha se mu líbila. „Autoři přinášejí některé nové materiály z nedávno publikovaných memoárů lidí, které vesmírní historici (včetně mě) dosud nepřijali, a možná je tato neochota rozumná – to ukáže čas,“ říká.

Anebo možná čas neukáže. Někdy – a dovedu si představit, že u sovětské historie se to stává více než někdy – můžete kopat a kopat, a nakonec stejně nevíte, co se skutečně stalo.