Půvab domů královny Anny
Pokud byste měli vybrat pouze jeden architektonický styl, který by reprezentoval americký viktoriánský dům, mohli byste udělat mnohem hůře než královnu Annu. Ve viktoriánské éře – která byla, když už nic jiného, obdobím bujarého architektonického nadšení – existovala spousta dalších domovních stylů. Po občanské válce američtí stavitelé domů, kteří se chtěli v architektuře zorientovat, prošli, obrazně řečeno, staletí evropské historie a všude, kam se podívali, našli pozoruhodné památky. Italský styl, gotické obrození, druhý empír, Stick, Eastlake, románské obrození, dokonce i maurské a egyptské obrození, to vše mělo své zastánce.
Ale byla to americká královna Anna, všudypřítomný symbol prosperity, společenství a rodiny na konci 19. století, která si získala srdce národa. Objevovala se všude, v nesčetných tvarech, velikostech a kombinacích stavebních materiálů a dekorativních prvků, ve městech, na předměstích i na venkově. Na styl královny Anny lze pohlížet jako na reakci na poněkud pochmurný aspekt gotické architektury na jedné straně a na strnulou formálnost například mansardového domu z období druhého empíru na straně druhé.
Mokrý středověk
Sama královna Anna, vládkyně Velké Británie a Irska v letech 1701 až 1714, by jistě žasla, kdyby se dožila toho, jak Amerika 19. století proměnila červené cihly a hrázděné stavby její éry. Po vzoru Richarda Normana Shawa, Philipa Webba, E. W. Godwina a dalších anglických architektů poloviny 19. století, kteří se odvrátili od klasicismu 18. století a oživili dřívější, poststředověké formy, vytvořili američtí architekti řadu volně se rozvíjejících staveb ve stylu královny Anny. První a nejznámější z nich byl nádherný Watts-Sherman House H. H. Richardsona v Newportu na Rhode Islandu (1874). Richardsonův návrh svými širokými, vysokými štíty a rozměrnými, vícevrstvými kastlovými okny naznačoval, aniž by napodoboval domy z období skutečné královny Anny.
Neformální, nepravidelná hmota raných domů ve stylu královny Anny evokovala nahodilou stavební historii pozdně středověkých staveb. S tím, jak styl přejímali méně talentovaní architekti a méně bohatí majitelé, se jeho obrysy nevyhnutelně rozostřily do pohodlně asymetrického, malebného spojení štítů, verand, strmých střech, arkýřů a věžiček, které vidíme na mnoha domech postavených přibližně v letech 1880 až 1900.
Stejně tak se měnil výběr stavebních materiálů. Zpočátku bylo charakteristickým znakem domu ve stylu královny Anny zdivo, zejména cihlové a hrázděné, s propracovanými dekorativními kamennými akcenty. Postupem času význam některých z těchto prvků slábl a k odkazu královny Anny se hlásily i dřevěné domy. Stačilo, aby se pyšnily nepravidelnou hmotou – nejlépe s různými střešními liniemi, možná s věžičkou nebo dvěma, několika vysokými cihlovými komíny s římsami a případně s těžkými vyřezávanými ornamenty zdobícími četné sedlové vikýře a arkýře. Vyřezávaný kámen z dřívějších let byl často nahrazen dřevěnými vřeteny, a to díky novým soustruhům poháněným stroji a zdánlivě nekonečným zásobám dřeva z dosud nevyužitých lesů v srdci Ameriky. Stavební materiály byly snadno dostupné – buď na dosah ruky, nebo v dosahu rychle se rozvíjejícího železničního systému.
K rozšíření stylu královny Anny přispěla také nová technologie tisku a vyspělý poštovní systém. Na této straně Atlantiku mu dodaly impuls široce rozšířené plánovací knihy od architektů, jako byl Henry Hudson Holly z New Yorku, který v roce 1876 vydal knihu Modern Dwellings in Town and Country (Moderní obydlí ve městě a na venkově), obsahující spolu s plány domů i množství podrobných rad ohledně jejich vybavení a výmalby. Connecticutská firma George a Charles Palliserovi (New Cottage Homes, vydaná v roce 1887) podobně nabízela ve svých ilustrovaných katalozích půdorysy a výškové plány domů Queen Anne a dalších staveb. George F. Barber založil v Knoxvillu ve státě Tennessee prosperující architektonickou firmu, která vybavovala dobře situované klienty po celé zemi návrhy na zakázku i na sklad. Mnoho Barberových domů se dochovalo dodnes – pravděpodobně se alespoň jeden nachází ve vašem okolí – a mnohé z nich jsou natolik osobité (někdo by mohl říci bizarní), že je milovníci Barbera snadno rozpoznají. Ty starší jsou typicky královny Anny, s kulatými dřevěnými věžičkami a mnoha štíty.
Dalšími známými architekty, kteří vytvářeli návrhy ve stylu královny Anny, byli Samuel a Joseph Newsomovi ze San Franciska, Peabody a Stearns z Bostonu, Bruce Price z New Yorku a G.W. a W.D. Hewitt z Filadelfie.
Velká část přitažlivosti stylu královny Anny spočívala v jeho univerzálnosti – snadnosti, s jakou mohl být přizpůsoben pro domy jakékoli velikosti, od chalup po vily, pro rodiny s příjmy od rozhodně mírných až po mimořádně bohaté. Queen Anne se hodila pro úzké městské řadové domy stejně jako pro rozlehlá předměstská sídla.
K tomu se přidala i přitažlivost stylu, který dokázal sloužit měnícím se potřebám rodiny 19. století. Vnitřní prostory často zahrnovaly velkorysé vstupní haly s dlažbou, výrazná dřevěná schodiště, obložené stěny z dubového a kaštanového dřeva, lákavé intarzované krby s glazovanými dekorativními obklady, jídelny s vitrážovými okny a vestavěnými skříňkami na porcelán, moderní kuchyně s litinovými sporáky, teplou a studenou tekoucí vodou a pohodlným zázemím, plně instalované koupelny a často i ústřední topení.
V exteriéru sloužily velké okrouhlé verandy – nikoliv strnule formální klasické portiky – jako půvabné rozšíření vnitřních místností, které za příznivého počasí poskytovaly příjemné venkovní posezení a za nepříznivého počasí vchody chráněné před deštěm nebo sněhem. Menší vstupní a obslužné verandy byly jak dekorativní, tak užitečné.
Zdobné na maximum
Ačkoli existovala obrovská záliba v kosočtvercových okenních křídlech a vitrážích, byly daleko od svých drobných středověkých předchůdců. Nejenže se jich používalo velké množství, ale často byly i působivě velké. V mnoha dvoukřídlých oknech tvořila horní křídlo malá skla z čirého skla (často ve skupinách po dvaceti i více kusech), zatímco spodní křídlo obsahovalo jediné velké sklo, což umožnily vyspělé sklářské stroje. Ta se používala i v nesčetných arkýřích a arkýřových oknech, která zdobila domy ve stylu královny Anny. Viktoriánský požadavek na světlo a vzduch tak byl splněn v celém domě, aniž by to bylo na úkor stylovosti. Dokonce i vikýře v podkroví a horních patrech nebyly pouhou praktickou záležitostí, ale další příležitostí k ornamentálnímu vyjádření.
Vnější dveře byly hlavním projevem vkusu a prosperity. Byly z těžkého obloženého dřeva s lesklým kováním a měly zapůsobit na návštěvníky i kolemjdoucí. Uvnitř se mohly univerzální kapesní dveře zasouvat do stěn a vytvářet tak ze dvou malých místností jednu, nebo se mohly zavírat a vytvářet intimnější prostory. Případně mohly vřetenové zástěny naznačovat rozdělení místností nebo oddělovat schodišťovou halu od vstupní haly.
Léta po občanské válce byla zlatým věkem propracovaných litinových ornamentů a dům ve stylu královny Anny poskytoval spoustu záminek k použití železných futer, od plotů před domem až po hřebeny na střeše. Ve skutečnosti se jednalo o styl, který nikdy neochabl tváří v tvář potenciálnímu dekorativnímu krachu. Polodřevo ve štítech a horních patrech; různobarevné, různě tvarované břidlicové nebo dřevěné šindele na střechách a vikýřích, ramenech a čelech; stěny vyložené vzory z různobarevných cihel – ach, možná toho bylo až příliš, ale bylo to tak nádherně viktoriánské!“
A kdyby se takové přírodní materiály ukázaly na vkus majitele domu příliš bledé, vždycky tu byla barva, která efekt umocnila. Henry Hudson Holly slavnostně doporučoval pětibarevnou paletu (včetně buffové, tmavě zelené, červené, černé a zářivě modré) pro zapuštěné dveře – a pak by samozřejmě zbývalo vyřešit okna a další obložení.
Dům královny Anny byl se svým důrazem na teplo, neformálnost a lidské měřítko téměř dokonalým vyjádřením optimistické bujnosti viktoriánské Ameriky. Jako u všech podobných mladických fantazií však přišel čas, kdy už toho bylo opravdu příliš, kdy se klidnější linie nastupujícího stylu Colonial Revival zdály být smysluplnější. Kolem roku 1900 doba královny Anny zjevně končila. Přesto nás její dědictví obklopuje a rozjasňuje městské ulice i staré předměstské čtvrti svou lehce ztřeštěnou sebejistotou, s níž je vše možné.