PMC

admin 0 Comments Articles

PMC

Grafika, která se objevila na facebookové stránce Rachel Cohen-Rottenberg, jí připadala problematická hned v několika ohledech. Zaprvé to byl text: „

Proč nevidět jak osobu, tak postižení? Je postižení něco, za co by se měl člověk stydět? Dělá to z člověka méně člověka?“

A pak tu byla otázka těch stínů. Na grafice jsou vyobrazeny čtyři tyčové postavy – dva muži, dvě ženy – jako na dveřích veřejných záchodků. Všichni stojí. Za nimi jsou však stíny postav na invalidních vozících.

Jinými slovy, obrázek naznačuje, že být „člověkem“ znamená být schopný, Cohen-Rottenberg, autor knihy Blazing My Trail:

To je paradox hnutí „person-first language“, které na svém blogu (www.journeyswithautism.com/2012/04/25/the-problem-with-person-first-language) navrhla autorka knihy Living and Thriving with Autism (Žít a prospívat s autismem). Zastánci používání výrazů jako „osoba s postižením“ namísto „osoba s postižením“ chtějí, aby svět odhlédl od invalidních vozíků, vodicích psů a naslouchadel. Člověk není definován diagnózou, říká se v přísloví.

Někteří zastánci práv osob se zdravotním postižením však naznačují, že jazyk „člověk především“ může ve skutečnosti zužovat postoje k „lidskosti“. Tvrdí, že by se mělo více úsilí věnovat začlenění zdravotního postižení do konceptu osobnosti, a ne snaze o jejich distancování.

„S jazykem person-first mám dva základní problémy. Zaprvé, trvání na upřednostňování osoby před postižením prozrazuje předpoklad, že postižení nějakým způsobem činí člověka méně osobou. Kdyby tento předpoklad neexistoval, nebyl by důvod stavět do popředí skutečnost, že jsme skutečně lidé a že člověk musí dát postižení stranou, aby viděl, že jsme lidé,“ píše Cohen-Rottenberg v e-mailu.

„Za druhé, tím, že se odděluje bytí osobou od bytí postižením, se naznačuje, že být osobou znamená být schopný. Koneckonců, pokud jsem ‚osoba s postižením‘ a na postižení se nehledí, co jsem potom bez něj?“

Ačkoli záměr, který stojí za pojmenováním „osoba na prvním místě“, je obdivuhodný, podle Tanyi Titchkosky, která vyučuje na katedře humanitních a sociálních věd a výchovy k sociální spravedlnosti na Torontské univerzitě v Ontariu, má potenciál formovat myšlení nečekaným i nezamýšleným způsobem.

„Může ovládnout způsob, jakým přemýšlíme o tom, co znamená být člověkem. Znovu potvrzuje, že lidskost je pozitivní, a znovu potvrzuje, že postižení je negativní,“ říká Titchkosky. „Co je na tom, že se postižení přiblíží člověku, že jeho lidskost zmizí?“

Ačkoli jazyk zaměřený na člověka jistě není zodpovědný za stigma, které tak často obklopuje nemoc a postižení, jeho rostoucí popularita může být příznakem neschopnosti společnosti řešit mnohem větší problém – jak zlepšit život lidí, kteří jsou tak často ignorováni ve světě, který ne vždy přijímá fyzickou nebo duševní rozmanitost. Dalším důvodem k obavám je horlivost některých zastánců jazyka, kteří chtějí donutit všechny, aby se podřídili jejich pravidlům.

„Když se z toho stane všeobecně prosazovaný, jediný způsob označování postižení, je to super nebezpečné,“ říká Titchkosky.

Ale zastáncům jazyka zaměřeného na osoby nejde o lexikální nadvládu nebo o to, aby postižení odsunuli stranou a předstírali, že neexistují. Jde o respekt, důstojnost a zbavení se nálepek. Jde o to uvědomit si, že lidé jsou mnohem víc než jen jejich postižení a klást nepřiměřený důraz na tuto jedinou vlastnost jim prokazuje medvědí službu.

„Jde o to nekategorizovat, nesoudit. Musíme se zaměřit na naše podobnosti. Nesoustřeďujme se na naše rozdíly,“ říká Kathie Snowová, obhájkyně práv osob se zdravotním postižením, která provozuje webové stránky „Disability is Natural“ (www.disabilityisnatural.com). „Postižení je přirozenou součástí lidské zkušenosti.“

Podle Snowové nejsou lidé s postižením autisté, slepí, neslyšící, lidé s poruchami učení nebo s jinou nálepkou. Jsou to otcové, synové, zaměstnavatelé, zaměstnanci, přátelé, sousedé, učitelé, studenti a další. Smyslem jazyka „person-first“ podle ní není oddělit „postižení“ od „osoby“, ale spíše přemýšlet o postižení jako o jiném lidském rysu, jako je pohlaví nebo etnický původ. Bohužel, říká Snowová, se zdá, že společnost prostě nedokáže vidět za postižením člověka.

„Lidé s postižením jsou obecně hluboce marginalizováni,“ říká. „Nejsou součástí hlavního společenského proudu.“

Snowová věří, že jazyk zaměřený na osobu může pomoci posunout postoj k postižení novým směrem, a věnovala tomuto tématu část svých webových stránek (www.disabilityisnatural.com/explore/pfl). Poprvé si uvědomila necitlivé nálepky, které se často přikládají osobám s postižením, před 25 lety, poté, co se její syn narodil předčasně a brzy poté mu byla diagnostikována dětská mozková obrna.

„Nikdy jsem svého syna nevnímala jako v uvozovkách postiženého,“ říká Snowová. „Je to Benjamin. Je to především člověk.“