Popelka – kratší verze
Překlad Bertie.
Čte Emma Ballantine.
Malba Edward Burne-Jones.
Audio &text upravila Jana Elizabeth.
Toto je kratší verze (5:10). Naše klasičtější čtení najdete zde.
Popelka
Žila jednou jedna sladká temperamentní dívka, která se jmenovala Popelka. Bohužel její matka zemřela mladá a otec se znovu oženil. Jeho druhá žena měla prudkou povahu a její dvě dcery byly stejné jako ona. Jedním slovem – příšerné.
Hrozné sestry Popelku rády šikanovaly. První z nich říkala:
„Popelko! Tvým úkolem je vyčistit krb. Proto se jmenuješ Popelka! Chápeš?“
A než dokončila zametání roštu, druhá sestra řekla:
„Popelko! Nezdržuj se. Rozdělej oheň a udělej mi horkou koupel se sladce vonícími svíčkami!“
A když ohřívala vanu, řekla ta hrozná matka: „Cinders! Proč jsi ještě nebyla na trhu?“ „Ne,“ odpověděla.
Celý den Popelka zametala a drhla, nosila a nosila.
V zimě byly mladé dámy pozvány na královský ples. Celý měsíc si zkoušely taftové plesové šaty, nařasené spodničky a střevíčky na řemínku. Byla to samozřejmě Popelka, kdo jim pomáhal do bohatých kostýmů a z nich a kdo všechno žehlil a skládal. Její vlastní šaty byly prakticky hadry.
Přišel velký večer a chudák Popelka zůstala doma sedět sama u krbu.
Přišla k ní myška a řekla: „Milá, milá, netrap se. Venku je dobrá víla a říká, že půjdeš na ples.“
Popelka vyběhla na nádvoří, kde dobrá víla mladé dívce řekla:
„Určitě odejdi z plesu dřív, než hodiny odbijí půlnoc, jinak se ztrapníš víc než kdykoli v životě!“
Zlatý kočár ji odvezl do paláce a cestou se převlékla do krásných šatů. Když vstoupila do tanečního sálu, upřely se na ni všechny oči, včetně těch jejích sester, které ji nepoznaly. Princ požádal nově příchozí o tanec, ne jednou, ale znovu a znovu. Než večer skončil, zamiloval se do tajemné mladé krásky. Chtěl ji požádat o ruku, když hodiny začaly odbíjet dvanáctou.
„Ach! Musíte mě omluvit!“ vykřikla Popelka a rozběhla se ke dveřím. Když se řítila po schodech dolů, jeden z tanečních střevíčků jí spadl z nohy a ona musela odskočit ke kočáru.
Ráno princ ztracený střevíček našel a přikázal svým sluhům, aby s ním chodili po zemi, dokud neobjeví nohu, která k němu přesně pasuje.
Když princovi sluhové přišli do domu, kde Popelka bydlela, její strašné sestry si chtěly střevíček vyzkoušet.
„Perfektně mi sedí,“ řekla první, ale nemohla do něj strčit patu.
„Můžeš mi říkat ‚Vaše královská výsosti‘, protože mi noha sedí lépe,“ řekla druhá. Bylo však jasné, že její noha do střevíčku vklouzne ještě méně.
Královská služebná vzhlédla a uviděla Popelku sedět u krbu, který uklízela. Na nose měla trochu sazí, což její tvář dělalo ještě půvabnější. Řekl:
„Nechtěla byste si zkusit střevíček, slečno?“
„Proč se s ní obtěžovat? Vždyť je to jen služka,“ řekla matka těch hrozných sester.
„Ráda bych si je vyzkoušela, děkuji,“ řekla Popelka. Její noha dokonale vklouzla dovnitř.
„Kdo by to byl řekl? Náš úkol je splněn,“ prohlásil královský sluha.
„Cože?“ vykřikla matka. „To si snad děláte legraci!“
„Ty idiote, máš špatnou dívku,“ protestovaly hrozné sestry.
Ale sluha už volal na kočího, aby odvezl Popelku do paláce, oblečenou v hadrech, přesně tak, jak byla, a na jedné noze měla normální střevíček a na druhé taneční střevíček.
Když Popelka opouštěla dům, matka těch strašných dívek vykřikla: „Dobrý den! Už máme dost té tvé drzosti!“
Ale Popelka věděla, že našla pravou lásku, a hned druhý den se s princem vzali a zvony se rozezněly po celé zemi.
A to byl příběh Popelky, jak jsem ho převyprávěla já, Emma, pro Storynory.com
.