Poslední dny Alberta Einsteina
Pobyt Alberta Einsteina na zemi skončil 18. dubna 1955 v nemocnici v Princetonu. V dubnu 1955, krátce po Einsteinově smrti, patolog bez souhlasu jeho rodiny vyjmul jeho mozek a uložil jej ve formaldehydu přibližně do roku 2007, krátce předtím, než sám zemřel. Za tu dobu byl mozek muže, jemuž se připisují jedny z nejkrásnějších a nejnápaditějších myšlenek v celé vědě, vyfotografován, fragmentován – malé části byly rozděleny různým badatelům. Jeho oči byly předány jeho očnímu lékaři. Tyto nedůstojnosti ve jménu vědy přinesly několik takzvaných poznatků – že dolní temenní lalok, část údajně zodpovědná za matematické uvažování, byl širší, že jedinečné složení Sulviovy štěrbiny mohlo umožnit více neuronům navázat spojení. A přesto zůstává pocit, že žádné rozdíly nemohou skutečně vysvětlit kognitivní schopnosti, díky nimž byla jeho genialita tak nápadná.
Společně s vyčerpávajícím množstvím informací o osobní, vědecké a veřejné sféře Einsteinova života obsahuje Encyklopedie Einstein tento známý, i když strašidelný příběh „mozku ve sklenici“. Existuje však i jeden tišší, který o něm samotném vypovídá mnohem více: Příběh, v němž Helen Dukasová, Einsteinova dlouholetá sekretářka a společnice, vypráví o jeho posledních dnech. Encyklopedie uvádí, že Dukasová byla „známá tím, že byla inteligentní, skromná, plachá a Einsteinovi vášnivě oddaná“. Její vyprávění se vyhýbá jakýmkoli stopám senzacechtivosti.
Dalo by se očekávat, že příběh o blížící se smrti, jakkoli zdrženlivý, bude popisovat zmatek a strach. Lékařsky podpořená smrt byla v polovině 20. století běžným jevem a Einstein zemřel v místní nemocnici. Z vyprávění však hned na první pohled zaujme jednoduchost a klid, s jakým Einstein přijal svůj vlastní odchod, který považoval za přirozenou událost. Vyprávění této kapitoly je věcné, od jeho kolapsu doma přes diagnózu krvácení až po neochotnou cestu do nemocnice a odmítnutí slavného kardiochirurga. Dukas píše, že bolest z vnitřního krvácení („nejhorší bolest, jakou člověk může mít“) snášel s úsměvem a občas si vzal morfium. Poslední den si během oddechu od bolesti četl noviny a hovořil o politice a vědeckých záležitostech. „Jsi opravdu hysterická – jednou musím odejít a je úplně jedno kdy.“ Říká Dukasovi, když v noci vstane, aby ho zkontroloval.
Jak píše Mary Talbotová v knize Aeon: „Pochopení pravdy, že všechny věci vznikají a zanikají, by mohlo být nejvyšším základem pro umírání“. A jistě by bylo obtížné zpochybnit Einsteinovu upřímnou oddanost pravdě po celý jeho život a dílo. Jeho manifest, na který se zde odvolává Hanoch Gutfreund u příležitosti otevření Hebrejské univerzity, tvrdí: „Věda a bádání uznávají za svůj cíl pouze pravdu.“ Einsteinův manifest, na který se odvolává Hanoch Gutfreund u příležitosti otevření Hebrejské univerzity, je plný pravdy. Od vášnivých debat o povaze reality s Bohrem až po historický střet o podstatě času s Bergsonem bylo Einsteinovo hledání pravdy trvalou součástí jeho života. Zdá se, že tomu tak bylo i v době jeho smrti. V co tedy věřil na konci života? To nemůžeme vědět, ale Einsteinova encyklopedie začíná jeho vlastními slovy
Podivná je naše situace zde na zemi. Každý z nás přichází na krátkou návštěvu, aniž by věděl proč, a přesto se někdy zdá, že věští účel….Přemýšlet donekonečna nad důvodem vlastní existence nebo nad smyslem života vůbec se mi z objektivního hlediska jeví jako čiré bláznovství. A přesto má každý člověk určité ideály, jimiž se řídí ve svém snažení a úsudku. Ideály, které přede mnou vždy zářily a naplňovaly mě radostí ze života, jsou dobro, krása a pravda. Klást si za cíl pohodlí nebo štěstí mě nikdy nelákalo; etický systém postavený na tomto základě by stačil jen pro stádo dobytka.
Přečtěte si ukázkovou kapitolu z knihy An Einstein Encyclopedia, kterou napsali Alice Calaprice, Daniel Kennefick, & Robert Schulmann zde.
Debra Lieseová je kurátorkou pro myšlenky a obsahové partnerství v Princeton University Press.