Proč nemohu prostě vypnout emoce?
Tuto otázku dostávám při své práci s klienty často. Klienti mě v té či oné podobě prosí, abych je naučila, jak tuto část sebe sama ovládnout, vypnout nebo uzavřít. Někdy nám připadá, že cítit své pocity je otravné, těžkopádné, a dokonce nebezpečné. Klienti se bojí, že je to, co cítí, pohltí a zničí, a tak začnou před těmito těžko odbouratelnými pocity utíkat. Bez ohledu na to, jak usilovně sprintujeme pryč, tyto emoce nás nějakým způsobem dostihnou.
Proč tedy nemohu své emoce prostě vypnout?“
Nechte mě začít tím, že vám řeknu, co už víte: účinně a zcela vypnout své emoce je téměř nemožné. A v těch vzácných případech, kdy to možné je, se to neobejde bez vážných a katastrofálních následků. Problematické vztahy a ještě problematičtější mysl jsou dva nejzřetelnější důsledky, které vidím, když se klienti pokoušejí vypnout to, co cítí.
Protože tuto otravnou část sebe sama nemůžeme vypnout, nejjasnějším návodem, který vám mohu nabídnout, je udělat to jediné, co vám zbývá: spřátelit se se svými pocity. Když se přistihnete, že jste naprosto neutěšitelní, protože váš partner udělal nebo řekl něco, co by nemělo vadit, zpozorněte. Když zjistíte, že máte chuť udělat díru do zdi nebo nekontrolovatelně křičet, zastavte se. Ve chvílích, kdy se nemůžete přemluvit, abyste se vzpamatovali, se zastavte. Na chvíli se zastavte.
Co tedy mohu udělat?“
Místo toho, abyste se snažili své pocity zahnat do úzkých, podívejte se směrem k nim a zeptejte se, co se tu děje? (Upozornění – tón je zde důležitý. Nejedná se o drsnou, povýšenou nebo krutou otázku. Měla by znít laskavě, jemně a tak odzbrojujícím způsobem, že vás možná donutí k slzám). Připomněl vám ten nenápadný pohled vašeho partnera dobu před lety, kdy se k vám choval nebezpečně krutě? Přistihli jste se ve chvíli, kdy jste chtěli vybuchnout, jak panikaříte, že byste mohli být opuštěni stejně jako v oné situaci, na kterou byste nejraději zapomněli?
Najdi nit vzpomínek
Můj odhad je, že najdeš nit do předchozích zážitků, které se ti zaryly do bytosti tak neviditelně, že ti teď připadají jako součást kůže. Zde si však musíte dopřát empatii, abyste se mohli uzdravit a napravit. Představte si, že mluvíte sami se sebou, jako byste byli pohmožděné a vyděšené šestileté dítě. A to s jemností a soucitem. Zní to asi takto: „Samozřejmě, že jsi byla vyděšená. To je naprosto logické. V tu chvíli ses cítila přesně tak, jak ses cítila před lety, když jsi byla tak sama. Je mi moc líto, že jsi se tak musela cítit“.
Existuje naděje na uzdravení
Pokud neposkytneme zdroje těm zranitelným, mladým a nedostatečně vybaveným částem sebe sama, naše těla a mysli se budou dál zmítat, dokud jim nebudeme naslouchat. Je to složitá a obtížná práce. Připomeňte si, že existuje dobrý a oprávněný důvod, proč jste se svým pocitům vyhýbali – někdy vás opravdu přemáhají a děsí. Ale pokud čtete tento příspěvek, možná to znamená, že jste nyní připraveni a dostatečně silní na to, abyste odhodili brnění, které jste dlouho nosili. Možná nastal čas vyrůst v někoho, kdo dokáže cítit své pocity, a přesto s nimi být také smířený.