Psychologie toho, proč si tolik lidí kouše nehty

Psychologie toho, proč si tolik lidí kouše nehty

Překvapivě rozšířenou lidskou činností je nadměrné kousání nehtů.

Je staré tisíciletí: například starořecký filozof Kleanthes byl prý závislý na kousání nehtů. V moderní době nemá nikdo k dispozici přesné údaje o tom, kolik z nás má tento neduh (odborně se nazývá onychofagie), ale podle malých studií si pravidelně kouše nehty asi 20 procent dospělých – což by naznačovalo, že to dělají miliony Američanů.

„Každý si do určité míry okusuje nehty,“ říká Fred Penzel, psycholog, který pomáhá pacientům řešit problémy s kousáním nehtů, vytrháváním vlasů a dalšími opakovanými poruchami zaměřenými na tělo. „Když to dojde tak daleko, že si lidé sami škodí, tehdy to bereme jako něco jiného než každodenní chování.“ To se jistě týká mnohem menšího počtu lidí – přesto je to podle něj překvapivě častý problém.

Přestože je však nadměrné kousání nehtů velmi rozšířené, psychologové se jím začali zabývat až v posledních několika desetiletích. Ve skutečnosti se stále snaží pochopit základní otázku, se kterou mnoho lidí s onychofagií tráví tolik času: vzhledem k tomu, že racionální část našeho mozku chce přestat, proč si stále koušeme nehty?“

Současná hypotéza: kousání nehtů pomáhá vyrovnávat naše emoce. Když se nudíme, poskytuje nám stimulaci; když jsme vystresovaní nebo frustrovaní, poskytuje nám dočasné uklidnění.

Předchozí teorie o tom, proč si koušeme nehty, byly zamítnuty

Většina dřívějších vysvětlení kousání nehtů byla důkladně odmítnuta. Sigmund Freud se například domníval, že nadměrné kojení v kojeneckém věku může vést k takzvané „orálně receptivní“ osobnosti – a sklonu ke kousání nehtů a jiných předmětů, stejně jako k výrazné preferenci orálního sexu. Pro tuto myšlenku neměl žádné důkazy a ani pozdější následovníci jeho myšlenek žádné neobjevili.

Později někteří badatelé považovali kousání nehtů, vytrhávání vlasů (tzv. trichotillománii) a trhání kůže za mírné formy sebepoškozování – úmyslné zraňování sebe sama, často řezáním. Podle této teorie by kousání nehtů bylo známkou nepřátelství vůči sobě samému.

Tuto myšlenku však podrývá skutečnost, že většina lidí, kteří si koušou nehty, si nijak zvlášť nepotrpí na poškozování, které jejich zlozvyk způsobuje – a pro mnoho lidí je to hlavní důvod, proč chtějí přestat. Od 90. let 20. století začala většina psychologů rozlišovat toto chování a opakované poruchy zaměřené na tělo od závažnějších forem sebepoškozování.

Když začali tomuto chování lépe rozumět, vyvstala jedna velká otázka, zda by mělo být zařazeno do skupiny s obsedantně-kompulzivní poruchou (OCD). Ačkoli nejnovější DSM (text, který je považován za autoritu v oblasti psychiatrických diagnóz) řadí kousání nehtů do širší kategorie s OCD, mnozí z těch, kteří se zabývají právě studiem repetitivních poruch zaměřených na tělo, s tím nesouhlasí.

„Slovo ‚obsedantní‘ se na to opravdu nevztahuje,“ říká Penzel. „Každé chování, které se opakuje, nemusí být nutkavé.“

Kompulze jsou například obvykle spojeny s extrémní mírou úzkosti. Naproti tomu kousání nehtů je často doprovázeno potěšením – lidé, kteří to dělají, to chtějí dělat, až na to, že to časem způsobuje škody. Ačkoli se zdá, že lidé s OCD mají větší pravděpodobnost, že budou kousat nehty, jedná se zřejmě o odlišné poruchy.

Nová teorie: kousání nehtů nám pomáhá vyrovnávat emoce

Nedávno psychologové dospěli k pravděpodobnější teorii kousání nehtů: kousání může kousajícímu člověku poskytnout dočasný únik, rozptýlení nebo trochu potěšení či uvolnění.

Penzel upozorňuje, že mnoho lidí dostává nutkání kousat si nehty, když jsou nedostatečně stimulováni (tj. když jsou podráždění), nudí) nebo jsou přestimulovaní (vystresovaní nebo vzrušení). „Když jsou nedostatečně stimulovaní, chování jim poskytuje stimulaci, a když jsou přestimulovaní, vlastně jim pomáhá uklidnit se,“ říká. Podobně jako u nikotinu jde o to, že kousání nehtů může mít dvoufázový účinek: za určitých podmínek může stimulovat a za jiných uvolňovat.

Stále to není prokázáno, ale někomu, kdo strávil spoustu času kousáním nehtů, toto vysvětlení zní pravdivě – a nedávná studie, kterou provedla Sarah Robertsová a další vědci na Quebecké univerzitě v Montrealu, pro to poskytuje několik důkazů.

Ve studii byli lidé s onychofagií, trichotillomanií nebo jiným na tělo zaměřeným repetitivním chováním postaveni do situací, které měly vyvolat frustraci (dostali obtížný úkol, který nebylo možné splnit ve stanoveném čase), nudu (byli ponecháni na chvíli v místnosti, kde neměli vůbec nic na práci), úzkost (sledovali notoricky známou děsivou scénu pádu letadla z filmu Živý) nebo relaxaci (sledovali video z pláže z pohodlného křesla).

Je zřejmé, že tyto situace jsou poněkud umělé. Přesto, když vědci pozorovali chování účastníků – a poté je dotazovali, jak silné bylo jejich nutkání kousat – zjistili něco zajímavého.

„Lidé měli větší nutkání zapojit se do chování ve stresovém stavu a ve stavu nudy, a to mnohem více než v uvolněném stavu,“ říká Roberts. K podobným závěrům dospěly i další průzkumy mezi lidmi, kteří si okusují nehty a vytrhávají vlasy. „Zdá se být poměrně jasné, že jde o určitou emoční regulaci.“

Proč si koušeme nehty místo jiných alternativ

Tato teorie ovšem stále vyvolává zásadnější otázku: Proč kousání nehtů – nebo trhání vlasů či škubání kůže – vůbec přináší potěšení nebo rozptýlení? Proč se tolik lidí stává závislými na těchto pečovatelských návycích, a ne například na zatínání rukou v pěst?

Jedna z možných odpovědí souvisí se zjištěním, že lidé s opakovanými poruchami zaměřenými na tělo bývají perfekcionisté. Je možné, že strhnutí zvláštně tvarovaného nehtu může kousajícím poskytnout uspokojivý pocit dokonalosti – a snaha o toto uspokojení se nakonec vymkne kontrole.

Je také možné, že nekontrolovatelná touha po nadměrné péči je mnohem hlubší, než si uvědomujeme. Zdá se, že to koneckonců dělá i spousta jiných zvířat: některé kočky se nadměrně olizují, což vede ke ztrátě srsti, zatímco někteří koně si znovu a znovu koušou boky. Možná, že nutkání pečovat se až za hranicí užitečnosti – do té míry, že si skutečně způsobujeme škody – je vlastnost, kterou lze vysledovat daleko zpět k evolučním předkům, které jsme sdíleli s těmito jinými savci.

Nakonec je tu ještě jedno přízemnější vysvětlení. Možná si prostě koušeme nehty, protože tam jsou. Psychologové se domnívají, že psychickou (nikoli chemickou) závislost lze získat prakticky na čemkoli: jakákoli činnost, která poskytuje odměnu, se může časem posilovat.

Pro nedostatečně stimulovanou mysl, která hledá chvilkové rozptýlení, jsou ruce vždy přítomny. Kousání a strhávání nehtů může poskytovat zřetelnou odměnu (zní to divně, ale pro kousavce je na jejich odstraňování něco zřetelně uspokojivého). Nehty dorůstají, takže se vždycky najde nějaký nový, který se dá okousat. Když to uděláte dostatečně často, začne vám tento zvyk přinášet potěšení – takže kdykoli se budete nudit, budete ve stresu nebo frustrovaní, váš mozek se k němu podvědomě vrátí.

Jak přestat kousat nehty

Různí psychologové doporučují trochu jiné techniky, jak přestat kousat, ale většinou se omezují na jednu společnou strategii: zjistit okolnosti, které vás ke kousání vedou, a změnit je. „Snažíme se identifikovat všechny spouštěče a různými způsoby je kontrolovat – buď jejich blokováním, nebo hledáním náhražek,“ říká Penzel.

Pokud si například při sledování televize běžně koušete nehty, můžete žvýkat žvýkačku nebo si rukama hrát s nějakým předmětem, kdykoli si sednete na gauč a budete se dívat. Můžete si také vedle gauče rozmístit cedulky a upomínky, které vás utvrdí v myšlence, že si nehty kousat nechcete. totéž platí pro různé emoce nebo pocity, které vás obvykle nutí kousat si nehty: pokud je pro vás spouštěčem frustrace, zkuste okolnosti nějak změnit – dejte si na práci něco jiného nebo si kousání ztížte.

Pokud stále nemůžete přestat, existuje také způsob, jak kousání nehtů učinit mnohem méně chutným bez ohledu na okolnosti: průhledné laky na nehty, které chutnají naprosto příšerně. Jsou neškodné, ale jakmile si je nalakujete, i krátký kontakt vašich úst s nehty zanechá v ústech hořkou, nechutnou chuť, dokud nesníte něco jiného. Někteří lidé mají úspěch v kombinaci s jinými strategiemi.

Bez ohledu na konkrétní techniku, kterou použijete, je třeba mít na paměti, že zlomení závislosti nemusí přijít najednou, takže pokud se zlomíte a kousnete, neznamená to, že se musíte úplně vzdát. Stále delší a delší časové úseky abstinence mohou pomoci odbourat návyk – dokud jednoho dne nebude mít bizarní zvyk kousání nehtů stejnou moc nad vaší myslí.