Ptáci a tuleni Antarktidy
od Davida Krakowského a Isidra Bosche
To by nemohly být slušné antarktické webové stránky bez článku o tučňácích a tuleních. Tyto dva druhy zvířat jsou nejnápadnějšími a nejznámějšími obyvateli Antarktidy. Dalším známým druhem zvířat jsou velryby, ale jejich počty byly na počátku tohoto století tak zdecimovány lovem velryb, že jsem je viděl pouze při třech různých příležitostech.
Tučňáci jsou nelétaví ptáci přizpůsobení životu na moři. Křídla jim slouží jako ploutve a jejich tělo je uzpůsobeno pro snadný pohyb pod vodou. Na souši však vypadají dost neohrabaně a pozorování nekonečného shonu hnízdní kolonie
lze přirovnat ke sledování skutečného kresleného filmu. Navzdory svému zdánlivě neohrabanému vzhledu na souši se zdá, že tučňáci nemají problém překonat i ten nejnáročnější terén. Mohou vystoupit na břeh na skalnaté pláži bičované vlnami a vyjít z vody bez úhony. Viděl jsem tučňáky hnízdit na útesech a viděl jsem tučňáky šplhat na kopce, na které bych se sotva vyškrábal. O tučňákově milosti ve vodě není pochyb. Tučňák byl označen za „nelétavého“ ptáka; ten, kdo tento popis vytvořil, nemohl tučňáky pod vodou nikdy pozorovat. Jejich plynulý pohyb vzbuzuje úctu, zdá se, že spolu ve vodě tančí. „Sviští“ na hladině ve skupinách jako mnoho létajících ryb. Dr. Bosch měl jedinečné potěšení s těmito zvířaty plavat, a to jak na plovárně, tak při šnorchlování.
Existuje řada druhů tučňáků, z nichž každý je jedinečný svým vzhledem a/nebo způsobem života. Snad nejznámějším tučňákem je tučňák císařský. Samci tohoto druhu jsou proslulí svou oddaností mláďatům, kdy během kruté antarktické zimy stojí tři měsíce na zamrzlém oceánu bez potravy a starají se o jediné vejce, které drží na špičce nohy schované pod záhybem kůže. 
Samice se po třech měsících vrací z moře a ujde až sto kilometrů po mořském ledu, aby svého druha zbavila jeho povinností. Tučňák císařskýje největší tučňák a podle některých údajů i nejpůvabnější a nejkrálovštější. Jeho příbuzný tučňák královský (obrázek 2) je jen o málo menší a žije v nejsevernějších oblastech Antarktidy a Subantarktidy. Měl jsem jedinečnou příležitost navštívit hnízdo tučňáka královského na ostrově Jižní Georgie (obrázek 3), kde byla mláďata ponechána rodiči, aby se o sebe postarala sama. V té době už byla mláďata stejně velká jako jejich rodiče a některá z nich začínala shazovat hustou hnědou srst z peří (obrázek 4) a odhalovala pod ní dospělé opeření. Tato mláďata však nechtěla vyrůst. Stále pískala jako miminka a prosila každého dospělého, který šel kolem, o vyvrhnutou potravu z krilu a olihní. Někteří z nich dokonce tak zoufale toužili po pozornosti, že přišli až k nám a požádali nás jazykem mláďat tučňáka královského o rychlé jídlo (obrázek 5).
Většina tučňáků, které jsme viděli na Palmer Station a v jejím okolí, byli tučňáci Adelie. Tito malí tučňáci jsou prototypem smokingových brodivých ptáků (snímek 6)
. Jsou zvědaví a v některých případech přijdou až k člověku. Obecně většina antarktických zvířat neprojevuje strach z člověka, protože se vyvinula bez suchozemských predátorů. Je tedy možné procházet kolonií tučňáků, aniž byste zvířata výrazně rušili. Bezpochyby nejkrásnějším, ale zároveň nejneobvyklejším tučňákem, kterého jsme viděli, byla samička adélie, které lidé ze zřejmých důvodů přezdívají „blondýnka“. Je jedna z tisíce a je oblíbená mezi vědci i turisty.
Příbuzní tučňákům adéliovým jsou tučňáci bradatí (obrázek7), pojmenovaní tak ze zřejmých důvodů, a o něco větší tučňáci gentoo(obrázek8). Tučňáky gentoo od ostatních tučňáků snadno odlišíte podle jasně oranžového zobáku a bílých skvrn peří, které se táhnou od očí až k temeni hlavy (obrázek9
). Bývají poněkud méně tolerantní k lidem a hnízdí až na Falklandských ostrovech. Nebylo však neobvyklé, že jsme na stanici nebo v její blízkosti občas zahlédli tučňáka gentoo.
Tučňák makaronský se žlutým opeřením nad očima byltak pojmenován prvními britskými průzkumníky Antarktidy, kterým připomínal směšné opeřené klobouky, které nosili členové slavného londýnského klubu makaronů. byli pozorováni, jak hnízdí na skalnatých útesech (obrázek10) a na dalších zdánlivě nepřístupných místech. Jejich příbuzný, tučňák skalní, si skalnaté útesy jako hnízdiště také oblíbil. Tučňák skalní je docela nepříjemný malý pták a hnízdiště, které jsem navštívil, bylo nepřetržitou kakofonií zlostného volání (obrázek 11). Mají také výstižné jméno, což jsem si uvědomil, když jsem pozoroval, jak jeden z nich zdolává hromadu balvanů.
Tučňáci žijí všude, ale výhradně na jižní polokouli planety, na severu žijí až na Galapágách. Na Falklandských ostrovech jsem viděl druh tučňáků, který je dobře známý v jižní Africe a na jihu Jižní Ameriky. Tučňák magellanský byl nejplašší tučňák, kterého jsem na své cestě viděl, žije v norách těsně pod zemí (obrázek12) a při prvním náznaku pohybu v blízkosti nory se tam okamžitě stáhne. 
Tučňáci samozřejmě nejsou jedinými ptáky, kteří žijí v Antarktidě a jejím okolí. Mnoho druhů rybáků a buřňáků tráví alespoň část roku v blízkosti antarktického kontinentu. Ve skutečnosti byla polárka jižní (dravý pták podobný jestřábovi) pozorována až na jižním pólu! Kromě toho se po celé Antarktidě vyskytují také kormoráni neboli kalousi. V blízkosti Palmerovy stanice byly zaznamenány hnízdní kolonie (snímek13) kormoránů císařských, stejně jako početné hnízdící páry buřňáků obrovských (snímek 14) a chaluh. Nejkrásnějším létajícím ptákem, kterého jsem viděl, byl albatros obrovský (obrázek 15). Albatros stěhovavý je největší létající pták na světě, s rozpětím křídel až deset metrů. Hnízdí na vrcholcích útesů. Jsou tak velcí, že nemohou vzlétnout běžným způsobem. Potřebuje buď silný vítr, nebo musí vzlétnout z vrcholu útesu, aby získal dostatečnou rychlost a vytvořil dostatečný vztlak, který udrží jeho velké tělo ve vzduchu. Jakmile se dostanou do vzduchu, jsou velmi ladní a plachtí sotva s údery křídel.
Tuleni jsou také nápadnými členy antarktické fauny. Existuje řada různých druhů, z nichž všechny tráví část roku nebo celý rok v antarktických vodách. Nejběžnějším tuleněm je tuleň krakatice. Ve skutečnosti je krakatice nejběžnějším velkým savcem na světě. Jeho název je nesprávný, protože v Antarktidě nejsou známy žádné druhy krabů. Hlavní kořistí krakatice je kril. Kril tvoří velkou část jídelníčku všech živočichů, o kterých jsem dosud hovořil. Všichni antarktičtí tučňáci, velryby a tuleni jsou ve velké míře, někdy výhradně, závislí na krilu jako zdroji potravy. Krakatice zřídkakdy vylézají na břeh a příležitostně vytahují na mořský led. Jsou loveni kosatkami a tuleni leopardími a mnoho zvířat nese stopy po předchozích střetech s těmito predátory. Tuleň Weddellův(obrázek 16) 
je pojmenován po prvních britských objevitelích, kteří se poprvé setkali s těmito velkými, ale učenlivými tvory. Tuleň weddellův je zvíře zvědavé a často používá potápěčské otvory vyříznuté člověkem jako dýchací otvor. Také oni,tráví většinu času na moři, kde se živí olihněmi a krilem.
Během své cesty jsem viděl mnoho tuleňů jižních (obrázek 17). Tato velká zvířata často vytahovala topup nebo se vyhřívala na jarním slunci. Samci byli prostě obrovští,vážili až pět tun! Soupeřili mezi sebou (obrázek18
)o právo páření s harémy samic. I když tito tuleni projevovali vůči člověku jen mírné opovržení, určitě bych si dvakrát rozmyslel, než bych prošel příliš blízko k plážovému pánovi.
Tuleň leopardí (obrázek 19) je ze všech tuleňů nejhrozivější. Ačkoli i on se živí krilem a olihněmi, hlavní složkou jeho jídelníčku je maso tučňáků a tuleňů. Tuleň leopardí se plaví u pobřeží tučňáčí kolonie a čeká, až nic netušící tučňák, zejména nezkušené mládě, vstoupí do vody. Tuleň leopardí se pak na svou oběť vrhne a mlácením o vodní hladinu ji usmrtí. Je známo, že to tučňákům dělají i kosatky. Tuleň leopardí pro nás měl zvláštní význam, protože je o něm známo, že je agresivní vůči potápěčům (viz heslo Potápění).
A konečně je tu tuleň kožešinový (snímek 20). Byl loven téměř k vyhubení pro svůj kožich, ale jeho populace se obnovila,zaštítěna zastavením lovu tuleňů na počátku tohoto století. Tuleni kožešinoví jsou příbuzní lachtanům a od ostatních tuleňů je lze odlišit podle malých uší (odtud vědecký název Otorieds) a schopnosti chodit po zadních ploutvích. Tito tuleni jsou na souši známí jako agresivní vůči člověku, především proto, že nás považují za konkurenci v boji o partnera. Tato zvířata zamořují pláže, protože vytvářejí neklidná pářící se a mláděcí společenství.
Nejsou to jediné druhy tuleňů a tučňáků v Antarktidě. Tuleň Rossův je zřejmě nejméně pochopeným druhem antarktických tuleňů. Tučňáků je mnoho druhů, které se vyskytují od nejvnitřnějších oblastí ledových šelfů až po mírnější oblasti jižní polokoule, zejména jižní oblasti jižních kontinentů. Bohužel jsem neměl možnost spatřit všechna tato zvířata, ale bylo mi ctí vidět druhy, které jsem viděl.
 |
Dave fotografuje hnízdící tučňáky gentoo na Sloním ostrově, Antarktické souostroví |
.