Robotická těsnění uklidňují pacienty s demencí, ale vyvolávají etické obavy
Tento příběh byl původně vysílán 9. prosince 2014.
V nemocnici pro veterány v Livermore mohou obyvatelé vidět několik zvířat: divoké krocany, kteří pobíhají po areálu, chřestýše, kteří se schovávají v suché trávě, a terapeutické psy, kteří je každý týden navštěvují. Jedno zvíře však Bryce Lee vidí obzvlášť rád: mládě tuleně grónského.
Tento tuleň není živý. Je to robot jménem Paro, který byl vynalezen v Japonsku, ale Lee to nutně neví, protože ho hladí, zatímco on vrní a mručí. On i ostatní starší pacienti zde mají demenci nebo podobnou ztrátu kognitivních funkcí, způsobenou mrtvicí nebo traumatickým poraněním mozku, a tuleň Paro byl navržen, aby je utěšoval. Je to typ nástroje, který vědci označují jako „carebot“.
Lee komunikuje s Paro pod dohledem Cassandry Stevensonové, rekreační terapeutky zde v nemocnici pro veterány. Kvůli svému stavu Lee normálně moc nemluví, ale Stevensonová ho přiměje mluvit tím, že mu klade otázky o lachtanovi, otázky typu, čím se podle něj živí a jestli sám chytá ryby.
Roztomilý, ale složitý
Paro je docela roztomilý. Má velké černé oči, které se otevírají, zavírají a sledují tvé pohyby. Je velké asi jako velká kočka, a když ho zvedneš, je těžší, než bys čekal. Váží přesně šest kilo, takže máte pocit, jako byste drželi novorozeně. Nabíjí se sáním elektrického dudlíku. Uvnitř svého chlupatého bílého zevnějšku má tuleník senzory, které detekují dotek, zvuk, světlo, teplo a pohyb, a reaguje na ně různými způsoby. Dokáže rozpoznat své vlastní jméno.
„Začali jsme ho používat s obyvateli a spousta z nich si myslí, že je skutečný,“ říká Kathy Craigová, další terapeutka na veterině. „Štěkají na něj, hladí ho, zpívají mu. Zjistili jsme, že to lépe funguje u lidí s demencí, protože pokud si obyvatelé uvědomují, že není skutečný, zjišťujeme, že se s ním někdy tolik nezapojují.“
Craigová si myslí, že je to užitečný nástroj pro obyvatele, kteří jsou asociální, neklidní nebo smutní.
„Přineseme robota Paro, postavíme ho a oni si začnou s Paro povídat, budou mluvit s ostatními lidmi, zlepší jim to náladu. A pokud jim třeba hrozí, že budou bloudit a ztratí se, místo toho, aby se to stalo, si třeba na chvíli sednou k Parovi a stráví s ním nějaký čas.“
Craig říká, že dokonce provádějí studii, zda může čas s tuleni nahradit léky proti úzkosti. Ošetřovatelský a terapeutický personál si všiml, že Paro v pacientech také probouzí pocit péče a starostlivosti. Veteráni se usmívají, když hladí Paro po srsti. Ptají se na něj, říkají mu dětskými jmény a dokonce s ním flirtují.
Pes vs. tuleň
Kromě Paro je pro obyvatele nemocnice k dispozici také terapie s živým psem. Několikrát do měsíce přijdou dobrovolníci se svými psy a nechají veterány, aby si s nimi hráli. Jejich interakce je velmi podobná tomu, když si hrají s Parou. Ve skutečnosti je malý bílý pes Bailey, který je často navštěvuje, stejně velký a stejně zbarvený jako lachtan Paro.
„Existuje poměrně velké množství důkazů, které ukazují, že interakce se zvířaty může pomoci například snížit krevní tlak, snížit depresi, snížit subjektivní bolest, zkrátit dobu potřebnou k zotavení z chronických onemocnění,“ říká Dr. Geoffrey Lane, psycholog, který před třemi lety přivedl Paro do nemocnice v Livermore. Říká, že pozorování obzvláště obtížné pacientky v interakci s živými terapeutickými psy bylo důvodem, proč robota do nemocnice vůbec přivedl.
„Křičela a ječela strašně moc, léky většinou nezabíraly a všechny ostatní věci, které personál dělal, nefungovaly,“ říká Lane. „Ale všimla jsem si jedné věci: když do pokoje přivedli psy, v tu chvíli přestala.“
Jakkoli jsou živí psi užiteční, podle Laneové představují určité problémy: jsou nepředvídatelní, mohou přenášet nemoci a hlavně na konci dne odcházejí domů.
„Tak jsem si říkala: ‚Existuje nějaký způsob, jak bychom jí mohli zvířata přivést do pokoje a tak nějak je tam nechat? Z praktických důvodů to dělat nemůžeme, tak jsem šla k počítači a… našla jsem článek na blogu o Paro.“
Doktorka Laneová si myslí, že není velký rozdíl, jestli si rezident hraje s Bailey nebo s Paro. Říká, že lidé jsou napojeni na spojení.
„Lidé jsou schopni se s tímto robotem spojit. Je navržen tak, aby se choval a komunikoval s člověkem tak, že se ho chcete dotknout, chcete ho pohladit, chcete s ním komunikovat. Mají stejnou reakci jako na jakékoli jiné roztomilé zvíře nebo roztomilé dítě.“
Morální a etické otazníky
Ne všichni jsou však na stejné vlně jako doktor Lane. Shannon Vallor je etička ctnosti a profesorka filozofie na univerzitě v Santa Claře. Studuje způsoby, jakými naše zvyky ovlivňují vývoj našeho morálního charakteru, a myslí si, že při používání pečovatelských robotů je třeba se obávat několika etických problémů.
„Lidé prokázali pozoruhodnou schopnost přenášet svá psychologická očekávání myšlenek, emocí a pocitů jiných lidí na roboty,“ říká Vallor.
Ošetřovatelé a terapeuti v Livermore V.A. pacientům výslovně neříkají, že Paro the seal je robot. Hrají si s ním na otázky o tom, kde žije a jakými rybami se živí. Vallor říká, že u pacientů s demencí už může být hranice mezi realitou a představami rozmazaná, ale „měli bychom si s tím dělat starosti u lidí, kteří jsou v zařízení z jiných důvodů, kteří jsou osamělí a chtějí mít pocit, že se o ně někdo stará.“
A je tu ještě jeden problém. Týká se nás, lidí, kteří tu péči skutečně vykonávají.
„Moje otázka zní, co se s námi stane, co se stane s naším morálním charakterem a našimi ctnostmi ve světě, kde máme stále více příležitostí přenášet svou odpovědnost za péči o druhé, na roboty?“
„Nevím, co se s námi stane. ptá se Vallor. „A kde nás kvalita těchto robotů stále více povzbuzuje k tomu, abychom se cítili pohodlněji, abychom se kvůli tomu necítili tak provinile, abychom měli vlastně pocit, že je to možná ten nejlepší způsob, jak se můžeme postarat o své blízké?“
Podle ní je péče opravdu těžká, a to i pro ty nejlépe smýšlející lidské bytosti.
„V určitém okamžiku nám prostě dojdou emocionální zdroje a v tu chvíli je ohrožen jak člověk pečující, tak osoba, o kterou pečuje. Roboti jsou spolehliví, roboti jsou důvěryhodní, nemusíme se obávat, že by roboti vyhořeli, byli vystresovaní, že by ztratili trpělivost, a toho se musíme obávat u lidských pečovatelů.“
Vallorová tedy říká, že nepopírá potenciální užitečnost pečovatelských robotů, ale myslí si, že bychom si měli dávat pozor na naše záměry, když je navrhujeme.
„Ne „Jak bychom vás mohli nahradit?“, ale „Jak bychom vám mohli pomoci stát se lepším pečovatelem?“
To znamená vytvářet roboty, kteří by pro nás mohli být výzvou, takové, kteří by nás nutili pracovat na vytváření vztahu a podporovali konverzaci s ostatními.
Zpět v Livermore V.A., Bryce Lee hovoří s terapeutkou Cassandrou Stevensonovou o Paro.
„Je to pěkně ochočený tuleň, že?“ říká Stevensonová.
„Jo, to je,“ směje se Lee a odpovídá.
Paro by mohla být příkladem střední cesty, o které mluví etička Shannon Vallor. Pomáhá terapeutům, jako je Stevensonová, dělat lépe svou práci. Dostává pacienty, jako je Lee, mimo pokoj a pomáhá jim socializovat se. Ale tím, že nestojí v cestě mezilidské interakci, by nám mohl pomoci rozvíjet naše pečovatelské povinnosti, a ne je vyčerpávat.