Rozbité sklo
Pondělí 17. 10. 2016: Toto krásné říjnové ráno jsem seděl u počítače poté, co jsem na stůl, kde jsem pracoval, položil křišťálovou skleněnou mísu. Obsahovala složené kousky papíru s písmem uvnitř a památku na milovanou osobu, která mě měla vést. Otočil jsem stránku svých poznámek, když jsem škubal po klávesnici, a skleněná miska spadla ze stolu na podlahu pokrytou kobercem. Myslela jsem, že koberec zmírní náraz a ochrání ji před rozbitím, ale miska narazila do nohy židle a roztříštila se na milion kousků. Když jsem posbírala všechny ostré střepy, zabalila je do několika vrstev starého TriCity a zalepila tak pevně, aby žádné sklo nemohlo uniknout, všimla jsem si, že mám na ruce krev; na vrcholu dlaně jsem měla drobnou ránu. Malá památka na památku a připomínka významu této události. Jediný problém byl, že jsem nevěděl, co to znamená, obrazně řečeno.
Později toho večera, když jsem večeřel v nové pizzerii-restauraci Medusa’s na rohu čtvrté a hlavní ulice, jsem narazil na pár známých z města: Marshalla a Donnu a její mámu, která přijela na návštěvu z Arizony. Donna šla pozdravit dvě mladé majitelky: Aimee a Lauren. Zatímco tam stály a povídaly si, přímo před nimi se rozbila sklenice. Jak se dalo očekávat, vzbudilo to pozornost všech. Podívala jsem se na rozbité sklo ležící na podlaze a vzpomněla si na svou vlastní ranní příhodu. Když si přišla sednout, vyprávěla mi o další příhodě, která se stala před chvílí v La Tapatii, kde se zastavili cestou do Medúzy. Říkala, že seděli u baru a spadla jim sklenička a rozbila se. Zdálo se, že spadla z nebe, vykřikla. Zeptala se barmanky, odkud se sklenice vzala, a mladá žena téměř šeptem odpověděla: „Nemám tušení.“
„Myslím, že La Tapatia musí mít duchařského návštěvníka,“ řekl jsem – jako mnoho podniků v tomto městě. Vyprávěl jsem jim o svém zážitku z onoho rána a o tom, jak jsem den začal tím, že jsem si pořezal ruku při sbírání rozbitého skla. Přivedlo mě to k úvahám o nějaké metafoře nebo symbolice všeho toho rozbitého skla v jeden den.
Vzpomněl jsem si, jak jednou večer spáchala sebevraždu sklenička na víno z mé kuchyňské linky. Připravovala jsem večeři pro hosty a byla jsem v jídelně a prostírala stůl. Na lince jsem měl několik sklenic na víno a jedna z nich skočila vstříc smrti, dopadla na podlahu kuchyně a rozbila se na několik kusů. Podívala jsem se na svého partnera, který seděl v obývacím pokoji, a pak zpátky do kuchyně. Nikdo se k ní nepřiblížil. Tehdy jsem nepřemýšlel o tom, co to znamená, ale teď jsem byl zvědavý.
Když jsem se vrátil z Medúzy domů, trochu jsem zapátral a začal jsem židovskými svatbami. Je tradicí, že 
ženáč po obřadu rozbije sklenici tím, že na ni šlápne. Ve skutečnosti se za tímto rituálem skrývá několik významů, ale ten nejoblíbenější slouží k připomenutí zničení Chrámu v Jeruzalémě. A připomínka toho, že i ve chvíli velké radosti je stále přítomno velké utrpení. V romantičtější verzi se věří, že před narozením jste se svou spřízněnou duší tvořili jednu jedinou duši. Když přišel čas vstoupit na tento svět, Bůh tuto jedinou duši rozdělil na dvě části. Tyto dvě poloviční duše se pak narodily na svět s posláním najít se a znovu se spojit. Při radostné oslavě jejich svatby se rozbije sklenička a hned se vysloví blahopřejné přání „Mazel tov!“
Ačkoli obě verze mají velký význam, neviděl jsem v tom souvislost. Tak jsem se pustil do dalšího pátrání. Zdá se, že neexistuje jediné konkrétní vysvětlení, i když jsem narazil na několik zajímavých teorií.
Existuje mýtus, že sklo symbolizuje oddělení fyzické a duchovní roviny – nebe a země – a rozbití skla je duchovní stránka, která se snaží komunikovat nebo získat naši pozornost. Možná právě takový byl scénář v La Tapatii. Podle jiné teorie představuje rozbíjení skla odpoutání se od něčeho nebo někoho. Jedna žena viděla symbolickou souvislost rozbití několika sklenic v průběhu několika týdnů s tím, že se odpoutává od určitých lidí ve svém životě. Podle dalšího názoru představuje rozbití sklenice posun ve vaší energii, přináší pozitivní změnu, je znamením konce stávajícího cyklu a začátku nového. Shodou okolností došlo k „rozchodu“ s osobou, s níž jsem se stýkala, nedlouho poté, co tato sklenice skočila do záhuby.
Jedním společným rysem, který jsem objevila, je, že sklo často představuje vztahy, ať už jde o vztah mezi fyzickým a duchovním, mezi bohem a člověkem, mezi dvěma dušemi. Stejně jako vztahy může být sklo křišťálově čisté, může být barevné a neprůhledné nebo může být průsvitné a zakalené. Ať už vypadá jakkoli, vždy je křehké a je třeba s ním zacházet velmi opatrně.