Soudci a právo
V roce 1154 Jindřich II. institucionalizoval zvykové právo vytvořením jednotného soudního systému „společného“ pro celou zemi, a to začleněním a povýšením místních zvyklostí na celostátní úroveň, ukončením místní kontroly, odstraněním svévolných opravných prostředků a obnovením systému porot složených z občanů přísahajících na vyšetřování trestních obvinění a občanskoprávních nároků. Královští soudci se pravidelně vydávali na cesty po celé zemi a přinášeli královskou spravedlnost každému občanovi. Jejich cílem bylo, aby v celé zemi existoval společný systém práva, a proto se zákonům začalo říkat common law. Cestující soudci tvořili jádro soudců s celostátní působností, kteří neměli místní kořeny. Byli tak mnohem méně náchylní ke korupci, která zkazila podobný pokus z dřívějšího 12. století, kdy královští soudci skutečně sídlili v místních komunitách. Za Jindřicha II. byli soudci poprvé vysláni na „okruhy“, aby projednávali žaloby ve významných místech, která navštívili, a přebírali práci místních soudů. Časem byla rozhodnutí soudců zapisována. Jak se rozhodnutí těchto soudů začala zaznamenávat a zveřejňovat, vyvinula se praxe, kdy se minulá rozhodnutí (precedenty) citovala při argumentaci před soudy a byla považována za přesvědčivou autoritu.
Tato praxe se vyvinula v anglické zvykové právo, právo, které bylo k dispozici v celém království. Snad nejpřesvědčivějším z důvodů, proč by měl být Jindřich II. považován za „otce obecného práva“, je to, že byl do značné míry zodpovědný za regionální a putovní královské soudnictví, díky němuž se právo stalo skutečně obecným – dostupným všem. Je pravda, že Jindřich II., který vládl v letech 1154-1189, udělal mnoho významného pro rozvoj zvykového práva, například popularizací královského soudu. Nevíme však, jak královský dvůr (nazývaný Curia Regis) působil v normanském období před Jindřichem II, protože nejstarší dokumenty pocházejí z doby jeho vlády, takže by mohlo být troufalé připisovat Jindřichovi II příliš mnoho. V každém případě k rozvoji zvykového práva přispělo mnoho faktorů obecně historické povahy a možná by bylo smysluplnější hovořit o různých stranách, které pomáhaly pěstovat zvykové právo od prvních zelených výhonků až po jeho plný rozkvět, než se snažit najít „otce“.
Při rozšiřování královských právních pravomocí hráli důležitou roli duchovní. Vyvinuli řadu žalobních formulářů, tzv. writů, a zavedli postupy, které jim možná významně zvýšily význam a zajistily jim štědrý příjem! Dalším důležitým vývojem bylo například rozšíření „královského míru“. Jednalo se o právo panovníka, na rozdíl od místního pána, řešit jakýkoli místní nepořádek nebo zločin.
Dalším důvodem, proč královské soudy získaly mnoho obchodů, a tím i moci, byl výklad, který královští soudci podávali ke statutu z Gloucesteru (1278). Tento statut stanovil, že žádné případy týkající se částky nižší než 40 šilinků nesmějí být předkládány královským soudům, ale že je mají projednávat místní tribunály. Soudci si to vykládali tak, že u místních soudů nelze zahájit žádné osobní žaloby na vymáhání částky vyšší než 40 šilinků, čímž si všechny důležité případy vyhradili pro sebe. Zde je důležité, že soudci se snažili přilákat účastníky soudních sporů, protože jejich odměny se měnily podle množství vyřízených věcí.
Označujícím rysem common law je, že představuje právo soudů vyjádřené v soudních rozhodnutích. Důvody pro rozhodování případů se nacházejí v zásadách stanovených v minulých soudních rozhodnutích, na rozdíl od systému, který je založen pouze na zákonech parlamentu. Kromě systému soudních precedentů jsou dalšími charakteristickými znaky common law soudní proces s porotou a doktrína nadřazenosti zákona. Původně nadřazenost zákona znamenala, že ani král není nad zákonem; dnes znamená, že akty vládních orgánů a ministrů lze napadnout u soudu.
.