Soudní moc
Soudní moc vlády USA je systém federálních soudů a soudců, kteří interpretují zákony vydané zákonodárnou mocí a prosazované mocí výkonnou. Na vrcholu soudní větve stojí devět soudců Nejvyššího soudu, nejvyššího soudu Spojených států.
Co dělá soudní větev?
Od samého počátku se zdálo, že soudní moc je předurčena k tomu, aby se dostala poněkud do pozadí ostatních dvou složek moci.
Články Konfederace, předchůdce americké ústavy, která po revoluční válce ustavila první národní vládu, se o soudní moci ani o federálním soudním systému nezmiňovaly.
V roce 1787 ve Filadelfii vypracovali členové Ústavodárného konventu návrh článku III ústavy, v němž se uvádí, že:
: „
Tvůrci Ústavy v tomto dokumentu blíže neupřesnili pravomoci Nejvyššího soudu ani to, jak by měla být soudní moc organizována – to vše ponechali na Kongresu.
Soudní zákon z roku 1789
S prvním návrhem zákona předloženým v americkém Senátu – který se stal Soudním zákonem z roku 1789 – se soudní moc začala formovat. Zákon zřídil federální soudní systém a stanovil pokyny pro činnost Nejvyššího soudu USA, který měl v té době jednoho předsedu a pět pomocných soudců.
Judiciary Act of 1789 rovněž zřídil federální okresní soud v každém státě a v Kentucky i Maine (které tehdy byly součástí jiných států). Mezi těmito dvěma stupni soudnictví se nacházely americké obvodní soudy, které měly sloužit jako hlavní soudy ve federální soustavě.
V prvních letech své existence neměl Soud ani zdaleka takové postavení, jakého nakonec nabyl. Když se hlavní město USA v roce 1800 přestěhovalo do Washingtonu, projektanti města nedokázali soudu poskytnout ani vlastní budovu a soud zasedal v místnosti v suterénu Kapitolu.
Soudní přehled
Během dlouhého působení čtvrtého předsedy Nejvyššího soudu Johna Marshalla (jmenovaného v roce 1801) převzal Nejvyšší soud to, co je dnes považováno za jeho nejdůležitější pravomoc a povinnost, a také klíčovou součást systému brzd a protivah, který je nezbytný pro fungování národní vlády.
Soudní přezkum – proces rozhodování o tom, zda je zákon v souladu s ústavou či nikoli, a prohlašování zákona za neplatný, pokud se zjistí, že je v rozporu s ústavou – není v ústavě zmíněn, ale byl fakticky vytvořen samotným soudem v důležitém případu Marbury v. Madison z roku 1803.
V případu Fletcher v. Madison z roku 1810 soud rozhodl, že zákon je v souladu s ústavou. Peck Nejvyšší soud fakticky rozšířil své právo na soudní přezkum tím, že poprvé zrušil státní zákon jako protiústavní.
Soudní přezkum ustanovil Nejvyšší soud jako konečného arbitra ústavnosti ve Spojených státech, včetně federálních nebo státních zákonů, nařízení výkonné moci a rozhodnutí nižších soudů.
V dalším příkladu systému brzd a protivah se americký zákon č. 1803/2000 Sb. Kongres USA může účinně kontrolovat soudní přezkum přijímáním dodatků k Ústavě USA.
Výběr federálních soudců
Prezident USA jmenuje všechny federální soudce – včetně soudců Nejvyššího soudu, soudců odvolacích soudů a soudců okresních soudů – a Senát USA je potvrzuje.
Mnoho federálních soudců je jmenováno na doživotí, což slouží k zajištění jejich nezávislosti a odolnosti vůči politickým tlakům. Jejich odvolání je možné pouze na základě obžaloby Sněmovnou reprezentantů a odsouzení Senátem.
Oficiální počet soudců Nejvyššího soudu je od roku 1869 stanoven na devět. Pod Nejvyšším soudem zasedá třináct odvolacích soudů neboli U.S. Courts of Appeals.
Dále je 94 federálních soudních obvodů uspořádáno do 12 regionálních okruhů, z nichž každý má svůj vlastní odvolací soud. Třináctý soud, známý jako Court of Appeals for the Federal Circuit a sídlící ve Washingtonu, D.C., projednává odvolání ve věcech patentového práva a další specializovaná odvolání.
Případy Nejvyššího soudu
V průběhu let vydal Nejvyšší soud kontroverzní rozsudky v řadě přelomových případů, mezi něž patří:
1819:McCulloch v. Maryland – Rozhodnutím, že Kongres má implicitní pravomoci podle doložky „nezbytné a vhodné“ v článku I oddílu 8 Ústavy, Soud fakticky potvrdil národní nadřazenost nad státní mocí.
1857:Dred Scott v. Sandford – Soud rozhodl, že otrok není občanem a že Kongres nemůže zakázat otroctví v USA.
1896 – Plessy v. Ferguson – Soud rozhodl, že rasová segregace na veřejných místech je legální, čímž zavedl doktrínu „oddělených, ale rovných“, která po většinu století sankcionovala zákony „Jima Crowa“ na Jihu.
1954 – Brown v. Board of Education – Soud zrušil doktrínu „odděleného, ale rovného“ a rozhodl, že rasová segregace ve veřejných školách porušuje 14. dodatek.
1966 – Miranda v. Arizona – Soud rozhodl, že policie musí podezřelé z trestného činu před výslechem informovat o jejich právech.
1973 – Roe v. Arizona – Soud rozhodl, že policie musí podezřelé z trestného činu informovat o jejich právech. Wade – Rozhodnutím o neústavnosti státního zákona zakazujícího potraty s výjimkou záchrany života matky Soud rozhodl, že právo ženy na potrat spadá do jejího práva na soukromí (jak bylo uznáno v dřívějším případu Griswold v. Connecticut), které je chráněno 14. dodatkem.
2000 – Bush v. Wade – Soud rozhodl o neústavnosti státního zákona zakazujícího potraty s výjimkou záchrany života matky. Gore – rozhodnutí soudu – že ruční přepočítávání hlasů nařízené státem Florida v ostře sledovaných prezidentských volbách v USA v roce 2000 bylo protiústavní – vedlo k vítězství texaského guvernéra George W. Bushe nad viceprezidentem Alem Gorem.
2010 – Citizens United v. Federal Election Commission – soud rozhodl, že vláda nemůže omezovat výdaje korporací na politické kampaně, protože by tím omezovala práva korporací na svobodu projevu podle prvního dodatku.