Středověk a dvorská láska
Středověký pohled na lásku:
Řetěz bytí a karitas
Na začátku jednoho z nejvlivnějších filozofických děl středověku, Boetiova spisu O útěše z filozofie (asi 524 n. l.), se básník zdá být Bohem opuštěn, nachází se na dně kola neštěstí. Kdysi vysoce postavený poradce císaře Theodorika Boethius byl náhle sesazen ze své pozice, obviněn z nerozumu a uvržen do vězení. Jeho útěcha, kterou napsal ve vězení před popravou, spočívá v tom, že se má naučit ignorovat rozmary štěstěny („nedívej se na štěstí v dobrém ani ve zlém,“ radí mu) a místo toho se má naučit upírat zrak ke zdroji veškeré dobroty a lásky, tedy k Bohu („vidět Tebe je náš cíl, / který je naším zdrojem a tvůrcem, pánem, cestou a cílem“). Právě tato síla, nazývaná Bůh nebo láska v duchovním smyslu, řídila pohyby planet, příliv a odliv, změny ročních období, smlouvy mezi národy a lidské svazky věrnosti, manželství a přátelství. Boethius tuto představu shrnuje:
A celý tento řetěz věcí
Na zemi, na moři i na nebi
Jeden vládce drží v ruce:
Kdyby Láska uvolnila otěže
Všechny věci, které nyní udržují mír
, by vedly neustálou válku
Tkaninu, aby zničily
Kterou jednota vytvořila
Pohybem krásným . …
O šťastný lidský rode
Kdyby Láska, jež vládne nebi
, mohla vládnout i vašim srdcím!
(Trans. V. E. Watts, Baltimore: Penguin,1969, II)
Středověký svět byl tedy součástí mnohotvárného ahierarchického vesmíru, v němž byly všechny prvky spojeny ve „velký řetěz bytí“. Silou, která všechny tyto prvky spojovala, byla láska, nazývaná také caritas neboli láska, jak svatý Augustin (354-430 n. l.) nazval celé hnutí duše směrem k Bohu kvůli němu a k sobě samému a k bližním kvůli Bohu. Celé Písmo, ba celá křesťanskádoktrína učila o zásadním významu lásky v tomtoduchovním smyslu.
Caritas versus Amor
Od oduševnělého smyslu lásky jako caritas se odlišoval světštější smysl lásky, který se označoval jako amor. Muži a ženy středověku, stejně jako lidé všude od počátku zaznamenanéhistorie, byli uchváceni láskou v mnoha jejích pozemských podobách a variacích. Amor znamenal lásku k věcem tohoto světa – penězům, moci, majetku, jiným mužům a ženám – věcem, které, jakkoli byly přitažlivé a přesvědčivé, byly ze své podstaty křehké a krátkodeché. Navzdory těmto nevýhodám se ve středověku za penězi a majetkem usilovně honilo a stejně tak samozřejmě i za romantickou láskou. Když se honba za lidskou láskou projevila vliteratuře, často se objevovala v podobě, kterou dnes nazýváme dvorskou láskou, což je termín vytvořený koncem 19. století k popisu volného souboru literárních konvencí spojených téměř výhradně s aristokracií a jejími napodobiteli.
Dvorská láska
Dvorská láska jako literární fenomén odráží jednu z nejrozsáhlejších revolucí ve společenském cítění v západní kultuře – dramatickou změnu v přístupu k ženám, která začala koncem jedenáctého století, během dvanáctého století se rozšířila po celé západní a severní Evropě a přetrvala přes renesanci až do moderního světa, kde lze její stopy nalézt dodnes. Ve své podstatě byla dvorská láska neboli fin‘ amors, jak ji nazývali provensálští básníci, výrazem rytířského uctívání ušlechtilého ideálu ztělesněného v osobě milovaného. Jen skutečně ušlechtilá povaha mohla takovou lásku vyvolat a pěstovat; jen žena s velkolepým duchem byla důstojným objektem. Akt lásky byl sám o sobě zušlechťující a zjemňující, byl prostředkem k plnému vyjádření toho, co je v lidské přirozenosti potenciálně krásné a vznešené.
Nejčastěji se taková láskavyjadřovala v termínech, které byly feudální a náboženské. Tak jako se od vazala očekávalo, že bude ctít a sloužit svému pánovi, tak se od milence očekávalo, že bude sloužit své dámě, poslouchat její příkazy a plnit její nejmírnější rozmary. Rozhodující byla absolutní poslušnost a neochvějná věrnost. Vyvolat nelibost své paní znamenalo propadnout se do prázdnoty, mimo veškeré světlo, teplo a možnost života. A stejně jako feudální pán stál nad svým vazalem, tak i dáma zaujímala nebeskou sféru více než její milenec. Obvykle působila odtažitě a povýšeně, panovačně a těžko se jí vyhovovalo. Očekávala, že jí bude sloužit a dvořit se jí, podrobně a dlouze. Pokud byla uspokojena náruživostí svého milence-sluhy, mohla mu nakonec věnovat zvláštní pozornost; za výjimečných okolností mu dokonce mohla poskytnout poslední, vytouženou přízeň. Fyzické naplnění lásky však nebylo povinné. Důležitý byl dlouhodobý a vznešenýprožitek zamilovanosti.
Obvykle bylo jedním z předpokladů dvorské lásky, že dotyčná dáma byla vdaná, čímž se vytvořil trojúhelníkový vzorec milenec-dáma-ženáč-manžel. To znamenalo, že románek byl přinejmenším potenciálněsmilný a musel probíhat v atmosféře utajení a nebezpečí. Absolutní diskrétnost milence byla proto nezbytná, měla-li být zachována čest dámy. Ačkoli konvence nestanovila cizoložství jako podmínku sine qua non, je nicméně pravda, že oba velké vzory dvorské lásky ve středověku – Tristan a Isolt a Lancelot a Guenevera – zahrnovaly ženy, které podvedly své manžely.
Důsledky dvorské lásky
Jaký praktický dopad mělakonvence dvorské lásky na situaci žen ve středověku? Velmi málo, máme-li věřit sociálním historikům,kteří poukazují na to, že neexistují žádné důkazy o tom, že by se právní a ekonomické postavení žen nějak podstatně zlepšilo, což by se dalo přičíst vlivu finských milenců. V širším kulturním kontextu je však možné rozeznat dvadlouhodobé dopady dvorské lásky na západní civilizaci. Za prvé poskytla Evropě vytříbený a vznešený jazyk, jímž lze popsat fenomenologii lásky. Za druhé byla významným faktorem pro posílení společenské role žen. Život někdy napodobuje umění a není pochyb o tom, že aristokratičtí muži a ženy středověku začali ve svých vlastních láskách uplatňovat vzor dvorského chování, o němž četli ve fiktivních románech a milostné lyrice tohoto období. Společenským důsledkem bylo přiznání převahy ženám ve velké, ústřední lidské činnosti, jakou jsou námluvy a manželství. Ženy se tak staly víc než jen milovanými objekty – chlípnými, náročnými, tajemnými; staly se ve velmi reálném smyslu tím, čím zůstaly dodnes, hlavními arbitry milostné hry a imperátory rafinované vášně.
Ke konci středověku,v díle Danta a dalších básníků čtrnáctého století, se rozdíl mezi amor a caritas stírá. chaucerova převorka nosí ironicky brož, na níž je napsáno: „Amor Vincit Omnia“ („Láska vítězí nad vším“). Světské obrazy dvorské lásky byly použity v náboženských básních k oslavě Panny Marie. Milovník s „něžným srdcem“, jako v básni GuidaGuinizelliho, mohl být prostřednictvím vize ženské krásy přiveden k vidění nebeské milosti. Jedním z Dantových největších úspěchů bylo proměnit svou milou, kterou ve svém raném díle La Vita Nuova viděl především v tělesné, světské, dvorské lásce, v abstraktní, zduchovnělou, náboženskou postavu Beatrice v Božské komedii.